Výjimečný člověk, charismatická osobnost, lékař, na kterého jsme moc pyšní. Profesor Josef Koutecký. V 60. letech začal v bývalém Československu budovat obor, který tehdy nikdo nechtěl dělat: dětskou onkologii. Úmrtnost na zhoubná nádorová onemocnění u dětí byla tehdy 97 procent. Dnes 90 procent dětí přežije. I díky němu. Vedle téhle neuvěřitelné práce dokázal mít i krásnou rodinu, moderoval koncerty Kocianova kvarteta, psal... Na to všechno ale nebyl sám... Byli dva. „Jsem smutný. Umřela mi žena. Po šestapadesáti letech dokonalého vztahu...“

Jitka… Byli jsme příkladem toho, jak dokonalý vztah dovede člověka sjednotit. Proměnit. Zdokonalit. Zocelit. Já pocházel z velmi chudé rodiny, otec byl sirotek. Těžko si představit nešťastnější dětství, než bylo to jeho. Přesto hrál na housle na rakovnickém kůru, odmaturoval a oženil se s mojí matkou, které nikdy nedovolil jít do práce. To proto, aby mě mohla řádně vychovat. Doma jsme, i přes velkou chudobu, měli knihovnu.

Otec byl pyšný na to, že byl členem Spolku českých bibliofilů, hrál na housle v dobrovolnickém orchestru. Považovalo se za samozřejmé, že i já od druhé třídy chodil „do houslí“. Rok nato, nevím dodnes, kde na něj vzal, se doma objevilo pianino a já jsem se začal učit i na ně. A gramofon zněl u nás často… Žil jsem v harmonické rodině, jejíž součástí byla hudba, knihy, obrazy… V rodině mé ženy to tak nebylo - byly tři sestry. Ona byla nejtarší.

Ano. Nejstarší a pro mě samozřejmě nejkrásnější. Narodila se na Silvestra 1938 a za války vyrůstala u babičky ve Slatiňanech. Její otec byl vlakvedoucí, maminka kuchařka v mateřské školce. Taky byli chudí, ale u nich doma nebyla hudba, knížky ani obrazy. Ale zamilovali jsme se do sebe a moje paní spolu s láskou ke mně získala lásku k umění a historičnu… A já láskou k ní svou druhou půlku.

Založil jsem obor, který nikdo nechtěl dělat. Dětskou onkologii. 97 % dětí tehdy umíralo. A já jsem přes lásku ke kráse a umění našel víru a přes ni odvahu pouštět se i do zdánlivě předem prohraných bitev. Umění mi pomáhalo. Časem jsem objevil, že žít v pokoji, naději a víře v to, co dělám, se opírá o tři základní principy. Platí stejně pro kvalitní život jedince, ale potažmo rodiny a společnosti.

Prvním je Poznání - člověk má touhu vědět, chce mít rozhled. Je to přesný opak dnešní superspecializace, díky níž lidem uniká univerzum světa.

Druhým principem je Vnímání krásy. To je požehnání. Někdo ho má a někdo ne. S mojí paní jsme začali chodit na koncerty, do divadla, četli jsme knihy, dívali se na obrazy a ona, aniž by kdy dřív tohle všechno viděla, začala to vnímat a milovat.

A když je člověk naplněn touhou poznávat a má požehnání vnímat to, co je hezké, teprve pak najde třetí princip, který je vpravdě darem: Vztah. Nejdříve k sobě v podobě vnitřního vyrovnání. A tím, že je v harmonii se sebou, vyrovná se s prostředím, které může být někdy velmi negativní.

Jsou to mé názory, nikomu je nevnucuji, ale zdá se mi, že si málokdo všiml detailu, že současná Evropa nemá ideologii. Chcete-li ideu. Je to tristní. Poslední idea v části Evropy byl scestný marxismus leninismus. Dnes ho nahradila ideologie trhu. Ale copak to je nějaká idea?! Ani špatná ne! Zastánci téhle pseudoideologie se často odvolávají na Medicejské. Ano, oni byli zdatní obchodníci, ale své velké zisky dávali do umění a vědy. Ve své družině měli filozofy a vzdělance. Mizí Evropa, která vyrostla na antice, judaismu a křesťanství. Je to smutný pohled.

