V poslední době jsem se setkával s rozbory situace, která v naší republice je všelijaká, hlavně ne růžová a příznivá lidem. Tedy lidem jako takovým, ne těm, co se považují za "nadlidi". A ty rozbory samozřejmě nemyslím takové, o kterých se píše v oficiálních listech a v televizi.
Proto jsem se rozhodl, že přispěji svou troškou do mlýna a dám vám k dispozici následující dvojici článků. Jistě, daly by se na ně poslat jen odkazy, ale takhle to bude snad přece jen stravitelnější. Články jsou sice ne zcela nejčerstvějšího data, ale díky tomu se ukazuje jejich nadčasová aktuálnost a doknce mi přijde, jako kdyby tím odstupem ještě "dozrály".
Oba články jsem našel na mnoha místech internetu, ale "stopování" mě dovedlo na stránky Politika bez cenzury, jevícím se jako původní zdroj - proto udávám odkazy tam.
Vlk Samotář
(Převzato ze stránek Politika bez cenzury)
Před rokem 1989 bylo vše jasné. Za nesvobodu, kulturní úpadek a hospodářské zaostávání mohli komunisté. Kdyby se podařilo osvobodit se od vůdčí role Komunistické strany Československa, odstranit ostnaté dráty a umožnit soukromé podnikání, za pár let bychom dohnali Západ.
Od vůdčí role KSČ jsme se skutečně osvobodili, ačkoli ještě koncem léta 1989 to znělo zcela neuvěřitelně. Ostnaté dráty jsou pryč více než dvě desetiletí, soukromé podnikání je možné. Ale ještě stále máme daleko, abychom dohnali západní životní úroveň. Navíc nás trápí korupce, vysoké daně, dluhy, byrokracie. Kmotři, lichváři, úplatní úředníci, bezohlednost velkých firem vydělávajících na státních zakázkách.
Nálada během roku 2012 do značné míry připomínala rok 1988. Míra naštvanosti lidí v průběhu roku dosáhla již takové míry, že postupně padají bariéry strachu a (alespoň někteří) lidé se nebojí veřejně kritizovat systém.
Jenže je tu velký rozdíl. Již nemáme jasně definovaného nepřítele. KSČ měla alespoň tu výhodu, že byla jasným cílem. Soudruzi Jakeš, Biľak, Štěpán a další aparátčíci byli snadným cílem výsměchu, opovržení a nakonec i lidových protestů.
Ano, i dnes lze protestovat proti vládě. Dokonce bez rizika. Ale proč tedy proti vládě neprotestují statisícové davy každým dnem? Obliba nynější vlády možná není vyšší než popularita komunistické vlády v roce 1989. Proč tedy taková lhostejnost?
Možná proto, že příchod opozice k moci by nepřinesl změnu k lepšímu, přinejmenším podle mínění nelevicové části voličů. Mohli bychom se těšit na ještě vyšší daně, ještě horší byrokracii, ještě otřesnější aroganci moci. Namísto jedněch kmotrů tu budou tahat za vodící provázky jiní kmotři. Stěží lákavá vyhlídka.
Znamená to, že my, daňoví soumaři bez politického vlivu, budeme navždy nuceni držet ústa a krok? Budeme muset napořád financovat ze svých peněz státní plýtvání a výstřelky kmotrů? Opravdu neexistuje východisko, neexistuje naděje?!
Ale ano, naděje existuje. Jenom je třeba uvědomit si, kdo je dnes naším nepřítelem. Není to již jedna organizace: KSČ. Nejsou to jednotliví politikové. Ti jen využívají (nebo zneužívají) možností, které jim systém poskytuje.
A jsme u kořene problému. Naším nepřítelem není jedna konkrétní politická strana nebo dvě či tři. Dnešním nepřítelem je systém. Uspořádání politického života, které dělá z občanů chodící kasičky, jejichž moc se redukuje na možnost jednou za čtyři roky zvolit stále stejné kmotry.
