Máte doma kočku?

Proč je kočka, která je chována již několik tisíciletí, tak oblíbená? Hlavním důvodem už není jen využití jejího prastarého pudu lovce myší a jiných hlodavců. Tuto účinnou pomoc člověk ocení i dnes, ale už sama existence kočky v nejednom lidském životě je důležitá. Přináší totiž člověku radost svou krásou, elegancí pohybu i graciézností a poskytuje mu nádherné uspokojení z přátelství, kterého jsou kočky schopny i přes svoji svéráznou a poněkud nezkrotnou povahu.

Kočka dokáže ocenit starostlivost majitele, potřebuje však kromě základní péče slyšet také laskavý hlas svého pána, pohladit a pochovat. Velmi brzo vycítí jistotu zabezpečení a zůstává pak věrna místu, kde našla svůj domov. Tato věrnost patří k dalším dobrým vlastnostem kočky, která je ideálním domácím mazlíčkem, něžným a věrným společníkem pro všechny členy rodiny, jak v městském bytě, tak i v domě se zahradou.

Většina lidí, než si domů donese kočku, kocoura či koťátko, ať již čistokrevné nebo třeba z kočičího útulku, zakoupí nějakou příručku, aby se dověděla, jak se o kočku starat. Ale nejspíš se v ní nedozví o vžitých a zlidovělých omylech týkajících se života koček.

Či či – pojď na mlíčko!

Začněme tím, že je všeobecně známé a praktikované, dávat kočkám mléko, neboť jej mají rády. Ale zdaleka ne všechny kočky mléko milují, většina raději pije vodu. Mnohé kočky totiž mléko špatně tráví, protože jim chybí potřebný enzym a každý doušek jim přináší značné trávicí obtíže. Pouze když nemají nic jiného vezmou zavděk i mlékem.

(Poznámka: toto není problém jen koček, ale i některých pejsků.)

Ulovím si myšku, uložím ji v bříšku...

Rovněž je nesprávná domněnka, že si kočky rády smlsnou na myši. Kočka ale myš loví především proto, aby si s nimi pohrály - a také jen zabily. To však neznamená, že je pak nesežerou, zvláště jsou-li hladové, což platí především o kočičích bezdomovcích. Mnohem raději žerou, mají-li k tomu příležitost zajíce, cvrčky a žížaly, zakousnuté myši však syté kočky často nechávají ležet nebo je donesou domů, aby se pochlubily jak jsou šikovné...

Další „kočičí omyl“ je domněnka, že kočky se štítí vody.

Některé druhy koček velmi rády plavou. Například turecké kočky Van jsou neobyčejně temperamentní a kromě toho, že nádherně mňoukají, mají k vodě velice kladný vztah a lehce se naučí plavat a některé mají i zálibu v lovení rybek pod vodou.

Ani obyčejným domácím kočkám voda nenahání strach, jak si mnozí myslí. Jenom nemají rády, když je lidé do vody ponořují, koupají a sprchují.

Kočka přede, když má dobrou náladu

Kočky předou také tehdy, když se něčeho obávají nebo cítí bolest – předení znamená jediné: tady je kočka! A podle tohoto zvuku také kočičí máma pozná, kam se zaběhla její čerstvě narozená a ještě slepá koťata.

Kočky vidí i ve tmě

Kočky vidí za šera lépe než například lidé, ale v absolutní tmě nevidí nic, stejně jako my. Za své vynikající zrakové schopnosti v přítmí kočka vděčí velikosti svého oka a především struktuře očního pozadí. Za sítnicí má vrstvu citlivé tkáně – tapetum lucidum – v níž se světlo odráží jako v zrcadle. Takto dopadá světlo na sítnici hned dvakrát, zepředu i zezadu a tím efektivnější jsou jeho účinky. Také sítnice sama je odpovídajícím způsobem vybavena - nachází se tam mnohem více tyčinek odpovědných za vnímání světla než čípků majících na starost barevné vidění.

