„Jsem u svého lékaře v terapii a domlouváme si
termín příštího sezení. Nacházíme se ve vedlejší místnosti ordinace.
Pak se držíme za ruce. Jsem aktivní a ruku něžně tisknu, ale mám při tom
pocity viny. Pak najednou vejde lékařova žena a řekne: ,Je tady hrozný
vzduch, jako by tu svítilo horské slunce,‘ a otevře okno. Najednou jsem ve
správné místnosti – v ordinaci – a je to, jako by to bylo jezero. V tom
jezeře plave ve skleněné nádobě lékařova hlava a on říká, že si musím
ujasnit, jak málo je pravděpodobné, že získám nějakého muže, protože
nejsem ani atraktivní, ani dost mladá, ani se dost nesnažím. Pak se hlava
promění a je z ní podvodní rostlina, úplně nasáklá vodou. Jsou tam i dvě
mladé dcery mého lékaře a všechny tři plaveme kolem rostliny, slavnostně
a opatrně ji na rukou vynášíme z vody na slunce, aby se opět rozvinula. Všechno
to je prodchnuto spíše náboženskými pocity, jako by se u té rostliny, která
vypadá jako květina, jednalo o něco božského.“
Na tomto příkladu je jasně patrné, že se v závěru snového procesu vynořuje
symbol – tři nymfy, které plavou kolem podvodní rostliny. Vynášejí ji na
slunce, aby se mohla rozvinout. Nejdříve se podíváme, jak v rámci snové práce
symbol vzniká.
Na počátku snu se pacientka nachází ve vedlejší místnosti a má k lékařově osobě zjevně daleko blíže, než to odpovídá reálné terapeutické situaci. Její psychická energie, libido, se zaměřuje na jeho osobu. Objevuje se hluboká touha po blízkosti, vřelosti, něze a bezpečí a snové já se ji pokouší realizovat. Zdá se, že to prostě není možné, protože je v té chvíli snění narušeno – do místnosti vejde lékařova žena a z její poznámky je patrné, že situace je umělá a nepřirozená. Chceme-li to vyjádřit v pojmech hlubinné psychologie, řekneme, že pacientka je extravertovaná – její libido se kloní k jinému člověku, k vnějšímu objektu, a pokouší se tuto extraverzi dále rozvíjet. Tento proces však naráží na překážku, která se při aktuálním psychickém nastavení nedá zvládnout.
Scéna se v tom okamžiku obnovuje a mění. Už se neodehrává ve vedlejší místnosti, ale ve vlastní ordinaci, kde probíhá další děj. Analytická terapie je však proces, během kterého je pacient konfrontován s vlastním nevědomím, tedy nikoli s vnějším, ale s vnitřním objektem – příslušný proces je tedy introvertovaný. Nastavení psychické energie se proto mění a přiklání k magicko-mytologické hlubinné vrstvě, postava lékaře se při tom rozpouští. V odborné terminologii to znamená, že dochází k regresi na vlastní psychický základ, kde se mobilizují obsahy, které byly doposud vyloučeny z adaptace na životní proces, a proto se nacházejí v archaickém stavu. Vědomí jim proto nerozumí, nelze je zachytit slovy ani jinou racionální formou a ony se mohou vyjádřit pouze jako obraz s vysokým emočním nábojem. Navzdory nesrozumitelnosti a cizotě obrazů však problém snící ženy řeší asi lépe, protože se v jejím snu tentokrát neobjeví žádná porucha a pacientka se probouzí s pocitem uvolnění a naplnění.
Ve snu nacházíme řadu rysů, které podle analytické psychologie patří k podstatě symbolu. Obraz je zjevná forma, skrze kterou nevědomí vyjadřuje dosud nesrozumitelný, racionálně neuchopitelný obsah. Symbol má také velkou citovou hodnotu a fascinuje vědomí, které silně přitahuje – v zasaženém vědomí sílí předtuchy a dohady, jaký smysl se může za tímto dějem skrývat. Goethe se ve svých maximech a reflexích vyjádřil, že symbolika proměňuje jevy v ideje „…a ideu v obraz tak, že idea zůstane v obrazu vždy nekonečně účinná a neuchopitelná, a i kdybychom ji svou řečí plně vyjádřili, zůstane i pak nevyslovitelná!“22 Podobný názor má Bachofen, když říká:
„Symbol probouzí tušení, řeč může jen objasňovat… Symbol vypouští kořeny až do nejtajnějších hlubin duše, řeč jen čeří povrch pochopení jako tichý závan větru. Jen symbolu se podaří spojit největší rozmanitost do jednotného společného výrazu… Slova udělají z nekonečného konečné, (zatímco) symboly provázejí ducha přes hranice konečného a bytí do říše nekonečně jsoucího světa. Probouzejí tušení, jsou znamením nevyslovitelného a jako takové jsou nevyčerpatelné…“23
Všechny momenty, které jsem tu uvedl, jsou zjevně obsaženy i v našem vzorovém snu. Podstata symbolu spočívá v tom, že obrazový prvek snu neznamená jen sebe sama – v našem případě je to jakási ponorná rostlina, je to část naší viditelné skutečnosti a zároveň něco jiného. Jung v této souvislosti řekl, že se jedná o spontánně vzniklý nositel významu, který nám zpřítomní obsahy, k nimž bychom se jinak nedostali.
Stein poukázal na lingvistické a historické kořeny slova symbol, který ve svém původním významu sjednocuje protiklad uchopení a odhození, a v poněkud volnějším znamená „vrhnout na jedno místo věci, které mají něco společného“.24 Tento význam je odvozen od řeckého slova „symballein“, přičemž „ballein“ znamená hodit, zasáhnout, někam se pohnout, obrátit, unášet a v přeneseném slova smyslu vštípit, probudit, vtisknout a předpona „sym“ znamená spolu. Když začali staří Řekové toto slovo používat, spojovali je se dvěma polovinami jedné mince, prstenu, kosti nebo jakéhokoli jiného objektu, které měly prokázat totožnost lidí vzájemně neznámých – dokonalé spojení obou polovin dokázalo, že jde opravdu o člověka, o něhož nám jde. Symbol tedy tvořil most mezi známým a neznámým a byl prostředníkem mezi dvěma cizinci, které vázalo něco společného.
Hlubinně-psychologický
výklad snů.
V obrazové řeči snů získává naše vědomé já přístup k oblasti
nevědomí. Sny jsou proto nejen fascinujícím objektem zkoumání hlubinné
psychologie, ale mohou zároveň významným způsobem provázet a podporovat
terapeutické a sebeterapeutické procesy. Hans Dickmann, klasik na poli
hlubinné psychologie, ve své knize předkládá úvod do hlubinně
psychologického výkladu snů, který je přístupný jak odborníkům, tak i
čtenářům usilujícím o vlastní sebepoznání.
Vydalo nakladatelství Portál, rok vydání: 2004, rozsah: 204 stran,
vazba: brožovaná, ISBN:
238,- Kč.
zpět na Úvahy a zamyšlení
