Zpívají to ptáci ve větvích, jarní vítr i něžné kvítky krokusů a fialek. Všechno je jaksi čerstvé, voňavé, plné zázraků a podvědomé touhy. Jen moci letět s oblaky a cítit svěží vzduch všude kolem sebe! Oči jsou zahlceny gejzírem barev, nos se nemůže nabažit zemité vůně, uši slastně naslouchají kosím flétničkám, ruce se až po lokty zaboří do kypré hlíny a rovnováha někam mizí, když padám do mladé jarní trávy. A duše? Ta se může rozskočit samou radostí. A tak ležím na zádech, koukám pánubohu do oken a přemýšlím.
Jak jen byla krajina smutná a šedivá v minulém období, bezútěšné dny bez slunce braly chuť k čemukoliv a v duši se rozlézala beznaděj. Příroda však tyto temné měsíce dobře využila k přípravě na jaro, ke znovuzrození svých dětí. Ta věru nezahálela, neléčila deprese u piva a v čekárnách psychologů. Vhodný příklad k následování. Jak to jenom udělat? Jak vykročit do jara?
Tak si to rozeberme. Příroda na podzim „umírá“, na jaře se znovu rodí. Kristus zemřel a byl vzkříšen. A my? Máme zemřít, abychom byli vzkříšeni? Symbol kříže to hlásá na každém kroku. Ale mám pro vás dobrou zprávu. Není třeba čekat na vlastní smrt. Existuje spousta věcí v našich životech, které je třeba nechat zemřít, aby se mohlo zrodit nové. Smrt není ta černá s kosou, definitivní a nesmlouvavá. Smrt je moudrá stařenka a když uposlechneme jejích rad, vejdeme do dalšího života. Na prahu dospělosti necháváme přece všichni zemřít dětství, dědečkové a babičky se také musí smířit s ukončením produktivního věku. Je to uzavřená kapitola, nelze se vracet, leda ve vzpomínkách. A každoročně se nám toho nakupí spousta, co s sebou nelze nést věčně. Nevyřízené spory, neplodné vztahy, otravná zaměstnání, nerozhodnost a samé kdybych… Jak někde a v něčem začínat znovu, pokud člověk nedokončil svou práci jinde?
Postní období se k takovémuto bilancování hodí víc než co jiného. Člověk si v hlavě udělá jarní úklid, podtrhne seznam, sečte a může radostně začít na nové stránce. Kára života se vyprázdnila a lépe se táhne, můžeme se těšit na všechno nové, co nás potká. Kolo života se zas pootočilo o jeden kruh. Pročpak asi naši předkové nosili o Květné neděli nový kabátek? Proč je vůbec jarním symbolem vejce? Všechny symboly lákají k novému životu. Je tedy nejvyšší čas uvědomit si, co chceme opustit, co vzkřísit. A je vůbec co vzkřísit?
Zamysleli jste se někdy nad tím, jak složitá je osobnost každého z nás? Z jakých zdánlivě nesouvisejících tvarů se skládá? Linka přímosti muže, kruh vytrvalosti ženy. Ždibínek naivity dítěte, špetka životní radosti dospělého, kapka moudrosti babiček. Světélko dobra, odvahy a cti, temné klubíčko vášní, sobectví a lhaní. To máme v sobě, s tím jsme přišli na svět, to se v nás vyvíjí. To je nám souzeno nést, o toto pečovat, tohle rozvíjet. Nelze být jen jedním z archetypů, jsme tohle všechno dohromady. Ale můžeme si pro letošní vzkříšení určit, co budeme rozvíjet. Čemu se chceme věnovat, co budeme po celý zbytek roku dělat. A to je na tom to důležité. Nebuďme chodící duchové, napůl v říši šera a zla. Podílejme se aktivně na svém životě. Prožívejme všechny události, tak jak přijdou. Nechme s klidem zemřít, co zemřít má. Ta jarní nabídka nového života je tu pro i pro vás. Ta podaná ruka je pro všechny.
Falka
zpět na Úvahy a zamyšlení
