Svatý, blahoslavený, ctihodný ...

Uctívání svatých, stejně tak jako jejich ostatků a obrazů tvoří odnepaměti nedílnou součást života církve i jednotlivých věřících. Když jsem psal první ze série článků o svatém Vintíři, narazil jsem na spoustu zajímavých informací o tom, jakým způsobem v jaké době člověk mohl dosáhnout toho, aby byl prohlášen za blahoslaveného či svatého. Tak jsem si řekl, že by možná neškodilo si ty vědomosti trochu utřídit a "dát je na papír". Ono to není až tak jednoduché. Aby směla být nějakému člověku prokazována úcta jakožto světci, je nezbytné, aby byl nejprve za takového oficiálně prohlášen. To se děje na závěr poměrně zdlouhavého procesu, který je veden nejprve na místní úrovni (v diecézi) a poté ukončen v Římě Svatým otcem.

Když je někdo ctihodný ...

Přídomku Ctihodný se používá v katolické církvi pro označení významných osob, které dosud neprošly kanonizačním procesem a nebyly prohlášeni za svaté.

Označení Služebník Boží se v katolické církvi používá pro zemřelou osobu, u které již započal proces kanonizace.

V češtině jsou jako ctihodní oslovování buddhističtí mniši, zejména mniší théravádové tradice. Jedná se o volný překlad pálijského slova Bhante, jehož doslovný překlad zní „Pane“. Doslovný překlad není používán z toho důvodu, že oslovení „Pane“ v češtině nevyjadřuje dostatečný projev úcty na rozdíl od slova ctihodný, které je v našem kulturním okruhu zažité pro oslovování duchovně významných osob.

Když je někdo blahoslavený

Prohlášení za blahoslaveného neboli blahořečení čili  beatifikace (z lat. beatus šťastný, blažený a facere učinit) je druhým stupněm kanonizačního procesu (tj. mezistupněm k prohlášení za svatého v katolické církvi). Předpokladem toho, aby byl někdo označován za blahoslaveného, je ukončené beatifikační řízení a jeden doložený zázrak.

 S těmi zázraky to může být dost těžké ... Zázrak se obvykle definuje asi tak, že je toí mimořádný jev či události, která není v souladu s přírodními zákony a považuje se za projev zásahu nadpřirozených sil (např. Boha, svatých či proroků). Jenže ... ono to asi záleží na okamžité úrovni poznání. Co dneska nám připadá jako normální, to by před 1000 lety brali jako zázrak všech zázraků - a naopak. Leccos si dnes nedovedeme rozumem vysvětlit - a pokud někdo tvrdí, že už známe všechno, tak je podle mého názoru leda  tak náčelník Velká Huba.

Beatifikací dnes rozumíme výrok papeže, kterým dovoluje veřejný kult služebníka božího, omezený na určitou zemi město, diecézi nebo řeholní společenství nebo na omezené úkony určené papežským dekretem, například možnosti sloužení mše svaté.či recitace breviářového oficia o blahoslaveném.

Beatifikace jsou jako instituce pozdější než kanonizace; rozvíjely pastorační potřeby místních církví v rámci kultu svatých. Ve středověku v biskupských, synodálních a papežských diecézích nacházíme vedle definitivních a konečných úkonů (kanonizace) také úkony, které nebyly definitivní a konečné a které můžeme považovat za první beatifikace. V XV. A XVI. století bylo mnoho beatifikací uskutečněno papežem. Zpočátku titul „blahoslavený“ byl chápán populárně a týkal se přesvědčení věřících, že zemřelý v pověsti svatosti dosáhl nebeské slávy. Písemně jsou zaznamenány první formulace vyhlášení beatifikace, např. „Nařizujeme…, že může být uctíván jako blahoslavený“(ut possit pro beato venerari). Tuto formuli užívali později papežové k zavedení lokálního kultu (beatifikace). Tu již titul „blahoslavený“ měl význam ne pouze populární, ale i právní. Konečně až papež Lev X. roku. 1515 vyhradil beatifikaci Apoštolskému stolci (cum nulli liceat quemquam pro beato absque auctoritatis Sedis Apostolicae venerari).