Evropa prošla hrozným 20. stoletím. První světová válka, druhá světová válka a v druhé polovině její část pokřivila totalita s krutou nespravedlností, která tomu, kdo chtěl přežít kvůli dětem nebo kariéře, deformovala charakter. Všichni takoví, kteří chtěli jen jednoduše žít, museli ideu a ideály odhodit. A když to zdánlivě přešlo, dozvěděli jsme se, že všechno vyřeší trh. Ze svého oboru vím, že nevyřeší. Zdraví si nezaplatíte. Když budete bohatí, můžete si vylepšit péči. Ale zdraví ne. Nekoupíte si ani požehnání vnímat krásu života a navazovat vztahy. To není klišé, stačí se zamyslet. Lidé se podvádějí a okrádají. Jsou vůči sobě zlí. Já když měl něco vytknout svému podřízenému, celou noc jsem nespal. Držel jsem se zásady kárat mezi čtyřma očima a chválit přede všemi. To je lidskost, úcta. Ale jaké máme dnes vzory? Vezměme si politiky, nejen naše, ale i evropské… Kdo přijde s koštětem vymést tenhle Augiášův chlév?

Celé to dnes vede k tomu, co jsme prožívali v komunismu: ti vědomější se uzavírají a ostatním stačí chléb a hry. Obchoďáky jsou plné, nákupní vozíky jsou plné, všichni se dívají na televizi, mají auta a pět milionů lidí z desetimilionového národa jede na dovolenou do zahraničí. Tak to je ten dnešní chléb. A hry? Přijde člověk, o kterém za dvacet let nikdo nebude vědět, a naplní to stotisícové hřiště… Kdo se zamyslí nad hodnotami života, hodnotami světa? Žebříček hodnot se nesmírně změnil. Ti, co se snaží to ovlivnit, jsou kapkou v moři. Jsem rád za každého jediného, zatím ještě celého člověka, který prozře. O to jsem se celý život snažil. Otevírat lidem oči.

Když jsem dělal koncerty s Kocianovým kvartetem, někteří tam chodili kvůli tomu, aby pan děkan viděl, ale přišla řada těch, která poděkovala za poznání. Ale dnes tu cestu do nikam vidím všude kolem. Moji vnuci žijí život, kterému ne zcela rozumím. A přitom tady odmalička běhali. Prostorem plným umění, hudby a knih. A nejsem schopen s tím něco udělat…

Vzhledem ke své profesi jsem musel být optimista. Když děti umíraly a přišly další, musel jsem věřit, že tentokrát se podaří je zachránit. Za totality byla v onkologii hrozná situace, trpěli jsme nedostatkem všeho, ale přesto se výsledky začaly dostavovat… Bylo to naplnění mého optimismu.

Ale z toho optimismu začínám přecházet do pesimismu. Na téhle planetě už byla řada civilizací, které zanikly. Teď končí ta evropská. Mizí mravní hodnoty, na kterých vznikla. Nepochybuji o kvalitě některých lidí. Jen se obávám, že ti už to nezachrání…

Ptala jste se, zda člověk evropský onemocněl. Posuďte sama: Lidé, kteří dnes spolu začnou žít, udělají smlouvu o ekonomickém vyrovnání, až se budu rozcházet. Jak můžu jít do něčeho s tím, že to skončí? Já jsem budoval obor a musel jsem věřit především sobě, myšlence a beze zbytku dalším lidem… Dnes už by to nešlo. Lidem strašně zbytnělo ego. Většina usiluje o majetek a moc, a to je jiná cesta, než cesta k ideálům. Já přece netušil, že jednou dostanu z rukou prezidenta, kterého si budu vážit, státní vyznamenání…

Já neusiloval o vlastní zhodnocení, ale o to, aby neumíraly děti. A s tím souvisí i to, že kdybych neměl ženu takovou, jakou jsem měl, nikdy bych nedokázal to, co jsem dokázal. Především díky ní máme v Česku dětskou onkologii. Nikdy mi nic nevyčítala. Ve všem mi pomáhala. A to jsem býval denně v práci od šesti do večera. Každou volnou chvíli jsme pak byli spolu, ale nemuseli jsme si cokoli říkat.

Mně to dokonce připadá proti přírodě. Ženy jsou ty, které nesou společnost. Jsou silnější. Jsou matky. Muži je potřebují, aby dokázali naplnit svoje schopnosti, touhy a myšlenky… Ale pozor, když je žena nositelkou velkého talentu a velké myšlenky, taky se neztratí. Znám spoustu vynikajících umělkyň, lékařek, vědkyň a manažerek. Obecně: když je schopný člověk, nezávisle na tom, jestli je to žena nebo muž, místo na slunci najde. Ale podle mě pořád platí, že teprve dva, žena a muž, jsou jeden celek.

