Světová náboženství

Všechna světová náboženství vznikla v Asii a tři z nich – judaismus, křesťanství a islám – se vyvinula v jedné nevelké oblasti. Několik jich také bylo založeno nebo reformováno v téže době: všichni přední hlasatelé a reformátoři hinduismu, buddhismu, judaismu, konfuciánství a taoismu žili v 6.století před Kristem. Vytvoření různých náboženských systémů ve formujících se říších Starého světa zřejmě odráželo potřebu univerzálnější víry, jíž nemohla poskytnout místní kmenová božstva, a jejich šíření – zejména v případě velkých misijních náboženství, jako je buddhismus a křesťanství – sehrálo významnou roli při sbližování různých civilizačních oblastí a při pronikání vyspělých kultur do odlehlých zemí. Všechna světová náboženství se do určité míry shodují ve víře v jediného boha. Nejstarší z nich – hinduismus – sice uctívá více bohů, ale klade důraz na „správnou cestu k životu“.

Buddhismus se zase nesoustřeďuje na božskou existenci a zaměřuje se spíš na osvobození člověka od všech útrap, k němuž dospívá odvržením tužeb. Původně byl reformním hnutím uvnitř hinduismu a ve své konzervativní formě zvané théraváda se z Indie dostal na Srí Lanku, do Barmy, Thajska a do jihovýchodní Asie. Když se později, asi 500 let po smrti zakladatele náboženství Gautamy (cca 565 až 483 př.n.l.), rozvinul do náboženství mahajány, stal se snad nejmasovějším ze všech misijních náboženství. Prvním významným mezníkem v historii buddhismu byla vláda císaře Ašóky, za jehož panování buddhismus pronikl na Srí Lanku. Později, asi v 1. nebo 2.století n. l. se dostal do Číny, ve 4.století do Koreje a v 6.století do Japonska.

Judaismus se rozšířil především následkem útlaku, jemuž byli Židé často vystaveni ze strany agresivnějších sousedů. Historické putování Židů začalo jejich násilným odsunem do Babylonu (586 až 538 př.n.l.). Judaismus, silně orientovaný na dodržování tradic a rituálů. se od těch dob více zaměřil na morálku a správné životní zásady. Pronásledován římskou okupační mocí (64. př.n.l.) a po zničení chrámu v Jeruzalémě (70 př.n.l.) se židovský národ rozptýlil do mnoha zemí, až se judaismus stal také světově rozšířeným náboženstvím. Přímo či nepřímo také podnítil rozvoj dalších dvou velkých náboženských systémů: křesťanství a islámu.

V 6.století vytvořil na Dálném Východě své učení Kchung-fu-c´ (Konfucius, 551 až 479 př.n.l.) a rozvinulo se zde mystické náboženství taoismus neboli „cesta“, spojené se záhadnou postavou filozofa Lao´c. Zoroastrismus, další významná víra tohoto období, se zrodil v Persii a každému nabízel volbu mezi dobrem a zlem. V oblastech římského vlivu se rozšířil ve formě mithraismu a jeho svatyně byly nalezeny až v severní Britanii. Ale rozhodnutí císaře Theodosia (379 až 395 n.l.) prohlásit křesťanství oficiálním římským náboženstvím mithraismus zlikvidovalo. Pohanské chrámy byly zbořeny a konkurenční víra zavržena.  Většina světových věrouk se šířila obchodními cestami, vojáci, správci, kupci i obyčejní pocestní ji roznášeli do světa právě tak jako misionáři; náboženství zpravidla nejlépe zapouštělo kořeny pod ochranou silné vlády, která dokázala udržet mír. Ovšem přežívaly i četné další víry, aniž by se staly celosvětovými.

Řecký náboženský systém, přejatý a upravený Římany, uctíval vládce nebes Dia (Jupitera) a četné další bohy, kteří měli vyhraněnou specializaci.

Skandinávské národy (od jejichž bohů Wotana, Thora a dalších jsou odvozeny anglické názvy dnů v týdnu) a mnohé další si dlouho uchovaly vlastní eschatologii ( - věrouka zabývající se posledními věcmi člověka a světa).

Světová náboženství tak nakonec vytvořila vazby, které spojily dříve izolované oblasti.

Císař Ašóka

Ve 3.století př.n.l. vládl celé Indii mocný a slavný vládce Ašóka, který byl nejdříve krutým bojovníkem, později skoro mnichem. Po odchodu Alexandra Makedonského využil vojevůdce Čandragupta Maurja sílícího odporu obyvatel proti despotickému útlaku a krutosti vládnoucí dynastie Nandů, vyhnal zbytek makedonských vojáků a ujal se vlády. Tak vznikla Maurijská říše (325 – 185 př.n.l.). V roce 317 př.n.l. již zahrnovala celé území severní Indie. Potomkům dynastie Maurjů se pak podařilo říši ještě dál rozšířit. V době nástupu krále Ašóky (273 př.n.l.) uznával maurijskou nadvládu celý indický subkontinent. Po krvavé bitvě u Kalingy (260 př.n.l.) přijal Ašóka zásady buddhismu, jeho čtyři vznešené pravdy a Buddhovu osmidílnou stezku. Odmítal násilí, usiloval o to, aby byl spravedlivý a laskavý vládce poddaných. Značnou pozornost věnoval i charitativní činnosti. Stavěl nemocnice, útulky pro pocestné, hloubil studny nebo vysazoval ovocné stromy. Sám byl přísným vegeteriánem. Platilo: nemůžeš-li pomoci, aspoň neubližuj a neubírej jiným prostředí a zdrojů přirozeného života.