Je-li někdo prohlášen za blahoslaveného, znamená to v podstatě to, že se církev zaručuje, že dotyčná osoba  je v nebi. Je tedy možné ji oslovovat s prosbami  o přímluvu, a prokazovat ji úctu. Blahoslavené osobě  může být zasvěcen kostel či oltář). Na rozdíl od osob svatořečených může být blahoslaveným prokazována úcta - není to však výslovnou povinností. Uctívání blahoslavených je záležitostí lokální (například v rámci národa) a  neplatí globálně pro celou církev.

Blahořečení je předstupněm ke konečnému svatořečení. Tak byla například Anežka Česká byla prohlášena za blahoslavenou papežem Piem IX. roku 1874 a kanonizována v listopadu 1989 papežem Janem Pavlem II.

Když je někdo svatý ...

Užití slova svatý se v různých náboženstvích významově poněkud liší. Pokud bychom si výklad tohoto pojmu měli zobecnit, jde o někoho, kdo se blíží ideálu příslušníka daného náboženství. Díky tomu by měl být vzorem, který je hoden v rámci svého náboženství následování. Jde o osobu z nějakého důvodu - například svými skutky či schopnostmi - výjimečnou a blízkou Bohu.

Prototypem svatého v křesťanských církvích  je mučedník. Právě mučedníci se stávali prvními uctívanými světci. Mučedníkem se stane ten, kdo za svou víru položil život. Obětoval tedy to nejcennější, co měl - proto je jisté, že byl přijat Kristem. Jde vlastně o naplnění Kristových slov:
Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým nebeským Otcem.
Pokud byl později za svatého prohlášen někdo, kdo mučedníkem nebyl, bylo to obvykle proto, že celý jeho život byl podobný životu mučedníků …

V církvi katolické a pravoslavné se svatým stává člověk, jehož život věřícím dává jistotu, že po smrti dosáhl spásy. Takového svatého, který je nyní podle všech předpokladů v blízkosti Boha, lze prosit o přímluvu a pomoc. Zároveň je vzorem a příkladem pro ostatní - je hodný následování. Křesťané se tak mohou chovat nejen k osobám svatořečeným oficiálně, ale díky učení o společenství svatých mohou třeba o přímluvu prosit i osoby jim blízké - například mrtvé rodiče nebo někoho, kdo jim byl životním vzorem.
Obecně se však v křesťanských církvích za svatého považuje jen ten, koho za takového prohlásila jeho církev. Svatost je  posledním stupněm procesu formální kanonizace (svatořečení). V současné době je kanonizace přesně vymezeným formálním postupem, během něhož jsou zkoumány zásluhy dotyčného a zázraky, které jsou s ním spojeny. Pokud jsou podmínky kanonizace splněny, je dotyčný prohlášen oficielně a veřejně za svatého. Je mu pak vyhrazen den v roce, kdy je slaven jeho svátek u oltáře. Svatým může mu být zasvěcen kostel, věřící jej žádají veřejně o přímluvu u Boha atd.

V protestantských církvích je význam slova svatý mnohem volnější. Nebývají stavěni do role prostředníků mezi Bohem a lidmi. Slovo svatý se někdy významově překrývá se slovem křesťan - což není v rozporu s terminologií Nového zákona. Protestanti tak odmítají úctu ke svatým a uznávají nauku o jediném prostřednictví Ježíše Krista. Nevěří také v okamžitý soud duše po smrt - člověk umírá jako celek, včetně své duše a takto očekává vzkříšení na konci věků. Z toho ovšem plyne, že se nikdo nemůže v "současnosti" přimlouvat u Boha za kohokoliv aktuálně žijícího.