K tomu, co jsem říkal, je podstatné opomíjené B: Žena má mít vedle sebe muže, který ji respektuje, váží si jí, uvědomuje si to obrovské bohatství, kterým ho naplňuje a miluje ji. Žena nesmí mít vedle muže strach. O děti, o existenci. Ani z toho, že jí muž bude zahýbat. To je zásadní nárok na muže. Ti dnešní to neplní. V tom je potíž.

Je subjektivní, co odpovím: Lidé přestali věřit v Boha. Hříchy ztratily své hranice. Všechno je dobré jen pro účel. Přitom co je jednodušší, než žít podle desatera? Je v něm idea, úcta ke stáří i běžné denní hodnoty. Mně nedělá celý život potíž podle toho žít. A když něco pokazím, vede mě to k tomu to napravit.

Celý život intenzivně pracuji, věnuji rodině, co mohu, a sám pro sebe jsem si vytvořil chvíli jakési koncentrace požitků a vyrovnání s uplynulým dnem. Špatně spím. Měl jsem se spánkem potíž, ještě když žila moje žena, teď je to už tristní. Nicméně večer si najdu muziku, naliji si sklenku, zapálím si doutník. Zhasnu, upíjím a poslouchám. Ať mám za sebou sebetěžší den, najdu v něm usmíření, a když se mi pak podaří usnout, tak s nadějí, že ráno půjdu dál. Kdo ale dnes smířlivě přemýšlí o uplynulém dni?

Samozřejmě. Já byl denně po desetiletí na klinice v šest ráno. Dělal jsem svoji práci s láskou. Ale stihl jsem pak i koncert a věnovat se rodině. Taky s láskou. Jak jinak…

Na každé cestě „za něčím“ přece jsou. Sám jsem například procházel léta nepříjemnými zdravotními obtížemi. Začal jsem se z rychlého pohybu v osmnácti letech osypávat vyrážkou. Poprvé se mi to stalo, když jsem na vysoké hrál basket. Svědilo mě nesnesitelně celé tělo a pak se to přeneslo v jakousi alergii na vodu. Po styku s vodou mě pak půlhodinu nesnesitelně všechno svědilo. Strašný stav. Nikdo nikdy nepřišel na to, co s tím. Odeznělo to absurdně: S mým infarktem. Postihl mě 28. října 1976. Od té doby mám klid. Mimochodem, když jsem o dvacet let později přebíral státní vyznamenání, řekl jsem Havlovi, že je to přesně týž den, kdy jsem v roce 1976 dostal infarkt. Vtipně poznamenal, že mě snad tentokrát mine.

O sebe jen po infarktu (tenkrát se na něj umíralo) a po létech při mozkové příhodě. Ale větší strach jsem měl o svou ženu. Aby tu nezůstala sama. Jinak ne. Nemívám strach.

Když mě pouštěli domů po infarktu, tak se žena ptala, jak se mnou má zacházet. Lékař jí kladl na srdce: „Jitko, hlavně ho nech pracovat. A až přijde z kliniky, tak mu dej štamprli a nech ho kouřit doutníky.“ Víte, to, čemu se dnes říká zdravotnická výchova, má tři špatné principy: Za prvé se nařizuje. Za druhé se přikazuje a za třetí zakazuje. Sport v rozumné míře je nepochybně zdravý, ale pro mě bylo daleko lepší poslouchat dvě hodiny koncert, než běhat po Stromovce. A doutník je pro mě rituál, který mi dělá dobře.

Po smrti ženy zažívám poprvé v životě hodiny absolutní prázdnoty. Nesmírně mi chybí. Sváří se ve mně rozum a cit, který vyhrává, ale uvědomuji si, že při jejích obtížích by byl její život utrpením. Ale nezasebevraždím se. Mám dvě řešení: Vzpomínat a pracovat. To, co dělám, píšu pro ni, o ní, všechno se mnou prožívala, u všeho ji mám. A jsem smířený. Náš společný, více než půlstoletý život byl báječný, mám bezvadné děti, životní náplň, prožívám lásku. Moje láska s ní nezemřela. Naopak. Mám jedno životní krédo: Povinnost dávat a právo brát. A tím se budu řídit do konce svých dnů. Snad i za této situace najdu milosrdné vyrovnání.