V Sánčí nechal Ašóka postavit první buddhistickou stupu. Dnes je Velká stupa známá kulturní památka a její fotografie zdobí snad každou publikaci o Indii. Velká stupa vznikla na původní Ašókově stupě nástavbami v dalších stoletích. Ačkoliv Buddha sám na tuto půdu nikdy nevkročil, buddhističtí poutníci pokládají toto místo za jedno z nejposvátnějších.

Za Ašökovy vlády se théraváda rozšířila na Cejlon a později dále do jihovýchodní Asie: Barmy, Thajska, Kambodže, Laosu, kde si udržuje značný vliv dodnes. Traduje se, že k rozšíření buddhismu na Srí Lance došlo takto: Mihintala je místo, které má pro Sinhálce obrovský duchovní význam, neboť zde jsou počátky buddhismu na Srí Lance. V roce 247 př.n.l. se zde král Anuradhapury Devanampiya Tissa setkal s Mahindou, synem císaře Ašóky a přijal od něj buddhistickou víru.

Ašóka se zajímal i o rozvoj hospodářství, dbal o správný chod státní správy a vybírání daní, budoval zavlažovací systém a silnici, dbal rozvoj řemesel a obchodu. Po jeho smrti v roce 232 př.n.l. se začala Maurijská říše postupně rozpadat.

Lao´c

Tento čínský filozof (pokud vůbec existoval) je představitelem Východního myšlení – nejstaršího indického a čínského filozofického systému, zakladatelem taoismu a autorem „Knihy o cestě a ctnosti“ (Tao te ťing). Dne 1.června 2005 vyšlo ve vydavatelství Canopus 2.vydání knihy Lao´c: Tao te ťing. Tomuto mudrci a alchymistovi se podařilo přeměnit perlu utrpení v perlu dlouhověkosti. Hledal cesty člověka k přírodě, k sobě, vyznával filozofii předurčení. Jsou známé jeho citáty a úvahy:

Upozornění: Dne 1.června 2005 vyšlo ve vydavatelství Canopus 2.vydání knihy Tao te ťing.

Theodosius

Římský císař Theodosius (379 - 395) pocházel z Hispánie. Jeho otec Theodosius starší byl úspěšným vojevůdcem v době vlády Valentiniana I. a Gratiana. Theodosius se účastnil vojenských tažení svého otce v Británii a na Rýně; sám pak v roce 374 porazil jako vrchní velitel v Moesii útočící Sarmaty. Když byl roku 376 jeho otec z neznámých důvodů popraven, uchýlil se Theodosius na své hispánské statky a oženil se. Avšak po tragické bitvě s Góty u Adrianopole, při níž přišel o život sám východní císař Valens, si Gratianus na Theodosia vzpomněl. Po vítězné bitvě roku 378 nad Sarmaty, prohlásil jej Gratianus 19. ledna roku 379 Augustem. Theodosius se usadil v Thessalonike. Někdy v roce 380 jej postihla těžká nemoc, během níž přijal z rukou ortodoxního biskupa Acholia křest.

Theodosius je nazýván Velikým, ale není to ani tak pro jeho zásluhy o impérium, ale spíše kvůli jeho trvání na křesťanské ortodoxii. Jen tato - tzn. níkajská víra byla prohlášena za apoštolskou a pravou křesťanskou. Plně se přimknul k západní věrouce a s Gratianovým souhlasem vydal 28. února 380 zákon, kterým se obyvatelstvu nařizovalo mít stejnou víru. Na počátku roku 381 pak zakázal veškeré pohanské bohoslužby a nechal uzavřít pohanské chrámy. Trestal každého, kdo praktikoval čarodějnictví a provozoval věštbu.

Roku 388 se Theodosius stal faktickým vládcem celé říše. Dál se aktivně podílel na vyhlazení pohanských náboženství a zapříčinil tak úpadek jejich vlivu. V roce 390 vydal zákona, který zakazoval mnichům pobyt ve městech a přikazoval jim uchýlit se podle vzoru poustevníků do pustin; ale o dva roky později tento zákaz odvolal. Z církevního popudu zakázal Theodosius roku 391 vstup do antických chrámů a zapověděl všechny pohanské obřady, což vyvolalo bouři odporu v Alexandrii. Dal rozbořit v kulturním světě proslulé Serapeion, jež bylo nejen nádhernou helénistickou svatyní, ale i střediskem alexandrijského vysokého školství. Pak přišly v Egyptě i jinde nazmar mnohé další staré chrámy, přičemž ničivé akce rozvášněných křesťanů, v jejichž prvních řadách šli mniši, řídili biskupové.

Jedním z dalších dekretů byly v období 392/393 zrušeny všechny pohanské slavnosti, mezi které se ovšem počítaly i olympijské hry - ty pak čekaly od roku 393 v zapomnění až do roku 1896 na své vzkříšení.

Křesťanství tedy na sklonku 4.století v celé říši díky úplnému propojení státní moci s katolickou církví definitivně zvítězilo a stalo se jediným vládou uznávaným náboženstvím. Císař dostal za dovršení christianizace čestný titul Magnus (Veliký). Theodosius zemřel v Mediolanu 17.ledna 395 na následky špatně vyléčené nemoci z válečného tažení.

VEZA

zpět na Úvahy a zamyšlení

 

Zpět k Mostu ?