Co se buddhismu týče, pak slovem svatý bývá velice  nepřesně označován člověk probuzený (osvícený). Jednotlivé stupně probuzení jsou pak popisovány jako stupně svatosti. Je to ale spíše nedorozumění terminologické. Mezi svatostí v křesťanském pojetí a osvíceností v kontextu buddhismu je diametrální rozdíl.  Bytost, která dosáhne stavu probuzení, dosahuje tohoto stavu výhradně vlastním duchovním úsilím. Není tu tedy prokazatelný ani požadovaný žádný vliv napřirozených bytostí a sil. Osoba figurující v roli učitele (mistr, guru ...) je zde jako člověk z masa a kostí a jeho úkolem je jen pomáhat při hledání cesty k osvícení. Probuzení podle  buddhismu také neznamená splynutí s Bohem či jinou nadpřirozenou silou. Jde v podstatě o oprostění duchovní podstaty osvíceného od  tří druhů zla  - nenávisti, nevědomosti a chtivosti.
V buddhistických školách (klášterech) neexistuje oficiální analogie křesťanského seznamu svatých. Zda ten či onen chce a dosáhne osvícení, je výlučně jeho osobní záležitostí. Hledání přímluvy u nadpřirozených bytostí nemá smysl a ani není vyžadováno - nikdo nemůže očistit a probudit mysl někoho jiného. Jistou analogií uctívání svatých se v pozdějších dobách stalo vytváření jistých kultů kolem významých existujích i historicky doložených postav buddhismu. U nich pak buddhisté někdy hledají ochranu a přímluvu.

Naproti tomu v hinduismu svatí uznáváni jsou  - ale k  jejich prohlášení není používán nějaký určitý formální postup.

Proces kanonizace

Přesuňme se zpět do křesťanské oblasti a řekněme si něco o tom, jak se někdo stane oficiálně světcem. K tomu je zapotřebí jediné - projít procesem kanonizace. Slovo kanonizace pochází od lat. cononisatio nebo canonisatio a v katolické církvi (všech obřadů) je vyhlášením za svatého, jeho  zahrnutí do kánonu svatých, tedy svatořečení. Ale pro úplnost - kanonizace se nemusí týkat jen lidí; existuje také zahrnutí písemností do kánonu posvátných knih. Podle definice papeže Benedikta XIV.  je kanonizace posledním a konečným výrokem o svatosti. Kanonizace je tedy oficiálním uznáním svatosti lidské osobě od papeže, nejvyšší církevní autority.

V dobách pradávných něco jako oficiální proces kanonizace církví neexistovalo. Kult svatých se šířil převážně ústním podáním v závislosti na úctě k danému světci.  S výhodou se v některých případech využívalo transformace pohanských bohů a bohyň do podoby křesťanských svatých. V této souvislosti se uvádívá například svatá Brigita, jejímž předobrazem je keltská bohyně Brigid. Takový postup byl z hlediska církve velmi rozumný - oblíbená postava lidem zůstala, nebyla jim odebrána násilím, jen postupně přeměněna do podoby, jaké bylo zapotřebí - totiž že její moc pochází od Krista.

Zhruba do konce prvního tisíciletí se mučedník stával svatým tak, že jeho ostatky byly tak či onak získány, převezeny do kostela a tam uloženy. O to se starala světská moc spolu s církevní celkem rovným dílem, protože jejich zájmy byly shodné. K šíření kultu určitého svatého přispívalo rozdělení jeho ostatků a převoz do různých míst.

Později se o kanonizaci svatých začal starat papež. Prvním takto svatořečeným byl sv. Ulrich, biskup Augsburgský. Po jeho smrti v roce 973 ho kanonizoval tehdejší papež Jan XV - a to poměrně brzy - roku 993. Výhradní oprávnění kanonizovat bylo přiřčeno Svatému stolci církevním právem za pontifikátu  Řehoře IX. (1227–1241). Akt kanonizace papežem je pokládán za neomylný. Proces svatořečení se stal úkonem rozděleným do několika následných etap, kdy se podrobně zkoumá život a skutky daného kandidáta svatosti.

