Bára a Betsy

Hnědá tlapka, hnědočerný kožich. Tak ta tu byla první. Ten kožich nebyl ještě hnědočerný, ale půvabně hnědobéžový s maličkým černým nástřikem na zádečkách. Přesně tak, jak to u štěňátek bývá. Charakteristický rys tohoto zvířátka je komická, přesně vyvedená černá šipka na pískovém ocásku, směřující od tělíčka směrem z pejska pryč. Pískově zbarvená tlapka s decentně šedou patinou, šedavý čeníšek a modře zakalená očka. Navíc černá kostnatá záda, hrudník s výrazným pálením. Tak ta tu byla druhá. Výborný tým, teta a neteř. Vychovávaná se svou vychovatelkou. Obě už při čůrání zvedají levou nožičku. Seniorka ji má chromou, juniorka je bystrá a ráda napodobuje. I toho sousedčina exekutora chtěly napadnout spolu, stará vpředu, mladá v těsném závěsu. Která by kousala víc, to se dá jen stěží odhadnout. To je pouze stručný popis našich holek - jezevčic. Jsou sehraná devastační četa.

Pokračování láskyplného povídání a našich jezevčích dámách doznalo delší přestávky, neboť došlo k v pořadí druhému kolapsu mého historického počítače. Uplynula řada měsíců a holky rostly. Bára do délky a do krásy, Betsy do moudrosti, která náleží šedinám. Občas jsme podlehli chlácholivému, leč klamnému pocitu, že Bára rozum bere. Nejprve jsme se utěšovali, že až se přezubí, rázem trhání a hryzání textilu i dřeva jako když utne. Jelikož přezubování uvízlo na mrtvém bodě, urychlili jsme ztrátu Bářina prvního špičáku zásahem našeho rodinného veterináře. Žádné utínání se nekonalo, ale naopak zvýšila, šelmička naše, své devastační úsilí. Náš byt nyní připomíná pastoušku s ohryzanými dveřmi, vypáranými koberci, ohryzanými křesly a prakticky odepsanou lavicí po mé babičce Andulce. Dvě zcela rozežraná křesla, odnesená do velkoobjemového kontejneru na Kostnickém náměstí, na ta bych málem zapomněla. Podotýkám, že lavice přežila druhou světovou válku, okupaci republiky spojeneckými vojsky v roce 1968 a kdoví co ještě.

Tím ovšem výčet škod, způsobených naším psím komandem zdaleka nekončí. Společnou vášní našich 2 B jsou dveře, dveře jakéhokoliv typu a velikosti. Betsy denně a houževnatě pracuje na likvidaci dveří, za nimiž je v době naší nepřítomnosti uzavřena. Tedy se jedná o dveře mezi předsíní a koupelnou. Barva už vzala za své, nyní už došlo na samotnou dřevotřísku. To Bára má k dispozici dvoje dvoukřídlé dveře z pravého, vysušeného a kvalitního dřeva. Jedny ji vězní směrem z ložnice, druhé z předsíně. Ani jedna z holek nemůže v předsíni pobývat, neboť plynule jedna po druhé započaly likvidaci bezpečnostních čalouněných dveří. Podařilo se je opravit s pomocí zbylé koženky a šikovnosti jejich pána. Zvláštní libůstkou naší Báry je trhání dek při hře, zvané „mídování“. Není to hra nikterak náročná na čas, neboť lze hrát při většině u nás probíhajících činností. Což obnáší práci na počítači, stříhání vlasů, mytí nádobí, četbě a dalších dějích, provázejících chod naší domácnosti. Pouze luxování a mytí podlah se neslučuje s průběhem oné hry. Začátek je vždy stejný. Otevřu skříň v koupelně, kde mída přebývá (pod pojmem mída rozuměj žlutý tenisák nebo žlutý panák), naše Bára vyrazí s hlasitým štěkotem, který lze slýchat pouze u jejích příbuzných, právě pracujících v noře. Jsi nucen házet mídu kamkoliv, odkud lze přinést bez ohrožení zdraví psa. Házení po chvíli poleví a taky tvoje pozornost. A Bára se chopí iniciativy sama. Najde si jednu z nesčetných dek svých, ale i našich a mídu zanoruje. Potom ho dobývá svýma předníma nohama s ostrými drápky, případně ostrými zuby přímo nejkratší cestou ven. V této fázi obyčejně ukončuji hru, mída jde odpočívat do své skříně. Jestliže nezareaguji včas, následky jsou nedozírné a obvykle poměrně drahé. Několik roztrhaných drahých a pěkných dek bylo už vyhozeno, z oblíbené deky, která patřila naší Babetce, jsou dnes ustřiženy dvě malé autodečky. Další dekou s velkými „ažurkami“ se přikrývám v Chotěboři. Jsem při tom všem ráda, že Bára nesežere příliš velké kusy dek a tudíž nenastávají zdravotní problémy.

Betsy pracuje na svém díle pouze v době naší nepřítomnosti. Největší radost skýtá jejím artrotickým pacičkám pořádný skok do vany, pečlivě vystlané starou péřovou prošívanou dekou. Odtud do umyvadla je už skoku pouze půl. Prožívala slastně chvíle při svých minulých výstupech na myčku a též pračku, odtud procházela snadno na stůl se zásobou trvanlivých potravin. Kdo ji někdy spatřil, neodhadl by předem, že toto postarší, křivonohé, nízké a drobné zvířátko má v sobě tolik energie. Její nejchutnější trofejí byly dvě třetiny balení lineckých banánků polévaných čokoládou. Rozbalila je čistě a snadno, obsah balíčku, naštěstí již načatého, zmizel v jejích nenasytných útrobách. Čokoláda je údajně pro psy jedovatá pochoutka, trnula jsem strachy, co se bude dít toho večera. Dělo se. Spokojeně se ještě navečeřela a spala spravedlivým spánkem příjemně nasyceného psa. Její cesty po výškách zatím zarazilo mohutné čelo staré dubové postele, postavené do cesty výskokům na bílou koupelnovou techniku. Ovšem je to zvíře vynalézavé, je to jezevčík, tak nevím, nevím. Dovede umně využít i síly, kterou oplývá její tlamička a chrup. No řekněte, cožpak jiný pes dokáže vyšplhat na pračku s pomocí zákusu do naštěstí vypnutého, přívodního kabelu? Zákus je pochopitelný, ale vytažení čtyřkilového tělíčka do výše bezmála metru pomocí zubů… Nechť čtenář (pokud vůbec nějaký existuje) posoudí, zdali je život zaměstnané dvojice, obohacené o dvě psí společnice, nudný nebo jednotvárný. Zvláště, pokud jsou těmi společnicemi křehké, temperamentní a inteligentní jezevčice s krásnýma očima a s krásnými jmény. Jmény Bára a Betsy!

Věnuji svým dvěma ničitelkám, které jsou nejkrásnější pasáží mého současného života.

Text a foto Ivana Lena Němcová
 

Zpět na Stránky našich zvířecích přátel