Rozarcina stranka

Zdravím vás, človíčkové! Jmenuji se Rozárka a jsem kůň. Přesněji řečeno, paní koňová neboli klisna, jak vy říkáte. Paní jsem proto, že už mám skoro dospělou dceru. Budou jí totiž brzy tři roky a tím pomalu odrůstá hříběcím letům a končí své pobyty po hřebčincích, kde byla dva a půl roku na zkušené. O své mamince vím, že by se vám, co máte rádi víno, asi líbilo její jméno - jmenuje se totiž Réva. Ale dneska bych ji už asi nepoznala.

Jsem kůň závodní, neběhám ale dostihy, nýbrž provozuji to, čemu lidé říkají parkur. Běhám po složité dráze na kolbišti, skáču přes překážky a snažím se při tom neshodit svého pána Martina. Moc mě to baví, doopravdy! Teď jsem skoro rok nezávodila. Prodělala jsem totiž těžkou operaci a nechybělo moc, a už bych s vámi dneska nemluvila. Pan profesor Žert z Veterinární kliniky v Brně mi ale zachránil život a když se na mě byl nedávno podívat, dokonce mi dovolil už i plnou tréninkovou zátěž.

Duben 2001 - s hříbátkem ...

V roce 2001 se mi narodila dcera Rominka.

Tady už je mi hej, s Alenou a Líbou chodím ven ...

... a mohu se i v klidu napást - Rominka zatím objevuje svět.

O čtvrt roku později už Rominka pěkně povyrostla. Už sama baští seno ...

... a je vidět, že se hned tak v růstu nezastaví. Zatím se na ni Alena dívá trochu shora ... ale už to nebude dlouho.

Dnes už je opravdu větší než máma, ale tohle je teprve koncem léta 2001.

... a na Vánoce už zase sama

Rominka je už v hřebčíně a já jsem tu zůstala jako kůl v plotě. Na Vánoce se za mnou všichni přišli podívat a přinesli mi samé dobré věci. Jsem totiž mlsná holka. Akorát, kdybyste mi chtěli něco přinést - tak si pamatujte, že nemám ráda (na rozdíl od psů) piškotky a velikonočního beránka. Víte proč? Matlá se mi to moc v tlamičce. Ale mám MOC ráda banány, mňam !

Na Vánoce už je Rozárka zase sama.

Rominka odešla "na vychování" do světa - do tří let by měla být mezi hříbaty v hřebčínech.

Takže - "Šťastné Vánoce, Rozárko !"

O Velikonocích 2003 jsem se znovu narodila ...

O tom, co se mi stalo a jak mě zachránil pan profesor Žert a starají se o mě manželé Myslivečkovi, veterináři z Toušeně, si můžete přečíst v článečku Homeopatii budiž chvála. Dodávám teď znovu - nenechte si namluvit, že homeopatika nefungují. Fungují - a stojím si za tím celou svou vahou. Víte vůbec, kolik takový kůň váží ? Tak to vám prozradím; je to kolem sedmi metráků!

To je Martin, můj pán a jezdec. Jeho nosím na závodech a nevedeme si spolu ale vůbec špatně.

Hmmm, to má být jako můj portrét ? No ... ale budiž, tak tahle nějak vypadám.

Je léto 2003 a jizva po operaci je ještě velmi čerstvá.

Čištění rány po operaci

Po vyjmutí odumřekých tkání o váze skoro dvou kilogramů mi v krku zbyla pěkná dutina, to si dovedete představit. Ta se musí každý den čistit až do úplného zhojení. Není to žádná legrace, jen si zkuste mi dosáhnout na krk! A jako správná ženská jsem taky pěkně náladová. A tak občas pohodím hlavou - a panička Alena letí do křoví. Ale já to nemyslím zle ... mám ji ráda!

Při čištění dutiny po vyoperované tkáni na to jdou fikaně. Jeden mě zabaví ovsem - ten já moc ráda - a druhý dělá doktora.

Napřed mi ránu vyčistí pomocí tampónů; je to pěkná hloubka, to vám řeknu ...

... a pak mi to celé vymývají homeopatickým roztokem, prý je z arniky. Ale já si hledím ovsa a nedívám se na to.

Homeopatika je potřeba dobře protřepat, říká paní doktorka Myslivečková. A tak Martin kvrdlá a kvrdlá ...

... a pak dostanu svůj lék. Slyšeli jste o "koňských dávkách"? No tak takhle nějak to vypadá.

A mám to za sebou, čeká mě příjemnější část dne - půjdeme na pastvu.

Jdeme na pastvu

Co mám povídat, nejlépe je mi venku. Naštěstí je kolem Labe pěkná a svěží tráva. Jen kdyby ti protivní komáři nebyli!

Abych se tam nenudila, chodíme se pást dva. Tomuhle grošákovi se říká Šiml. Ale není úřední, takové máte jen vy, lidé.

Už tam budeme - ale něco na zub by zatím nebylo?

Slunce vychází, tráva je hebká a mokrá rosou, co mi tu chybí?

Přátelé z mé stáje

Ve stáji nebydlím sama. Je nás tu pět koní a o pořádek se nám stará kocour Myšík. Hnízdí tu také spousta vlaštovek, ale ty na podzim už odlétly. Zato se tu tu a tam objeví další a další koťata, která sem lidé házejí přes plot - vědí totiž, že se jich tu lidé ujmou.

