Lumpík, cukrušky a pípoňové

Už vás dneska někdo vyvedl aprílem? Dost možná; ale když vám řeknu, že dnes je Mezinárodní den ptactva, tak to apríl není. Skutečně, dnes mají všichni pípoňové od kolibříka až po albatrosy svůj svátek. Popřejme jim tedy šťastný let a ať mají na této Zemi stále "volačo do volátka". A já bych se s vámi rád podělil o pár obrázků, které jsem pořídil na dvou oknech - jedno je v Praze - Krči a druhé v Brandýse nad Labem.

Již několik zim sypu pípoňům v zimě slunečnicová semínka. Jen tak, na okenní parapet. Moje vrozená lenost mi dosud zabránila vystavět více či méně honosné krmítko, tak jak to má být. Ale má to výhodu - klování na kovovém parapetu je slyšet a já se mohu "připlížit" s foťákem, poněvadž slyším, že máme návštěvu. Abych řekl pravdu, udělal jsem za ta léta jeden pokrok. Dočetl jsem se, že černá slunečnice je mezi píponi oblíbenější než proužkovaná (která má hůř rozlousknutelnou slupku) a ověřil to v praxi. Když jednou v Globusu neměli černé slunečnice, koupil jsem ty proužkované . Pípoňové v Praze se mi na ně vykašlali úplně; přiletěli, zaťukali si křídlem na čelo a letěli někam ke konkurenci. V Brandýse jsou pípoňové přece jen vychovaní spartánštěji. Možná s hlasitými projevy nevole, ale prouhatá semena nakonec sezobali.

Nejběžnější píponí návštěvníci jsou sýkorky. Většinou koňadry, kterým familiérně říkám "ňadranky". Vzácnější modřínky jsou sice menší, ale o své místečko se dovedou velice šikovně postarat a s bojovým hvizdem si troufnou i na mnohem větší spolustrávníky. Sýkorky málokdy sní své semínko přímo na místě. Většinou ho popadnou a odletí s ním někam na strom. Tam si ho tlapkou přidrží a několika dovednými údery zobáčku rozlousknou. Pak si letí pro nové. Sýkorky jsou opatrné, většinou se nejprve v krkolomné pozici zachytí okraje okna, rozhlédnou se - a teprve pokud usoudí, že nebezpečí nehrozí, jdou si pro nové semínko. Přiznám se, že se mi nepodařilo zjistit, jaký je ve vzhledu rozdíl mezi samičkou a samečkem. Jediná sýkorka, kterou odliším od ostatních, má na šešulce dva bílé proužky; podle nich ji oslovuji "Desátníku".

Kosa v elegantním černém fraku od skromnější kosice pozná každý. Ten na obrázku se jmenuje Lumpík a je to pán a vládce mého okna v práci a jeho širokého okolí. Dokáže se postarat o pořádek - běda, když do jeho rajónu zabrousí cizí kos. Onehdy ráno hnal dokonce dva najednou - pěšky, přes celý dvůr až na ulici! Troufne si ale i na mnohem větší hrdličku a pokud je na okně on, nemilosrdně ji vyžene. Docela si na mě zvykl a nebojí se již ani když mám vytaženou žaluzii. Klove do semen až mi létají pootevřeným oknem do kanceláře a dokonce mi teď, když jaro již nastoupilo svou vládu, tu a tam pro radost zazpívá.

Cukrušky hrdličky si teď, když už jsou noci teplejší, sladí svou ranní kávu již od rozbřesku. Pro svá semínka si ale zaletí i v těchto dnech. Jsou však skromné, počkají až se ostatní ptáci najedí a přijdou teprve když je volno. Cukrušky jsou velice plaché. Napřed se z výšky pořádně rozhlédne (asi on, cukrušák), pak teprve přijdou. Často se ale stane i to, že v poslední chvíli přeruší přistávací manévr a odlétnou někam stranou čekat dál - to když mě třeba vidí se za oknem moc prudce pohnout. Trošku si také zvykly, ale stále mě po očku sledují, jestli jim nechci zakroutit načesanou hlavičkou.

Cukrušky žijí v párech; a zdá se, že je to svazek na celý život. V Brandýse máme na zahradě stálým bydlištěm cukrušek pět. Většinou se pohybují tak, aby si byly stále nablízku. Ta lichá zřejmě o partnera přišla (nebo žádného zatím nemá?) a posmutněle sedává opodál. Všechny bydlí na veliké jedli, co nám roste před domem a dívají se nám z ní do kuchyně. Osamělá cukruška obývá svou větev sama. Nemá ráda, když se na ni dívám. I když na oko spí, začne být po chvíli nervózní, přešlapuje a když se dívat nepřestanu, schová se alespoň za kmen - nebo uletí.