Ale moment - cožpak nemáme demokracii? Copak nemáme možnost volit politiky podle vlastního uvážení, rovnou, přímou a tajnou volbou?
Ne, nemáme.
Ze všech různých voleb jsou jen jedny, které jsou skutečně důležité - kde se rozhoduje o všem. Samozřejmě jsou to volby do Poslanecké sněmovny. Zde není šance skutečně vybírat politiky. Hodíte do urny kandidátku - a o zbytek se postarají kmotři a lobbisté.
Volič je již mimo hru, když se jedná o vládní koalici. Je mimo hru, pokud jde o personální obsazení ministerstev. Volič může jen mlčet k nejrozmanitějším politickým obchodům. Ať už je koalice pravá, levá, středová nebo puntíkovaná, voliči mají jedinou jistotu: jedná se o nás bez nás.
Systém, který se vydává za demokracii, je ve skutečnosti oligarchie.
Jeden bonmot tvrdí, že kdyby svobodné volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali. Ale tento bonmot platí jen do jisté míry. Oni je nezakázali, oni je pro jistotu nikdy ani nepovolili. Jediné skutečně svobodné volby, které jsou v České republice povolené na nejvyšší úrovni, jsou senátní volby. Ovšem jakou moc má Senát! Velmi malou.
Naším společným nepřítelem není ODS, ČSSD, KSČM ani TOP 09. Ani Nečas, Kalousek, Sobotka nebo Filip. Dokonce ani kmotři a lobbisté napojení na politiku. Ti všichni jen fungují v rámci systému. Odejde jeden a na jeho místo přijde jiný. Možná horší.
Nepřítelem je systém - přičemž slovem „systém“ není míněna demokracie, nýbrž konstrukčně vadný politický mechanismus, který umožňuje uvolnit to nejhorší z lidí, kteří v politice působí. Mechanismus, který má korupci zabudovanou uvnitř. Mechanismus, který vede k plýtvání a tím vlastně i k automatickému zvyšování daní.
Špatný systém je založen na špatně napsané ústavě. Česká ústava z roku 1992 dává všechnu moc politickým stranám, zakládá střety zájmů a jedinou skutečně demokratickou instituci - Senát - odsouvá na vedlejší kolej.
Nestačí tedy jen svrhnout vládu. Je třeba změnit systém. Volební systém do Poslanecké sněmovny a také vztahy mezi Parlamentem, vládou, prezidentem a občany.
Dokud si nespokojení občané neuvědomí tuto skutečnost, budou dále dělat ovce. Vláda a sněmovna je budou beztrestně stříhat. A ještě se jim posmívat, jak jsou pasivní a jak si nechají všechno líbit.
Tak se věci budou mít, ať už ve vládě a ve sněmovně bude kdokoli. Do té doby, než se změní systém. Než my všichni, kdo doplácíme na plýtvání státu, dosáhneme změny systému.
„Proč banky považujeme za něco jako posvátné chrámy?“ tohle je rétorika otázek, které klade islandský president Olafur Ragnar Grimson (a zodpovídá) v těchto skutečně monumentálních třech minutách pravdivosti z té frašky, kterou je Světové ekonomické fórum v Davosu.
Uprostřed týdne plácání po zádech a sobě-gratulačních zábavních večírcích, jak to uvádí John Aziz, vysvětluje islandský president, proč má jeho národ rychlý růst, proč má jen zanedbatelnou nezaměstnanost a jak se vyhrabal z toho, že byl před 5 lety plakátovou ukázkou bankovní krize, aby se z něj zase stal národ vzkvétající. Jednoduše řečeno řekl: „Nepostupovali jsme podle převažující ortodoxie Západního světa posledních 30 let.“ Je tu poučení pro každého – jelikož Grimson vysvětluje proces kreativní destrukce, který Západní ekonomiky pořád ještě nesmírně potřebují – ač máme podezření, že jeho holografický pas nebude pro příští rok na tohle švýcarské pobavení už uznán…
http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=51-Jfh6ADH0
Přepis videa:
Reportér:
Až dosud je jediným kousíčkem naděje pocházejícím z této Davoské konference president Islandu, který stojí vedle mě, Olafur Ragnan Grimson.