Wind Pond, příbuzný slavného účastníka Velké pardubické ...

Šiml, toho už znáte.

Mazurka - to je sousedka a já na ni dělám hrůzostrašný ksichty...

Formana se právě probudila a kouká, co dostane na zub.

O pořádek se ve stáji stará kocour Myšík ...

Ještě o tom nemám vědět, ale někde prý pro mě stavějí úplně nové bydlení ...

Po Vánocích, v lednu 2005 ...

Vzorně vyčištěná Rozárka se leskne zimní srstí. Už se těší na jaro, až bude moci být celé hodiny ve výběhu a ze země vykoukne první travička ...

Poslední Rozárčiny obrázky

Když jsem v únoru fotil tyhle obrázky Rozárky, jak jde na chvíli v mrazivém odpoledni do výběhu, netušil jsem, že budou poslední. Nějakou dobu poté se onemocnění projevilo i na druhé straně krku a Rozárce již nebylo pomoci, protože odebrat tkáně po obou stranách hlavy nešlo. 13. dubna 2005 se dušička naší milé Rozárky odebrala do koňského nebe. My na ni ale budeme vzpomínat jako se vzpomíná na toho, koho měl někdo doopravdy rád a na koho nedokáže nikdy zapomenout.

Přicházejí Rominka a Arka

Po Rozárce zůstala dcera Rominka, které právě v létě 2005 skončil obvyklý pobyt v hřebčíně, mezi koňským dorostem. Rominka vyrostla v krásnou a sebevědomou dámu s velice dominantní povahou. Rominka tak přijela do své nové stáje, kterou měla původně sdílet s maminkou Rozárkou. Jednomu člověku je na světě smutno - totéž ale platí i u koní. Proto dostala společnici; o necelý rok starší klisnu Arku. Ta již má sama jedno hříbátko a také nějaké ty zkušenosti na závodišti.

Takhle se prý má stát - aby mezi koňmi byl vždycky člověk a nikdy nemají koně stát vedle sebe. Jo, člověk se pořád něco učí a tady je toho tolik, že si připadám jak prvňáček. Jak jít, jak koně držet, co mu dovolit a co ne ... aby z tohoto koníčka - koníčka byla jen radost a ne třeba i nějaký ten úraz.

V nové stáji

Rominka - po příchodu utrhla napáječku, okopala kolem ní dlaždice a zkřivila železné části pažení mezi boxy.

Arka je kliďas - má mírnou povahu, čehož Romina zneužívá - ale nemůže bez ní být.

Zatím jsou obě dámy ve stáji, ale venku se již pro ně připravuje výběh.

Poprvé na pastvě

Naše dvě dámy dostaly svůj první společný výběh. Blíží se zima a trávy již moc není, ale něco přece.

Rominka se tváří jako kliďas, ale sleduje Arku, jestli nemá něco lepšího než ona.

Arka se pokojně popásá, ale je ve střehu, kdy Romina zaútočí. Obě již mají tu a tam nějaký šrám.

Takhle to vypadá, že obě dámy jsou nepřátelé na život a na smrt, ale jedna bez druhé nemohou být. Hlavně Romina by raději zbourala stáj, než aby nechala Arku odejít někam samotnou.

Arka pod sedlem

Arka již sedlo zná ...

... takže osedlat ji není problém.

Hotovo ... tak vzhůru do sedla!

Kolem výběhu je to asi 250 m...

... tak se Arko snaž !

Všemi čtyřmi ve vzduchu?

Romina také pod sedlem, ale poprvé v životě !

Rominka ještě nikdy necítila sedlo na svém hřbetě. Nikdo neví, co to s ní udělá, jak bude reagovat. Jsme na ní dva, zatímco Alena drží Arku, která z povzdálí přihlíží (co si asi myslí ... tedy Arka?). Martin k svému úkolu přistupuje zcela profesionálně, krůček po krůčku, aby si Rominka pozvolna zvykala a neuchystala nám nějakou kulišárnu. Přece jen chtít udržet na provaze naštvaného koně, to je jako se přetahovat s buldozerem.

Rominko, dost mazlení, čeká tě velká chvíle v tvém žovotě !

Půjdeme raději na pole, do volného prostoru.

Nejprve výcvik na lonži ...

... pak jen naznačení nasednutí ...

... a znovu pár minut na lonži.

Poprvé do sedla ... chvíle napětí ...

... podařilo se! Romina se diví, ale ukázněně stojí.

Zkoušíme prvních pár kroků pod sedlem ... jde to !

Díky, Rominko, byla jsi skvělá !

Mazlíček Ňůňa ...

Kdo to nezažil, tak by snad ani nevěřil, jaký dokáže být kůň mazlík. Když má náladu, ovšem. V tom vyniká Rominka, které když je hodná, přezdívá panička Alena Ňůňa. Když si necháte poradit, kde má ráda šimrání a drbání, tak vám něžně ožužlá ucho, olíže krk ... no prostě mazel. Má to ale jeden háček. Ten mazel má něco mezi 600 - 700 kg a když vám nechtěně stoupne na nohu, tak teprve vidíte, kolik je všude kolem andělíčků. Ještě že obě dámy nemají podkovy, takže se to dá přežít s krázně barevnou podlitinou na nártu ....

Výcvik v terénu