Skutečnosti ve prospěch života po smrti

Nezapomeň, příteli, když kolem procházíš,
že jaký jsi teď ty, takový jsem jednou byl i já.
Že jaký jsem teď já, budeš jednou i ty.
Připrav se na smrt a následuj mne.

A pod to někdo připsal:

Následovat tě mě neuspokojí,
dokud nebudu vědět, po jaké cestě jsi šel.

Psychické doklady

Víra v posmrtný život byla napadána z různých pozic. Moderní vědecké postupy zjevně podpořily monistický a přirozený pohled na svět spíše než názor dualistický a supranaturální. Rovněž i růst sekularizace vedl k odmítnutí tradiční náboženské víry. Jeden z faktů, které svědčí pro posmrtný život, pochází z výzkumu lidské psychiky.

V roce 1882 byla založena Společnost pro psychický výzkum, aby zkoumala fakta, která by svědčila ve prospěch paranormálních jevů (zahrnutých pod pojmem parapsychologie). Tato oblast je významná pro studium posmrtného života, jelikož podporuje dualismus a tvrdí, že síla mysli je taková, že myšlenky a činy mohou být sdíleny mezi živými a mrtvými. Fakta získaná tímto výzkumem mohou být rozdělena do pěti hlavních kategorií.

Telepatie

Je to proces, který spočívá v tom, že myšlenka v naší mysli je „převzata“ jinou myslí bez jakékoli normální komunikace. V roce 1934 publikoval dr. Rhine z americké Duke University výsledky testů založených na použití Zenerových karet (Extra-sensory Perception – Mimosmyslové vnímání, 1934). Zenerovy karty jsou balíčkem pětadvaceti karet, kde každá představuje jeden z pěti symbolů: znaménko plus, hvězdu, kruh, čtverec a trojitou vlnovku. Karty byly zamíchány a jedna po druhé byly otáčeny „odesílatelem“, zatímco „příjemce“ se snažil uhádnout, jaká karta byla obrácena. Podobných výsledků bylo dosaženo jinými výzkumníky, třebaže se o takových experimentech a způsobu interpretace získaných dat a podobných experimentů hodně pochybuje.
John Hick (1983) došel k závěru, že „je těžké popřít působení nějakého pozitivního faktoru a že nejde jenom o pouhou ,náhodu‘“ (str. 129). Tento faktor bývá označován pojmem ESP (mimosmyslové vnímání).

Psychokineze

Doktor Rhine provedl studii o psychokinezi (PK). Jde o schopnost pohnout předměty za použití mentální síly. Helmut Schmidt, Rhinův nástupce na Duke University, zkonstruoval přístroj na měření této schopnosti. Náhodný výskyt elektronu způsobil, že jedna ze série žárovek, srovnaných do kruhu, se samovolně rozsvítila. Úkolem onoho psychokinetického subjektu je rozsvítit žárovky po pořádku mentální silou. Zdá se, že experimenty naznačují, že někteří lidé uspěli. Na jednom z nejokázalejších psychokinetických představení, která se prý udála, vystupovala Nelja Michailova, ruská hospodyně, která mentální silou oddělila žloutek vajíčka od bílku. Poněkud méně vzdáleným příkladem je případ Uri Gellera, který dokázal některé přesvědčit o tom, že mentální silou ohýbal kovové lžičky, jiní jej však považovali za zdatného estrádního kouzelníka.

Spiritualismus

Má se za to, že telepatie i psychokineze svědčí pro spiritualismus, ve kterém dochází prostřednictvím média ke spojení s posmrtným životem. Je-li totiž možné obdržet zprávy z myslí jiných žijících lidí, pak by mělo být možné získávat zprávy od duchů zesnulých. Duchové zemřelých mohou být také schopni působit na fyzické předměty v našem světě podobným způsobem, jako je to u psychokineze. O výskytu takovýchto jevů svědčí tzv. poltergeist (dosl. hlučný duch). Není třeba připomínat, že se mnozí lidé vyjadřují o této oblasti s despektem. Arthur C. Clarke (Svět podivných sil – The World of Strange Powers, 1985) zaznamenal některé klasické případy. Výzkum spiritualismu (okultismu) byl jedním z hlavních důvodů založení Společnosti pro psychický výzkum.
Když připustíme, že by člověk mohl tímto způsobem komunikovat po smrti s živými, předpokládáme u takového jedince nepřerušenou existenci, tedy neporušené vědomí a vůli, jako u živé osobní bytosti. Máme za to, že má nějaké místo, popř. práci na onom světě a že mezi tím vším si příležitostně najde chvilku k návštěvě sobě adekvátního média.