Pane presidente, proč jste takovým majákem naděje? Proč Island přežil to, v čem Evropa selhala? Co děláte jinak?
President:
Myslím, že to překvapuje hodně lidí. Před čtyřmi lety jsme byli příkladem selhavšího finančního systému číslo jedna, ale teď jsme zase v zotavení, s ekonomickým růstem a s velice nepatrnou nezaměstnaností. A já si myslím, že tím hlavním důvodem je to, že jsme byli dostatečně moudří, že jsem si uvědomili, že tohle je také fundamentální sociální a politická krize. A po tom všem jsme nepostupovali podle tradiční, převažující ortodoxie Západního světa posledních 30 let. Zavedli jsme kontrolu měny, nechali jsme banky zbankrotovat, poskytli jsme pomoc chudým a nezavedli jsme zbídačující opatření v tom rozsahu, jaký vidíme v Evropě. A výsledkem je po čtyřech letech to, že Island se těší z pokroku a zotavení, což je velice odlišné od ostatních evropských zemí, které utrpěly finanční krizí.
Reportér:
Co ale vaše politika nechat banky padnout? Fungovala by i ve zbytku Evropy?
President:
Myslím, že ano. Protože se často lidí ptám, proč považujeme banky za něco jako posvátné chrámy moderní ekonomiky, proč nejsou banky něco jako aerolinie, telekomunikační společnosti aj., kterým se dovoluje, aby zbankrotovaly, když se chovaly nezodpovědným způsobem? Ta teorie, že musíte vykoupit banky z dluhů, je teorií o tom, že bankéři si užívají svého vlastního zisku z úspěchu a pak nechají obyčejné lidičky, aby nesli břemeno jejich selhání přes daně a zbídačujících opatření. A lidé v souladu s demokratickou linií tohle dlouhodobě neakceptují.
Reportér:
Ale tady v Británii do velkém míry závisíme na finančním sektoru, ne?
President:
Tohle je zajímavá otázka, protože jednou z věcí, o které jsme se z kolapsu bank na Islandu poučili, je to, že islandské banky stejně jako britské, americké a další banky jsou high-tech společnosti, které najímají inženýry a matematiky, computerové vědce. A pak když padly, tak inovativní části naší ekonomiky, high-tech sektor, IT sektor ve skutečnosti začaly rozkvétat. Ty si v posledních třech letech vedly daleko lépe, než kdykoliv před tím. Poučení z toho tedy ve skutečnosti je, když chcete, aby se vaše ekonomika stala konkurenceschopnou v inovativním sektoru 21. století, tak je silný finanční sektor, který z těchto sektorů odebírá talenty, a to i když je to úspěšný finanční sektor, ve skutečnosti špatnou zprávou, když chcete aby vaše ekonomika byla konkurenceschopnou v oblastech, které jsou doopravdy obory 21. století, v informacích, inovacích, technologiích a v IT.
Reportér:
Pane Grimsone, opravdu vám velice děkuji.
President:
Děkuji mnohokrát.
Původní zdroj: http://www.prisonplanet.com/how-iceland-overthrew-the-banks-the-only- 3-minutes-of-any-worth-from-davos.html
(Převzato ze stránek Politika bez cenzury)
"Petr Nečas si dává velký pozor, aby z jeho úst nezaznělo cokoli, co by poukazovalo na významnost Kellnera, Dospivy, Komárka a dalších - nejspíš proto, že si dobře uvědomuje, že mají mnohem větší moc než on sám." Novinář a vydavatel internetového zpravodaje Fleet Sheet Erik Best o kmotrech i kmotříčcích českého byznysu a politiky.