Od r. 1555 převzala kanonizační procesy Kongregace posvátných obřadů, která od r. 1625 provádí i beatifikační procesy (blahořečení, do té doby v pravomoci sídelních biskupů). Papež Sixtus V. (1585–1590) pověřil povinností vést beatifikační a kanonizační proces Kongregaci pro bohoslužbu, jedné ze složek římské kurie. Urban VIII. zakázal veřejný kult osob, které nebyly církví prohlášeny za blahoslavené či svaté; výjimkou byla úcta k osobám, která je nepamětná (tj. déle než 100 let). Toto ustanovení, spolu s dalšími úpravami Benedikta XV. se dostaly do Kodexu kanonického práva z roku 1917.

Kanonizační kodex z roku 1917 dělí kanonizaci na formální a mimořádnou.

Formální beatifikace či kanonizace se skládá ze čtyř etap:

1. informativní zkoumání – přísluší biskupu dané diecéze

2. představení kauzy – přísluší spolu s dalšími Kongregaci pro bohoslužbu a papeži

3. apoštolské zkoumání

4. definitivní soud.

Z rozhodnutí Pavla VI. byl vydán v r. 1969 dekret Sanctitas clarior, který zjednodušil kanonizační postupy tím, že sjednotil postupy požadované církevním právem. Dnes probíhá šetření před biskupem diecéze místa, kde služebník Boží zemřel, a má povahu vyšetřovacího řízení. Znamená to, že se provede předběžné vyšetření a souhrn důkazů o příkladnosti křesťanského života, pravověrnosti, »hrdinské« ctnosti nebo o eventuálním mučednictví. Když je vyšetřovací řízení uzavřeno, všechna shromážděná akta a svědectví jsou předána do Vatikánu k posouzení Kongregaci pro svatořečení, která po přezkoušení rozhodne, zda se mají provést další šetření nebo jestli má být proces uzavřen.

 Pro ukončení kanonizačního procesu je zapotřebí doložení nejméně dvou autentických zázraků, které se udály na přímluvu po beatifikaci daného člověka. Samotná kanonizace je ukončena slavnostním prohlášením za svatého papežem.

Mimořádná kanonizace je prostým papežským potvrzením, že daný člověk je svatý. Týká se pouze osob, jejichž úcta byla v době papeže Urbana VIII. (1634) nepamětná - tedy trvala déle než sto let.

Reforma kanonického práva roku 1983 přinesla změnu i v procesu kanonizace.

Zkoumání začíná na diecézní úrovni se schválením Vatikánu; biskup schvaluje zkoumání ctností kandidáta na svatořečení. Zkoumání nesmí začít dříve než pět let po smrti daného člověka; papež má však pravomoc tuto lhůtu  zkrátit. Ukončením tohoto kroku je zkoumaná osoba prohlášena za služebníka Božího.

Další zkoumání přísluší Kongregaci pro svatořečení. Ta přiděluje postulátora, osoby která postup koordinuje a shromažďuje získané informace o zkoumané osobě. V případě, že zkoumání bylo úspěšné, může Kongregace navrhnout papeži, aby služebníka Božího označil za ctihodného.

Pokud byla ctihodná osoba mučedníkem, papež dále pouze vydá prohlášení o mučednictví, které umožňuje provést beatifikaci, po které mučedník dostává přízvisko blahoslavený a den svátku v církevním kalendáři. V opačném případě, jestliže kandidát mučedníkem nebyl, je zapotřebí alespoň jednoho autentického zázraku na kandidátovu přímluvu. To může být třeba zázračné uzdravení, které lze určitým způsobem prokázat.

K realizaci posledního stupně, kdy bude blahoslavený prohlášen za svatého, je potřeba ještě jednoho zázraku. Prohlášení o svatosti dané osoby je považováno za neomylné, prohlášení o blahoslaveném či ctihodném nikoli. Svatý pak může být předmětem veřejné úcty po celém světě, nikoli pouze v místní diecézi, a dostává také datum v církevním kalendáři platném pro celou církev.

