Zdraví - to je taková ošklivá nemoc,
říkají bakterie.
Piet Hein
Jestliže někdo tvrdí, že se lze od psa nakazit mnoha infekčními nemocemi, tak je buď proti psům zaujatý nebo nemá správné informace. Jak to tedy je doopravdy s možnostmi přenosu běžně známých původců infekcí ze psa na člověka v našich poměrech?
Streptokokové lidské angíny nebo spály patří do tzv. skupiny A, specifické pro člověka. Streptokoky zachycené u psů patří do skupiny G a jsou specifické zase jen pro psa. Pokus zachytit u psa streptokoky skupiny A – byl neúspěšný. Přirozeným, zdrojem infekce člověka je tedy zase jen člověk, třeba jen jako nosič zárodků.
Situace je téměř podobná jako u streptokoků. Pro lidské infekce je prakticky jednoznačnou příčinou tzv. „zlatý stafylokok“, jehož kolonie se při umělém pěstování barví zlatově, kdežto u psa hraje podobnou roli výhradně bíle zbarvený stafylokok, řazený i do samostatného druhu. Záchyt lidského stafylokoku z onemocnění u psa je mimořádně vzácný a záchyt psího stafylokoka je známý jen výjimečně z rány po kousnutí psem.
Občas se ještě dnes setkáváme s podezřením psa z nakažení člověka toxoplazmózou. Z odborného hlediska nemůže existovat větší nesmysl. Již více než před čtvrt stoletím bylo tisíci pokusy na celém světě prokázáno, že jediným aktivním vylučovatelem zárodků toxoplazmózy mohou být jen šelmy kočkovité. Pes může vzácně toxoplazmózou onemocnět, ale nikdy infekční zárodky nevylučuje.
Velmi často bývá i odborníky požadováno vyšetření psa na nosičství střevních červů ze skupiny roupů v rodině, kde byli tito paraziti zjištěni, zejména u dětí. Bylo by dobré si jednou provždy zapamatovat, že tento druh parazita u masožravců obecně a tedy ani u psa neexistuje. Jediným zdrojem roupa dětského je zase jen člověk, respektive nejčastěji dětský kolektiv nebo rodina, zvláště při nedodržování základních hygienických návyků.
Přímé nakažení člověka není možné z prostého důvodu – všechny tasemnice potřebují v určité fázi svého životního cyklu tzv. mezihostitele, ve kterém se z larvy vytvoří měchýřek se živou hlavičkou tasemnice - boubel. Boubele nejběžnějších tasemnic našich psů se tvoří v blechách nebo v břišní dutině králíků a jiných drobných živočichů. Jistě uznáte, že za normální situace člověk blechu nezakousne a nejí ani syrové vnitřnosti králíků. Mimoto tasemnice jsou vybíravé a specializované na „své druhy“ nedobrovolných hostitelů.
Je příznačné, že informovanost veřejnosti právě v tomto směru je nedostatečná, ikdyž toxokaróza je v podmínkách naší republiky v současné době jedinou významnější přenosnou nemocí. Nejde však o přímý přenos parazitů do lidského střeva, ale o pronikání mikroskopických larviček škrkavek do krevního oběhu člověka. Vajíčka s larvičkami se dostanou do lidských útrob při jídle nemytýma rukama. Uvolněné larvičky pronikají do cévek stěny lidského střeva a jimi do krevního oběhu. Zachytí se pak ve tkáních s nejjemnějšími vlásečnicemi, jako například oční sítnice. Lidský organizmus je tam sice opouzdří jizvovitou tkání a zahubí, ale drobné jizvičky naruší nenávratně celistvost sítnice. Důsledkem může být poškození zraku. Bohužel nejčastěji postihuje tato nákaza děti, které ještě nemají dostatečné hygienické návyky. Hlavním zdrojem bývají štěňata a mladí psi do dvou roků, kteří jsou postižení škrkavkami z 10 – 15%. U dospělých psů je i tento parazit vzácnější (do 2%). Vajíčka škrkavek z trusu psů jsou po osmidenním zrání na vzduchu infekční a extrémně odolná proti vlivům vnějšího prostředí i desinfekčním prostředkům. Zničí je pouze vroucí voda s přídavkem saponátu. Pravidelné kontroly vzorků trusu psů ve veterinární laboratoři nebo paušální odčervování by měly mít v prvních dvou letech věku psa intervaly alespoň 4 až 6 měsíců. Prevence u člověka spočívá v důsledném dodržování mytí rukou před jídlem a v ochraně zejména dětských hřišť před venčením psů.
