 |
 |
Ačkoliv už je to hodně dávno, pamatuji se velice dobře, jak mi moje babička v Brandýse nad Labem, kam jsem tehdy ještě jezdíval jen na prázdniny, vykládala o zajíci, kterého potkávala v naší ulici. Prý mě vždycky nechal pozdravovat a já jsem tomu samozřejmě věřil - tehdy ještě naše ulice byla částečně nezastavěná a malá políčka mohla skrývat ledacos - tak proč ne zajíce? Vždycky jsem si moc přál ho vidět, ale nikdy se mi to nesplnilo.
Léta plynula, v Brandýse teď už léta letoucí bydlím na stálo, políčka z ulice zmizela ... Ale asi před třemi lety se u nás skutečně objevil Zajíc. Jednoho rána jsem šel venčit našeho zlatého retrívra Benýska - chodíme hodně brzy, asi ve tři čtvrtě na šest; ještě je všude klid. A na takové loučce s keříky, kterou tam upropstřed ulice máme, něco sedělo. Asi kočka, řekl jsem si. I Benýsek to zaregistroval, zdvihl hlavu a uši a díval se, co bude. A bylo ... ta postavička v temnotách před námi zdvihla ušiska a odhopkovala typicky zaječím způsobem. No kde ten se tu vzal ... bydlíme sice ve vilové čtvrti na kraji města, je tam naštěstí spousta zeleně - ale přece jen: zajíc a tady, když ho člověk nevidí pomalu už ani na poli?
|
|
Ano, byl to opravdu zajíc. A od té doby ho tam potkáváme s přestávkami již třetím rokem. Někdy ho není vidět třeba i několik týdnů, ale jindy ho vídám třeba dvakrát denně. Snad se mu u nás líbí a cítí se tam v bezpečí. Je to opravdu "starý mazák" - už jsem o něm slyšel i od jiných lidí, jak dokáže chytře přecházet hlavní silnici - opatrně se rozhlíží na obě strany a čeká, až bude bezpečno; instruktoři BESIPu by ho mohli dávat za příklad.
Jednoho podvečera koncem letošního léta jsem ho zahlédl, jak odpočívá v rozkvetlém jetelíčku. Popadl jsem foťák - a světe div se - on mě k sobě nechal přijít asi až na pět metrů, kdy jsem ho mohl na dlouhé ohnisko celkem slušně vyfotit. Nechtěl jsem ho rušit, když si tam tak krásně hověl,tak jsem ani přijít blíž nezkoušel.
 |
Druhý den ale bylo po idylce. Přišli pracovníci Technických služeb se svými ječícími nástroji a loučku posekali. A milý zajíc měl po pastvě na krásně kvetoucím sladkém jetelíčku.
Nějak tohle nedokážu pochopit - proč se rozmáhá ta pitomá móda sekat trávu tak na krátko, jak to jen jde, nenechat bylinky kvést a posloužit jako pastva motýlům, včelám a jinému hmyzu ... Surově a s řevem se to poseká a dokonce už ani nehrabe, ale za děsivého vytí se to fouká na hromadu takovým tím obrovským fukarem. Přírodní plochy pak vypadají jako beton natřený zelenou barvou ... uniformní pažit bez krásy a bez života. A navíc - proč se na tyhle věci plýtvá prostředky, které pak chybí? Když pak napadne sníh, tito pracovníci blaženě spí zimním spánkem ... Ale zrovna tento týden u nás tím děsným foukacím strojem sfukovali na hromádky listí - pod stromy, ze kterých to listí teprve začalo opadávat. Proč?
Ale to jsem se dostal někam, kam jsem ani neměl v úmyslu. Vraťme se k našemu zajíci ... přesněji řečeno, zajícům. Minulý týden jsem ráno viděl zajouna opět, ale připadal mi nějaký menší než obvykle. A další den ... hned dva. Také vypadali nějak trochu menší.
I napadlo mě, jestli ten velký zajíc není vlastně máma zaječice ... Na těch obrázcích vypadá nějak unaveně, ustaraně a má kožíšek viditelně vyškubaný a pocuchaný. Tak přece vypadají králice, když staví hnízdo pro mláďata. Kdo ví, třeba jsem zajouna zachytil ve chvíli, kdy si stavěl také hnízdo pro malé zajíčky ...
Tak třeba budeme mít časem celou rodinku ušatých a velmi sympatických kamarádů. Já sice používám přezdívku Vlk Samotář - ale na ušáky nevolám jako ten vlk z večerníčkovského seriálu: "Jen počkej, zajíci!". Já jim jen tiše zamávám a jsem rád, že je vidím. A Benýsek? Ten je také rád vidí - zastříhá ušima, ale pak se opět věnuje vyřizování své bohaté ranní korespondence.
Vlk Samotář
Zpět na Stránky našich zvířecích přátel