Pro milovníky historických dat

Kočka domácí – Felis catus patří do řádu šelem - Carnivora, čeledi kočkovitých – Felidae a rodu koček – Felis. Byla domestikována především z obou poddruhů kočky plavé – Felis silvestris lybica a Felis silvestris ocreata. Předpokládá se, že na vzniku některých jejích plemen nebo místních variet se podílely také indická kočka stepní – Felis silvestris ornata a evropská kočka divoká – Felis silvetris silvestris a není vyloučeno, že i některé další druhy divokých koček.

Odborníci se shodují na tom, že k domestikaci kočky došlo v údolí Nilu v Egyptě asi čtyři tisíce let před naším letopočtem z kočky plavé. Zda přišla kočka za člověkem nebo člověk za kočkou to nevíme, ale dá se předpokládat, že to byla spíše potřeba člověka než kočky.

V Egyptě byla kočka posvátným zvířetem, byla symbolem bohyně noci, plodnosti, ochránkyně porodu a lovu – Basty, která je zobrazována s kočičí hlavou.

Také v Heliopolisu – Slunečním městě - měl bůh podobu kočky, jejíž oči se s pohybem slunce zužovaly a rozšiřovaly, jako zornice kočky. Za zabití kočky se trestalo smrtí ukamenováním. Mrtvé kočky se balzamovaly a ukládaly do hrobek.

Teprve krátce před počátkem našeho letopočtu se dostala kočka jako domácí zvíře do Říše římské a v prvém století pak dále do Evropy.

V Anglii měla kočka v desátém století takovou hodnotu, že její krádež nebo zabití se trestaly i smrtí, ale v jiných zemích – například ve Francii – byla ve stejné době považována za zvíře strašidelné a čarovné.

V jedenáctém století byla kočka již rozšířena po Evropě a stala se zvířetem užitkovým, používaným především k hubení škodlivých hlodavců, kde nahradila do té doby používanou lasičku a fretku.

Do našich zemí se dostala kočka domácí s příchodem Slovanů na Moravu a jižní Slovensko, odkud se rozšířila do Čech. Zde docházelo k jejímu křížení s evropskou kočkou divokou, která byla celkově zcela odlišná (tvarem lebky, velikostí mozku a kostry, velikostí těla, délkou trávicího ústrojí a říjovým cyklem).

Ještě dříve, než se kočka domácí dostala do Evropy rozšířila se do Asie, kde požívala posvátné úcty, poněvadž byla miláčkem Mohamedovým, o němž se dochovala pověst, že když chtěl odejít z místa na kterém seděl, raději si uřízl část svého pláště na kterém spala jeho oblíbená kočka, než aby ji vzbudil.

Do Asie byla kočka domácí dovezena z Egypta. Zde se překřížila s indickou kočkou stepní nebo i s maloasijskou kočkou, které měli delší srst a tak vznikl základ dlouhosrstých plemen koček.

V Číně se kočky domácí chovaly již asi šest set let před naším letopočtem a v jedenáctém století našeho letopočtu se tam chovaly kočky dlouhosrsté. Z Číny se dostaly kočky domácím v šestém až devátém století našeho letopočtu do Japonska, kde se už asi v desátém století chovaly krátkoocasé krátkosrsté kočky, známé dnes jako japonský bobtail.

Na americký kontinent se dostala kočka domácí z Evropy – staré americké civilizace ji neznaly.

V druhé polovině devatenáctého století a zvláště pak ve století dvacátém se kočka stává středem zájmu chovatelů a křížením vybraných jedinců je vyšlechtěna řada plemen, která se od sebe velice liší. Někdy pomohla i sama příroda a náhodné mutace daly základ řadě plemen jako jsou například rexi, bezsrstá, krátkoocasá, bezocasá či klapouchá.

V druhé polovině dvacátého století se z kočky coby hospodářského zvířete stává blízký společník člověka a mnohdy jeho důvěrný přítel. Přitom si však kočka zachovává v bytě svého majitele, na rozdíl od psa, svoji samostatnost a nepokořenost – je přítelkyní člověka, ale nestává se jeho služkou. A tento fakt je třeba si při jejím chovu uvědomit, chceme-li, aby přátelství s kočkou bylo opravdové a bezproblémové.

Zpět na Stránky našich zvířecích přátel

VEZA