Když se v Kmotrovi don Tattaglia pomstí donu Corleonemu za smrt svého syna stejnou mincí, Pět famiglií z New Yorku a New Jersey se sejde, aby mezi sebou dojednaly mír. "Jak je možné, že jsme zašli tak daleko?", zeptá se don Corleone. "Je to tak nešťastné, tak zbytečné", povzdechne si.
Během setkání se dohodnou na rozdělení obchodu s drogami, který byl zdrojem jejich bolestného konfliktu. Don Corleone nakonec odsouhlasí i to, že se bude dělit o všechny "svoje" soudce a politiky.
Pokud by se za podobným účelem sešly hlavy českých Pěti rodin v pražském Buddha Baru, na schůzku by se dostavil Petr Kellner z PPF, Marek Dospiva z Penty, Patrik Tkáč z J&T, Karel Komárek z KKCG a Zdeněk Bakala z BXR. Šance, že by se všichni tito pánové sešli pohromadě, je však malá, jelikož mezi nimi stále zuří boj o teritorium, respektive o sféry vlivu, a nejsou ještě schopni mezi sebou uzavřít mír.
Je těžké říct, jak velkou část české ekonomiky tyto rodiny ovládají, ale pokud odečteme exportní trh, který tvoří 75 % českého HDP, zjistíme, že se jedná o vskutku nemalý podíl. A dále narůstá. Společně s J&T je PPF druhým největším výrobcem elektřiny a největším výrobcem tepla v Čechách. Dále PPF spoluvlastní největší pojišťovací společnost, je vedoucím poskytovatelem spotřebitelských úvěrů (Home Credit), provozuje dvě banky a spolu s KKCG převzala Sazku. K tomu všemu je spolu s Generali největším správcem aktiv v zemi. Má rovněž zájem okoupi sítě plynovodů od RWE a s pomocí Kremlu se jí to pravděpodobně také podaří. Nebuďte překvapeni, pokud se tu objeví ještě Air Mobile.
Bakalovo bohatství spočívá zejména v těžbě uhlí a v nemovitostech. Patří mu ale samozřejmě také jedno z nejvýznamnějších vydavatelství v zemi, Economia. Bakala ví stejně dobře jako kdokoli jiný, jak si "koupit" něčí přízeň, ať už se jedná o novináře, politiky, či osoby působící v neziskovém sektoru. Tím si nejenom chrání a zvyšuje své bohatství, ale také rozšiřuje velikost a vliv své "rodiny". Zatímco ostatní kmotři se soustředí na rozmnožování svého majetku, Bakala rád hraje na mezinárodní scéně a „sbírá" prezidenty, zahraniční ministry i velvyslance.
Navzdory svým nedávným "gorilím" problémům a prohře v souboji o Sazku ve prospěch výše zmiňovaných PPF a KKCG zůstává Penta významnou silou. Podle jedné teorie, kterou nelze zcela vyloučit, byla aféra Gorila důsledkem sporu o majetek mezi Pentou a PPF, ze kterého PPF vyšla jako jasný vítěz.
To, co těchto Pět rodin odlišuje od množství tuctových českých miliardářů, zejména různých kmotříčků, je původ jejich bohatství, schopnost si jej udržet a rozvíjet. Dále to jsou jejich dovednosti ve "vládních vztazích" a téměř úplná absence negativních zpráv v médiích o jejich aktivitách.
Jejich bohatství vzešlo z divoké privatizace v 90. letech, kdy zákony byly děravé na správných místech a umožňovaly zisk ohromných majetků, pokud jste měli po ruce ty správné právníky, soudce a politiky. Tento způsob nabývání majetku jim zůstal i později v určitých případech vlastní, i když majetek nabytý v minulosti zvládají spravovat i profesionálním způsobem.