Borelióza postihuje psa podobně jako člověka, ale přímo přenosná ze psa na člověka není. Potřebuje rovněž prostředníka, tj. krev sajícího parazita – nejčastěji klíště. Člověk se může nakazit nejen po jeho přisátí, ale i při odstraňování klíšťat psovi, když se podaří klíště nasáté krví rozmáčknout. Pes tedy může nanejvýš mechanicky napomoci zanesení infikovaných klíšťat do blízkosti člověka.
Masožravci
jsou od přírody vybaveni větší odolností k onemocněním salmonelózou než ostatní
domácí zvířata. proto je u nich salmonelóza velmi vzácná. Něco jiného je však
tzv. nosičství salmonel, při kterém zvíře nebo člověk nemá zdravotní potíže, ale
v jeho těle sídlí dočasně nebo trvale (často například ve žlučovém měchýři)
bakterie z rodu Salmonella. Občas nebo trvale odcházejí se stolicí a mohou být
zdrojem nákazy pro okolí. Toto nosičství může i u psů dočasně existovat a
pohybuje se v našich poměrech asi okolo 2% populace psů. Zárodky vesměs
samovolně vymizí z těla psa během 6 – 8 týdnů. Zdrojem infekce psa jsou většinou
potraviny, které konzumuje společně s lidmi. Vylučování salmonel lze prokázat,
resp. vyloučit opakovaným vyšetřením stolice v bakteriologické laboratoři. Při
výskytu nosičství salmonel nebo onemocnění salmonelózou v rodině by tedy neměla
být opomenuta ani kontrola domácích zvířat.
Listerie jsou bakterie, které způsobují spíše jednotlivá onemocnění lidí i zvířat (horečka, bolesti svalů, nevolnost, nervové potíže). Zdroje bakterií byly dříve připisovány hlavně zvířatům, ale časem se zjistilo, že se jim daří především v přírodě, kde se nacházejí jak v půdě tak ve vodě. Onemocnění je tedy způsobeno požitím potravy kontaminované bakterií Listeria monocogenes, která se množí při špatném skladování, tzn. hlavně při vyšších teplotách, což se týká především sýrů plísňového typu a všeobecně pak kontaminované zeleniny a jídel, která před požitím nebyla tepelně zpracovaná, např. paštika. Pes tedy rozhodně nepatří mezi „nosiče“ této bakterie a ani s jeho onemocněním jsme se v praxi ani v literatuře nesetkali.
V některých zvláště teplých létech a při přemnožení drobných hlodavců se objevují série onemocnění psů leptospirózou. Jde o horečnaté onemocnění s postižením zejména ledvin nebo jater a poruchou celkového zdravotního stavu. Pes se může nakazit zejména při styku s přírodními stojatými vodami nebo prostředím zamořeným myšmi či potkany. Zárodky zvané leptospiry se v prvních dnech mohou vylučovat močí psa, ale v zevním prostředí jsou málo odolné. K infekci člověka by mohlo dojít spíše jen teoreticky, při zvlášť neopatrném styku s močí psa. Ani v historii však nebyly takové případy zaznamenány. O to více jsou známy případy nákazy člověka například povodňovou vodou, ve které byla moč hlodavců.
Tuberkulóza
rozhodně není zcela zlikvidována, naopak tato infekce je u člověka velmi
aktuální. Dnes, kdy byla tuberkulóza hospodářských zvířat prakticky vyřazena ze
hry dlouholetým úsilím veterinářů, je hlavním nebezpečím zejména nepoznaná
otevřená tuberkulóza člověka, ohrožující i domácí zvířata. Pes bývá člověku
nejblíže a také v historii zachycená onemocnění psa pocházela vesměs z lidského
zdroje. Proto se dnes většinou uplatňuje zásada, že pes, žijící delší dobu s
člověkem s otevřenou formou tuberkulózy, je považován za podezřelého z nakažení
a v zájmu obecného zdraví má být utracen.
Ve starší lékařské literatuře bývala zvířata paušálně obviňována jako možný zdroj infekce. Již dvě desítky let se však bezpečně ví, že příčinou této nepříjemné infekce dětí a mladých lidí je virus EBV, jehož zdrojem může být zase jen člověk a nikoliv zvíře, tedy ani pes. Viry mononukleózy se nachází především ve slinách nakažených osob a přenáší se obvykle líbáním, případně méně často kašláním.
Zdroj: Doplněno a upraveno dle odborného článku pana doktora MVDr. Petra Vokouna z Veterinární klinické laboratoře LABVET v Praze 7 - Holešovicích.
Zpět na Stránky našich zvířecích přátel
VEZA