Dostala se ke mě prezentace s názvem Neviditelný blahobyt a přežraná společnost. Ačkoliv podobné zásilky většinou ignoruji a mažu, zvědavost mi tentokrát nedala a prohlédl jsem si ji - a pak vyhledal text, který ji byl předlohou. No a potom se stalo to, co se mi za podobných situací stává - najednou tu byly myšlenky a nutkání je zachytit a rozepsat. Takže ... zde jsou.
Jsou prognózy, že "konec světa" v tomto roce neznamená zánik planety a civilizace, ale "jen" konec světa v podobě, jakou má dnes.
Dojde k polarizaci lidstva - ta část, která je duchovně na výši, bude vyzdvižena někam do vyšších sfér a ta část, co propadla konzumu, zůstane a postupně se sama zahubí.
Ovšem tohle je trochu jako babylónské zmatení jazyků - co je "být duchovně na výši", co je "přenos do vyšších sfér" a Kam bude kdo přenesen a jak? Přiletí transportní flotila Aštara Šerana a jeho Vesmírných lidí, budou se vyvolávat jména a poté nastoupivši odvezeni někam jinam, kde budou pokračovat v existenci - ale ve světě beze všech těch současných negativ? Trochu to připomíná biblické popisy dějů a předmětů, které dnes někteří interpretují jako setkání s mimozemšťany a jejich kosmickými loděmi. Není třeba chodit ani tak daleko. Jak by asi císař Karel IV. popsal lokomotivu, kdyby na chvíli prolnul do současnosti a prošel se po perónu nádraží pod Karlštejnem?
Spousta lidí dnes říká, že cítí, že se "něco děje" nebo "něco má stát". Někdo to říká jen proto, že to někde četl a chce být "IN" - někdo to opravdu cítí i bez nápovědy. Hmmm ... ten text uvedený dále a zážitky z několika uplynulých dnů mi tak trochu nabudily "selský rozum" a výsledkem je tak trochu ucelená představa. Ale jak ji popsat, aby to bylo srozumitelné.
Strávil jsem "prodloužený" víkend v Českém ráji. Čtyři a půl dne jsem chodil tou krásnou krajinou, částečně sám a částečně s přáteli; někdy jsem popojel vlakem, někdy autobusem. Svět se zdál být krásně normální. Skály, lesy, prameny vody, potůčky, vše se ubíralo svou cestou, jako již tomu je po tisíciletí. Tu a tam jsem poseděl a dal si pivo, všude seděli lidé a tvářili se spokojeně a klidně. Za celou tu dobu jsem se ani jednou nepodíval na televizi, na internet, nečetl žádné noviny a neposlouchal rozhlas. A bylo to krásné - vůbec mi to nechybělo. Všechno bylo krásně normální a přirozené.
Vrátil jsem se zpět. Na televizi se nedívám vůbec, ale bohužel se nedá z ní tu a tam něco nezaslechnout ... připadá mi, že celý program tvoří již jen úlisné a vemlouvavé reklamní hrůzy, pronášené tím protivným hlasem, jakým člověk normálně nemluví. Internet přetéká jobovkami z politiky, těmi ubíjejícími a naprosto nesmyslnými žabomyšími spory zoufalců, co se opájejí vlastní mocí, která je vlastně - konfrontována s opravdovou realitou - naprostou bezmocí. Tištěná periodika mi v poslední době připomínají slabikář pro pomocné školy. Jsou tam jen "senzační články" obsahující velké obrázky podivných tvorů, jimž se přezdívá celebrity, pokud možno je zachycující při nějaké nestandardní činnosti, a k tomu stupidní texty psané písmeny čitelnými snad i z oběžné dráhy a skládající se z holých vět a citoslovců. A rozhlas? Rádiopřijímač v autě má šest předvoleb v každém pásmu. Ráno po šesté hodině, když jedu na Prahu, mám někdy co dělat, abych našel alespoň na chvíli stanici (spokojím se i s předpovědí počasí), kde hrají obyčejnou písničku - a nechrlí stále jen to šílené "Blíže na wéwéwé ...".
Tak, a teď to mohu celé podtrhnout a porovnat.