Předpokládáme tedy, že mrtví mají svůj vlastní skutečný život a v průběhu času pokračují v osobním rozvoji. Podle Johna Hicka (1976) tomuto názoru něco schází. Zdá se totiž, že duchové nepromlouvají z kontextu následného života; je to, jako by jim chybělo jejich vlastní věrohodné prostředí, společenství, jehož by byli součástí, skutečné úkoly onoho světa, opravdové zájmy a účely. Jako by zůstávali příliš tím, čím byli na tomto světě. Z tohoto důvodu Hick tvrdí, že se nejedná o duchy z onoho světa, ale že jde spíše jakoby o rezidua paměti a stopy, které trvají po smrti a které jsou někteří lidé schopni zachytit jako rezidua nikoli onoho, ale tohoto světa.

Další možná vysvětlení spiritualismu:

• Telepatie – informace zprostředkovaná médiem je zachycena mimosmyslovým vnímáním od živých lidí, nikoli od zemřelých.
• Zlý duch – jedná se o tradiční křesťanský názor, který ve vyvolaném duchu spatřuje přestrojeného zlého ducha, jehož cílem je zmást lidi a svést je z cesty na onen svět a k Bohu.
• Psychokineze – poltergeist jsou ve skutečnosti nevědomé psychokinetické schopnosti žijící osoby, které mají tendeci k vnějším projevům.

K dispozici je rovněž mnoho vysvětlení pro „duchy“. Někteří lidé se domnívají, že když se přihodí nějaká násilná událost (např. vražda), vytvoří se tím neznámá síla, která v místě události vytvoří „psychickou stopu“. Tato stopa přetrvává díky přijetí jakési absorpční energie, podobně jako je to s tepelnou energií, a může být zahlédnuta lidmi, kteří jsou citliví na psychické síly.
Duchové jsou také vysvětlováni „pozdrženou telepatií“. Pokud je duše nezávislá na čase, je s to zachytit živoucí obrazy z duší lidí z dřívějších dob.

Zážitek blízkosti smrti

Mimotělní zkušenosti (out-of-body experiences, OBE) se uvádějí jako skutečnosti prokazující duchovní prvek (duše), který existuje svým vlastním způsobem mimo tělo. Zdá se, že se této zkušenosti často dostává lidem, kteří byli blízko smrti, nebo kteří byli prohlášeni za mrtvé, ale byli navráceni k životu. Mluví se o zážitku blízkosti smrti (near-death experience, NDE). Podle Hickova názoru obecné prvky této zkušenosti zahrnují „pocity, jako by člověk byl vtahován do tunelovitého prostoru“ a přibližoval se k jakési hranici, pak by ale „byl poslán či stržen zpět do pozemského těla“ (1983). Příklady, které uvádí Paul Badham (1982, kap. 5), se vyznačují přesností líčení pacientů, kteří jako by vše pozorovali shora a dívali se na své vlastní tělo.

Jednou z dřívějších populárních knih věnovaných této problematice byl Život po životě (Life after Life, 1975) od Raymonda Moodyho, v němž autor vytvořil termín „zkušenost blízkosti smrti“. Tato kniha vynesla toto téma na veřejnost. I když jednotlivé zprávy vykazují podobnosti bez ohledu na různé kultury, existují i jasné rozdíly podmíněné kulturou. Carol Zaleski (Otherworld Journeys – Cesty na onen svět, 1988) zkoumala případy středověkých zkušeností blízkosti smrti. Zjistila, že vypravěči byli posedlí pekelnou bolestí a živě popisovali, jak byli pojídáni draky a napadáni hady a ropuchami. Nechyběly zprávy o „mostech zkoušky“, kdy byla daná osoba podrobena zkoušce, aby jí bylo umožněno přejít na druhou stranu. Tyto zprávy působí jako jasný odraz kulturních vlivů. Ať již jde o cokoli, nejsou pouhým doslovným popisem života po životě. Mnozí tvrdí, že zkušenosti blízkosti smrti neukazují, jaký je život po smrti, protože subjekty nejsou po smrti, ale blízko smrti.

Navrhovaná vysvětlení tohoto jevu:

• Změna krevního tlaku může vyvolat pocit uvolnění.
• Snížení dodávky kyslíku do mozku může způsobit halucinace.
• Psychologická odpověď: Jde o obranný mechanismus odloučení našeho já od našeho umírajícího těla.
• Účinek toho, co se zdá být pohledem shora, je ve skutečnosti výtvorem našeho světa pomocí paměti.
• Přesnost popisu může být způsobena mimosmyslovým vnímáním nebo poznatky ze života v nemocnici.
• Temný tunelový efekt je matná vzpomínka na průchod rodidly při porodu.