Nejnověji je problematika svatořečení zapracována v církevním právu (Codex iuris canonici) a konstitucí Jana Pavla II. Divinus perfectionis Magister z. r. 1983. Kanonizační proces zkoumá život kandidáta (vita), ctnosti (virtuta), případně mučednictví a zázraky (martyrium a miracula). Konečné rozhodnutí záleží na papeži.

Seznamy osob svatých i blahoslavených najdete například na stránkách Katolík.cz.

Text prohlášení blahoslavenosti či svatosti papežem:

„Ke cti Svaté a Nerozdílné Trojice, pro povznesení katolické víry a povzbuzení křesťanského života, mocí našeho Pána Ježíše Krista, blažených apoštolů Petra a Pavla a Naší, po zralém uvážení a vzývání božské pomoci i poradě s našimi četnými bratry, potvrzujeme a prohlašujeme blahoslaveného (blahoslavenou) .... svatým (svatou)  a zapisujeme ho (ji) do seznamu svatých; a ustanovujeme, že mu (jí) má být v celé Církvi vzdávána zbožná úcta.“

(Při beatifikaci je v textu: "nařizujeme, aby se jeho (její) zbožná památka slavila dne...")

V Teplé byl zahájen diecézní proces svatořečení blahoslaveného Hroznaty. Každoroční diecézní pouť do kláštera v Teplé 11. září 2004 proběhla ve znamení zahájení procesu svatořečení blahoslaveného Hroznaty, patrona plzeňské diecéze a zakladatele tepelského kláštera, který schraňuje jeho ostatky. Plzeňský biskup František Radkovský proces oficiálně zahájil při bohoslužbě předáním jmenovacího dekretu generálnímu postulátorovi řádu premonstrátů P. Dr. Gabrielu Wolfovi.

V kostele Zvěstování Páně, který byl zaplněn do posledního místa a před jehož vchodem naslouchalo další množství poutníků, přivítal plzeňský biskup František Radkovský v sobotu 11. září dopoledne účastníky poutě a přijal od generálního postulátora P. Gabriela Wolfa OPraem žádost o zahájení procesu. Poté byla kancléřem Mons. Václavem Škachem od oltáře přečtena kladná odpověď Apoštolského stolce. Biskup Radkovský jmenoval také vicepostulátora procesu, kterým je P. Marian Slunečko OPraem působící v tepelském klášteře, a členy tribunálu a historické komise, kteří budou podrobovat zkoumání život, skutky a zázraky blahoslaveného. Hroznaty. Všichni účastníci procesu svatořečení včetně biskupa Radkovského poté složili slavnostní přísahu, v níž se zavazují k pravdivosti, objektivitě a bezúplatnosti.

Bula papeže Jana Pavla II. , prohlašující blahoslaveného Hroznatu patronem Plzeňské diecéze

Ve Vatikánu bylo ve čtvrtek 27.4.2006 zveřejněno poselství Svatého otce, které adresoval kardinálu José Saraiva Martinsovi, prefektovi Kongregace pro blahořečení a svatořečení. Benedikt XVI. se v poselství zastavuje u některých procedurálních otázek beatifikace a kanonizace. Apeluje na vyšší pozornost při přípravě procesů, a to již od první fáze na úrovni jednotlivých diecézí.

„Biskupové musí s určitostí zkoumat a zhodnotit, zda kandidát svatosti požívá skutečně jednoznačné a široké pověsti svatosti, zázračnosti či mučednictví.“

Beatifikační proces nemůže začít, pokud chybí jednoznačná pověst svatosti, i kdyby se jednalo o vynikající osobnost s mnoha církevními či sociálními zásluhami. Důkladná pozornost, teologická i vědecká, se musí věnovat i zkoumání zázraků. Pouze teologie je však kompetentní k prohlášení „fyzického zázraku“.

JL

zpět na Úvahy a zamyšlení