Kmotříčci jako Roman Janoušek, Ivo Rittig, Tomáš Hrdlička, Patrik Oulický a Pavel Dvořák jsou ve srovnání s těmi skutečnými kmotry ničím. Mají nějaké ty dovednosti, i pokud jde o černý trh, a mají důležité kontakty, ale nevlastní ono zásadní bohatství: doly, banky, pojišťovací společnosti, loterijní byznys, noviny - tedy nic z toho, co dělá českého kmotra kmotrem.
Andrej Babiš, Martin Roman nebo Radovan Vítek rovněž nejsou opravdovými kmotry. Babiš tímto směrem možná vykročil, ale postrádá širší "rodinu", kterou ostatní mají. Babiš jede stále z velké části na vlastní pěst. Roman byl vždy tak trochu loutkou v rukách ostatních, a pokud si někdo v jeho blízkém okolí zaslouží být nazýván kmotříčkem, je to Vladimír Johanes. Vítek chvíli flirtoval s kmotřením při jednání o Sazce, ale nyní je opět pouhým developerem.
Úloha velkých kmotrů nabývá na důležitosti, zatímco kmotříčci jsou vytlačováni na okraj. Tento trend nejspíše vysvětluje, proč v posledních měsících tolik čteme o Janouškovi, Rittigovi, Hrdličkovi a dokonce i Vítu Bártovi. Jak říkal don Barzini ve filmu Kmotr: „Časy se změnily. Už to není jako za starých časů, kdy jsme si mohli dělat, co jsme chtěli." Pravidla se mění a velcí hoši určují nová pravidla.
Současně s tím se díky Janouškově aféře stalo přijatelnějším mluvit o opravdových kmotrech. Petr Nečas v MF Dnes minulý měsíc hovořil o "oligarchizaci" české politiky. Zmiňoval přitom zejména vztah Miroslava Kalouska k Richardu Hávovi, vazby Zdeňka Bakaly na Karla Schwarzenberga a napojení Bohuslava Sobotky na celou skupinu kolem ČSOB. Nečas se v rozhovoru zaměřoval především na Bakalu. Na půdě Parlamentu předtím dokonce prohlásil, že Bakala byl v roce 2004 opravdovým kupcem OKD od státu a že Karbon Invest mu sloužil jenom jako zástěrka.
Jedním z možných vysvětlení je, že Nečas se snaží zabránit jakémukoli pokusu Bakaly zapojit se více do politiky. Je ale také možné, že hlavním cílem Nečasových výroků o OKD je sám Bohuslav Sobotka, který byl v době privatizace OKD ministrem financí, a kterého Miroslav Motejlek označuje za strůjce Bakalova fantastického bohatství. Jestliže je pravým terčem Sobotka, jde o politický souboj, nikoli o pokus pročistit český byznys.
Pokud by Nečas byl vskutku znepokojen "oligarchizací" české politiky, nezmiňoval by se o kmotříčkovi v důchodu jako je Háva, ale přešel by přímo ke všem Pěti rodinám. Nečas si ovšem dává velký pozor, aby z jeho úst nezaznělo cokoli, co by poukazovalo na významnost Kellnera, Dospivy, Komárka a dalších - nejspíše proto, že si dobře uvědomuje, že mají mnohem větší moc než on sám.
Jak se evropská krize zhoršuje a západní banky, energetické koncerny, developeři a průmyslové firmy se z Česka stahují, vliv Pěti rodin narůstá. Jedná se o nejvýznamnější trend, který můžeme dnes v Česku pozorovat. Pokud se nějaký politik pokusí tento trend zvrátit, může skončit - obrazně řečeno - jako senátor Pat Geary, který se v Kmotrovi 2 probudil s mrtvou prostitutkou v posteli. Aby se z této šlamastyky mohl dostat, muselo se pro něj přátelství s donem Corleonem stát nezbytností.
Erik Best
Vlk Samotář
zpět na Úvahy a zamyšlení