Babetko ...

Volám do hvězdných dálek, do mrazivého, tyrkysového vesmíru. To volání zní v neexistujících ouškách naší zlatisté psičky Babetky. Když říkám v neexistujících, nemyslím tím neexistenci doslovnou, ale nepřítomnost zde mezi námi. „Babetko, Babelinko, Babetečko, dobře nastraž svoje ouška do krabičky! Dnes tě volá zcela neslyšně srdce tvé paní. Právě teď, ve čtrnáct hodin a deset minut je to přesně jeden dlouhý rok, kdy jsme tě ukládali do postýlky v Chotěboři pod naším oknem. Zdobila tě tvoje milovaná červená autodečka a lehla sis vedle svého dávného psího kamaráda Bobeška. Rozbalili jsme ti na chvilečku tvoji něžnou hlavičku a zůstali úžasem oněmělí! Vypadala jsi jako v dávných a bezstarostných štěněčích dobách, kdy jsi byla veselá, zdravá, s šibalsky přivřenýma očima. Bylo to dávno, včera nebo to bylo před rokem? Vím, že existuješ, ale bez nás. Jinak bys za mnou nemohla ve snu docházet, nemohla bys mě spát v nohou. Máš voňavou srst, krásné olivové oči a nakrabacený čumáček tak, jako když jsem tě před rokem viděla naposled zcela skutečnou, úplně hmatatelnou. Byla jsi nádherná. Důstojná, smířená se svým odchodem od nás do Království, které bylo pro tebe již několik dní připraveno. Byla jsi naše a náš jezevčíkovitý, nepřehlédnutelný miláček. V mé mysli jsi stále mojí beruškou a mým psím miláčkem. Těší mne, že po tvé strašné nemoci, která se ti zračila poslední týden tvého bytí v něžném psím obličejíčku, nezbylo té středy 30. dubna loňského roku ani památky. Dokonce jsem odmítala připustit si, že už necítíš vůni modřence, narcisek a neslyšíš bzukot včelek, necítíš komplexní vůni a zvuk jara. Ten tvůj chotěbořský kos černokabátníček zpíval tehdy jako o život, tys nemohla zvednout a nachýlit svoji zlatou hlavičku.

V noci přišla bouřka a strašně pršelo. Nemohla jsem spát strachy, že na tebe teče voda, že ti je zima a že se strašně té bouřky bojíš! Tys za mnou přišla v obýváku na kanape a lehla sis ke mně. Ujistila jsi mne, že se o tebe bát nemusím, že jsi se mnou v myšlenkách a že to tělíčko, které teď máš, tomu že není zima a že se nemáš čeho bát, nějaká bouřka tě už nemůže vystrašit. Držela jsem ve snu ruku na tvém hřbítku a ráno jsem se probudila do ranního smutku. Po tobě nebylo ani památky. Moje srdce bylo zdřevěnělé, můj život se mávnutím proutku, vlastně maličkou injekcí Euthanolu, změnil k nepoznání. Srdce, to mi zůstalo dřevěné, tvrdé, ztratilo citlivost. Víš kdy se mi vrátila chuť do života? Když jsi za mnou přišla některou následující noc, lehla sis do mých nohou jako vždycky, když ti bylo smutno nebo jsi postonávala. Mluvím k tobě ve své mysli stále, ani nevíš, co pro mne znamenáš. Po roce ti znovu opakuji, že ti děkuji za to, že ses stala totemovým zvířátkem naší lidsko – psí rodiny. Nikdy ti nezapomenu, že jsi mne zavedla osudného 17. července 2003 na stopu našeho ztraceného štěňátka Báry, které by bylo bez tvého vedení a vydatné pomoci naší staré Betsičky v Jizerských horách zahynulo! Vám dvěma patří dík za záchranu té třetí, dnes už dospělé Barušky. V mé mysli se často odvíjí tvůj naplno prožitý psí život, ta Symfonie zrození a zmaru.“

Byli jsme tři a navzájem jsme byli spojeni pevným poutem sounáležitosti a potřebnosti. To báječné pouto bylo nelítostnou nemocí přerváno a dostalo vážné trhliny tvým odchodem. No prostě nic nemůže trvat věčně. Zůstala krásné vzpomínky na naše společné chvíle, které nepostrádaly něhu a porozumění beze slov. Obohatila jsi náš společný život, učila jsem se od tebe, tvůj pán i já jsme tě milovali. Ta láska neznala žádné hranice. Miluji tě stále, ale jaksi ne šťastně, ale zoufale, neboť vím, že tě mohu vidět pouze ve snu . A ještě jenom tehdy, můžeš–li opustit svoje království a přijít. Nechci být neskromná a nevděčná, vždyť já jsem ráda za každou tvoji návštěvu! Jen je zvláštní, že právě tu noc, kterou jsi za mnou přišla , naše holky nemohly spát, couraly po bytě a občas i štěkaly. Že by o tobě věděly? Musím se ti přiznat, že tě mám moc ráda, ale je taky! Vím, že jsem tvorečkům, které jsem adoptovala jako jejich „psí máma“, povinována péčí a láskou. A tak to dělám podle svého nejlepšího přesvědčení a vím, že s tvým souhlasem. Neboť jsi moudrá psice, psice mého života! Měj se tam v té vesmírné dálce beze mne dobře a zase přijď, těším se na tebe, jsi má láska a má psí kamarádka a důvěrnice. Tak ahoj, moje Babetko!

Text Ivana Lena Němcová, foto Jaromír Němec

Zpět na Stránky našich zvířecích přátel