Narodilo se hříbátko ...

Dějiny lidstva si po dlouhá staletí a tisíciletí nelze představit bez koní. Kůň byl pro člověka vším. Znamenal jediný suchozemský dopravní prostředek schopný dopravit svého pána i náklad na vzdálenosti, které by jinak byly jen těžko překonatelné. Představoval, zapřažen do žentouru, také jediný motor, nezávislý na větru a vodním proudu. Není náhodou, že dodnes je jeho jménem označována jedna z jednotek výkonu. Vozy tažené koňmi předcházely dnešní nákladní automobily, autobusy a taxíky. Staly se prvními železničními vozidly i tramvajemi. Kůň byl také často jediným přítelem osamělého jezdce v dobách, kdy se lidstvo ještě nepočítalo na miliardy.

Kůň byl bohužel také prvním bojovým vozidlem, ať již sám o sobě nebo zapřažen do válečného vozu. Člověk vůbec nemá být na co hrdý, když si uvědomí, že statisíce těchto moudrých zvířat musely zahynout pro to, aby pár jedinců mělo o několik truhlic zlata víc nebo pro pošetilý a prchavý pocit moci jednoho tvora říkajícího si "člověk moudrý" nad jinými tvory téhož druhu.

Míjela desetiletí a staletí a ono okřídlené "království za koně" stále platilo. Až najednou kdosi přišel na to, že v hlubinách země se skrývají jiní koně, které životodárné paprsky Slunce kdysi vdechly do dnešního uhlí a ropy. Ve jménu peněženek "uhlobaronů" a "petrolejových magnátů" začala devastace naší planety. V útrobách vozů všech druhů a velikostí se skryla celá stáda koní. Koní poslušných a neúnavných… Je to ale pravda? Služby takových koní připomínají smlouvu s ďáblem - jezdi, létej, pluj, ale za odměnu si postupně vezmu tvé životní prostředí, pomalu tě udusím, donutím posílat armády, aby vybojovaly další a další zdroje blahobytu - pro někoho. A ti živí koně se začali nejprve pomalu, pak čím dál tím rychleji, ztrácet ze světa. A dneska? Spousta dětí jde do školy, aniž kdy viděla živou krávu, prase i toho koně. Ptáte se dětí - "Jak dělá mašinka?" - odpoví vám - "š-š-š-š-š", aniž vlastně vědí proč; dnešní mašinky tohle přece už nedělají. Na otázku "Jak dělá koníček?" možná uslyšíte nějaký neumělý pokus o zařehtání, ale dítě pravděpodobně nikdy živého koně řehtat neslyšelo; no, možná v televizi.
Narození zdravého hříběte je v dnešní době věcí natolik vzácnou, že jsem neodolal, abych se s vámi o takovou radostnou událost nepodělil alespoň několika obrázky. Co by nám takové hříbě mohlo říci?
Narodila jsem se 29.dubna 2001 ve stáji v Hluchově ve Staré Boleslavi. Začali mi říkat Rominka, to je zdrobnělina od mého skutečného jména, které zatím nedokážu vyslovit. Ještě že my koně nemáme s písmenem "R" takové problémy jako vy lidé, celý život přece řehtáme… Musela jsem se jmenovat od tohoto nohatého písmene, protože moje maminka je Rozárka a babička, kterou ale vůbec neznám, se jmenovala Réva.

Na svět jsem přišla s přispěním pana doktora Myslivečka v noci; hned jsem se postavila na vlastní kopýtka a začala hledat něco k jídlu. Naštěstí moje máma věděla, co se patří a hned jsem měla nachystanou první snídani. Pak jsem měla konečně čas se porozhlédnout kolem. Pana doktora jsem už znala a aha…ale kdo jsou ti další dva človíčkové, co se mi tak smáli, že mám dlouhé nožičky a vypadám jako komár? Jo tak, to jsou Alena s Martinem, co se starají o moji mámu a netrpělivě čekali celých deset měsíců, až se vyklubu mámě z bříška. No, tak tady mě máte…

Netrvá to dlouho a začínám objevovat svět. Na těch obrázcích jsou mi necelé tři týdny. Běhám s mámou po louce za stájí, už vím co je to nebe, tráva, řeka… A pořád se něčeho lekám. Taky se mi tu a tam pletou nohy, mám je přece jen dlouhé a hned čtyři najednou… Není to moc? Ale maminka jich má taky tolik a dokázala s nimi vyhrát prý i nějaké závody…no, uvidíme.

A tady je mi už něco přes deset týdnů. Rostu jako z vody; s paničkou Alenou se začínáme dívat z očí do očí. Když občas do ní trochu z legrace drcnu, má co dělat, aby se udržela na nohou. Stravuji se pestřeji; máma si může trochu vydechnout, panička Alena mi nosí různé laskominy. A už taky zlobím… Tu a tam mě to popadne a rozhodnu se, že poběžím do světa. Ale tuhle jsem to přehnala. Utíkala jsem, páníček za mnou, až chudák šlápl do vosího hnízda. Otekl tak, že k němu musel taky pan doktor a píchal mu nějaké injekce; to já znám a nemá to ráda. Asi se budu muset polepšit.

To jsem já, moje druhá máma Alena a její máma...	...která je tak vlastně moje babička, chi, chi!	S Alenou se máme moc rády...
...i když mě občas zlobí!	Mamince se pomalu vrací její štíhlá linie...	...protože já už umím jíst sama, heč!

A co bude dál? Ještě nějaký čas budu s mámou. A až mi bude půl roku, půjdu prý do nějakého hřebčince. To už sama bez mámy a bez svých lidí. Nevím ještě ani moc, jaké to bude, prý je to nějaká škola pro koně. Pak možná budu taky někdy závodit jako moje máma. Tak mi držte palce!