Na okno mé pražské kanceláře tu a tam zavítá vzácný host. Paní dlasková se svým typickým širokým zobákem sezobne pár slunečnic a pak se třeba chvíli jen tak vyhřívá na sluníčku. Vyfotografovat se nechala poměrně ochotně a předvedla se mi marnotratně, jako pravá dáma, hezky ze všech stran. Pan dlask je mnohem barevnější; ten mi zase chodí za okno doma v Brandýse. Vyfotografovat se mi ho zatím nepodařilo. Jak zahlédne sebemenší pohyb, mizí.

Tenhle čilý ptáček mě teď již přestal navštěvovat, chodil na návštěvu hlavně v zimě. Poznáte ho velice snadno, velmi čile běhá po kmenech stromů, ale hlavičkou dolů! Já mu říkám soukromě "ťufík". Je to sice brhlík, jak jsem se později dozvěděl, ale já si ho pojmenoval podle toho, jak divoce přistává na kmenech stromů. V plné rychlosti se chytí kůry a ono tu udělá hlasité jako by "ťuf". Tak mu říkám prostě ťufík. Ťufíci si semínka někam nosí daleko pryč, asi mají nějakou soukromou spižírnu. U nás doma jsme měli za oknem truhlík s muškáty. Milí ťufíci si do něj slunečnice schovávali - dlouhým zobáčkem je sázeli do země. Později jim tam slunečnice opravdu vyrostly...

Malý ptáček se žlutými pírky až trochu do zelena je zvonek. Když zpívá, je to opravdu jako kdyby zvonil malý zvoneček. Zvonci jsou ptáčci kolektivní, většinou přiletí v celé skupině a jejich zobáčky pak buší jak kulomet. V krátkém silném zobáčku musí mít obrovskou sílu - slunečnicové semeno rozlousknou najednou jak nic, jen vypadnou tři kousky slupky a šup pro další.

Havránci naproti tomu na okno pro slunečnice nechodí. No, jeden tam kdysi také zalétl, ale to byla výjimka. Ráno celou zimu sedávají v koruně velikého ořechu a pozorují okolí. Neradi se fotografují. Nevím jak to dělají, ale vidí mě až do obýváku, jak jdu k oknu s odkrytým objektivem - a rázem není co fotografovat. Zvířata stejně dost nelibě nesou, když vidí, jak na ně člověk míří kamerou nebo fotoaparátem. Možná jim už přešlo do genů, že když na ně člověk čimkoliv míří, je bezpečnější co nejrychleji zmizet... U nás havránci obývají stejnou jedli co hrdličky, ale o patro výš - až u samého vrcholu. Dokonce tam někteří zřejmě pro letošek zůstali, neodlétli spolu s ostatními. Ráno i večer mě zdraví, když jedou do práce nebo zpět. Na pozdrav mi zakvákají... ano, to není překlep, oni místo typického krákání spíš kváknou, asi to má být pozdrav. Když jim odpovím (nebo se o to snažím), mnohdy si dají říci a konverzují. Zatím ještě na mě nikdo sanitku se svěrací kazajkou neposlal. Havránci o slunečnice nestojí. Těm udělám radost, když jim natluču staré vlašské ořechy, co zbyly od minulé zimy. To si dají říci - a nejen oni, je psina sledovat, jak se jim doslova mezi nohama hemží "droboť" - sýkorky a jiní malí pípoňové.

Kačery s kačenkama jsem opravdu na okně zatím neviděl. Kdyby se tam ale pokusila přistát taková labuť, bylo by to asi jako kdyby se na venkovském travnatém letišťátku pro práškovací Čmeláky rozhodl přistát JumboJet.

Jak jste si všimli, chybí mi tu starý dobrý "pták proletář" - úplně prachobyčejnej vrabčák. Hmmm, tak toho se mi nepodařilo zatím vyfotit vůbec. Dříve jich byly stovky a tisíce, teď je vzácností slyšet jeho začimčarání. Člověk má pocit, že se na tom světě opravdu hroutí všechny jistoty, co tu bývaly. Říkalo se - "Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše". Nojo, asi bohužel budeme muset přehodnocovat i ta přísloví ...

JL