Jako námitka na tato naturalistická vysvětlení bývají citovány různé zprávy o dětech, které rozeznají „zesnulé“ příbuzné, o nichž neměli žádnou předchozí znalost, a to dávno po jejich smrti. Peter Fenwick z psychiatrického institutu poznamenal, že si piloti nevzpomínají, že by při ztrátě kyslíku při cvičení byli prožili zážitky zkušenosti blízkosti smrti. Podobně při podráždění mozku nemáme jasné nebo souvislé vize. K obraně zážitků zkušenosti blízkosti smrti jako skutečné duchovní události viz knihu Farnaze Ma’sumiana Život po smrti (Life after Death, 1995).

 Životy ve vzpomínce

Může jít o spontánní rozpomínání, i když nejzajímavější poznatky přinesla hypnotická regrese. Arnall Boxham předložil některé dobře ověřené příklady subjektů vybavujících si podrobnosti z minulých životů. Testovaní lidé na sebe v hypnóze brali jinou osobnost a mluvili jinými hlasy, a dokonce i jinými jazyky. Když byly prověřeny některé z historických podrobností, které subjekty uváděly, ukázalo se, že byly přesné a že nešlo o takové podrobnosti, o nichž by se dalo předpokládat, že je subjekt bude předem znát.

Ian Stevenson zkoumal velké množství případů, které měly být důkazem převtělování. Kvalitní kritický pohled na jeho studii přináší kap. 3 knihy Posmrtná zkušenost (The After Death Experience, 1987) Iana Wilsona.

Opět byla předložena různá vysvětlení:

• Kryptomnezie – jde o paměť podvědomí. Podrobnosti historické doby mohly být absorbovány z filmů a knih. Mysl může v souvislosti s nimi vytvořit neskutečný příběh.
• Geneticky zděděná informace.
• Telepatická citlivost na „psychickou složku“ nějaké zesnulé osoby a identifikování se s ní.

Jak bylo uvedeno výše, mnozí považují pouhé setrvání izolovaného shluku vzpomínek za popření toho, co se rozumí pod pojmem přežití smrti.

Ježíšovo vzkříšení

Křesťanství deklaruje víru v posmrtný život a tvrdí, že důkaz může být nalezen v Novém zákoně v příběhu zmrtvýchvstání Ježíše.

Jiná možná vysvětlení příběhů o vzkříšení:

• Příběhy Nového zákona je třeba chápat spíš symbolicky a mytologicky než doslovně.
• Tyto zprávy jsou z pozdější doby a jsou jednostranné. Lidé si události nepamatovali přesně, nebo je nepřesně předali dál.
• Učedníci měli halucinace.
• Ten, kdo byl ukřižován, nebyl Ježíš.
• Ježíš nezemřel na kříži, ale byl v kómatu a později se probral.

Vzkříšení Krista, mistr z Hohnforthu, asi 1350

Námitky pravověrné křesťanské nauky tvrdí:

• Spisy Nového zákona jsou datovány do období života přímých svědků. Například první list Korinťanům byl napsán zhruba dvacet pět let po Ježíšově smrti.
• Přestože byly texty Nového zákona napsány v prostředí křesťanské církve, byly napsány se zjevnou upřímností.
• Spisovatelé vážně tvrdí, že jsou tyto události historické, a předkládají důkazy ve prospěch jejich historicity.

Argumentují tedy, že existuje historický důkaz ve prospěch vzkříšení, na který je třeba odpovědět.
Ti, kteří věří v existenci laskavého Boha, mají pevně podloženou víru, že jeho úmyslem není nechat nás zaniknout. Keith Ward (1982, str. 120) tvrdí, že křesťan je odhodlán věřit v nesmrtelnost kvůli existenci Boha lásky.

Celý život víry je život, který je nesen důvěrou, že láska, kterou případně vnímáme v tomto životě, bude jasně viditelná v životě budoucím.

Pokračování kapitoly najdete v knize Filozofie náboženství.

Knihu: Cole: Filozofie náboženství vydalo v roce 2003 nakladatel: PORTÁL
Vazba brožovaná, rozsah: 148 stran, ISBN: 80-7178-719-1
Cena: 229,- Kč

Veronika Vašková