A napadá mě, že vlastně je to naopak. Svět se opravdu polarizuje a rozděluje do dvou paralelních rovin. Ale tak trochu opačně, než by člověk původně myslel. Ten "normální" život se povede dál tady, na téhle planetě v podobě, jaká je přirozená. Člověk přece k životu vůbec nepotřebuje to civilizační pozlátko, politiky, celebrity, zbohatlíky a další úplně zbytečné bytosti a jejich svět. K běžnému životu vlastně ani nepotřebuje auta, mobily, počítače, televizory a další duhové bubliny dneška. Svět, ve kterém to všechno je "nezbytností" se odděluje a ..... snad přechází do jakési virtuální reality? Tady mi docházejí výrazové prostředky ... snad budeme časem chytřejší.
A proč by měli lidé, co dokážou a chtějí žít přirozeným způsobem opustit svou planetu, svou Zemi, která je jejich matkou? Patří k ní jako její děti. A správná matka přece své děti nezavrhne a nevyžene pryč ...
![]() |
Teď se ale vrátím se k výchozímu zdroji, který mě k těmto myšlenkám přivedl. V textové podobě se to lépe čte než z prezentace.
Zdroj je z 10.února 2009 z blogu Víta Kučíka.
Dále uvedený text je tedy již relativně staršího data, ale velmi výstižný. Je to ovšem pouze pozorování a přetlumočení stavu společnosti do mluveného slova. Bez návrhu řešení. Ale chvála Bohu i za to.
Denně v našem obchodě prodávám 28 druhů čerstvého chleba. Denně je zhruba třetina lidí nespokojena, že nenajdou ten – v pořadí devětadvacátý – typ pečiva. Přitom za svého mládí – stejně jako u nás – znali pouze druhy dva. A byli šťastni.
To je jen malý příklad z tisíce maličkostí. Lidé jsou nespokojení, že v lednu neseženou jahody (a když ano, že jsou drahé), že hruškový jogurt je jen ten od Danone a ne ten hruškový od Müllera, vyděšený chlap volá mobilem od regálu těstovin, že nemají ta kolínka bez vroubků, ale jen ty s vroubkama, jestli nemá skočit do auta a sjet pro ně do sousedního města...
Nejde o to, že by to byl problém jen nějakých rozmazlených Italů – všude v Evropě, včetně Čech – je to podobné. Nepíši o rozdílu mezi „bohatým“ Západem a „chudým“ Východem... z tohoto rozdílu se v praktickém životě zbývá stále více už jen mýtus. Zdejší podhorské údolí u Vicenzy je sice z hlediska zaměstnaneckých příjmů bohatší, než řekněme naše Vysočina, zato Praha by ho mohla strčit do kapsy. Mluvím o materielním skoku během jediné generace, který je tady obrovský, u nás však snad ještě větší.
Ekonom ČSOB Tomáš Sedláček je sugestivní chlapík, užívá trefné příměry a hovoří o problému společnosti, přesycené spotřebou a přitom stále méně spokojené. Hovoří o dvaceti letech ekonomického růstu, kdy jsme bohatli tak, jako nikdy v dějinách. Všichni. Evropané, Italové, i Češi, Američané dokonce dvojnásob, na dluh. A to že nelze dělat donekonečna. Ekonom Sedláček lidem doporučuje půst. Vládě ovšem radí rozpumpovat růst.
Z hlediska makročísel jsme bohatli a často si žili nad poměry. To se spoustě lidí nezdá. Kam se skryl ten blahobyt z mikropohledu všedního života?
Máme ve všem větší výběr. Jednotlivé věci jsou výkonnější a pracujeme na ně méně než kdysi. Problém je v tom, že je nesrovnatelně více příležitostí k utrácení.
Jídlo: před 20ti lety na něj padla až polovina rodinného příjmu. Dnes je to třetina, čtvrtina. Ovšem až další čtvrtina dnes padá na komunikace (mobil, internet, kabelová TV), o čem se kdysi ani nesnilo.
Nebo drogerie: za svého dětství pamatuji mýdlo a šampon. Nic víc. Dnes máme u vany na každý typ vlasů specielní šampon, dále kondicioner a balzám, pěnu do koupele, sůl do koupele, tekuté mýdlo na ruce, sprchový gel na tělo, tělové mléko, a zvlášť šampon na intimní partii.
Sportovní pomůcky: dříve jsem drandil na universálním kole v trenýrkách nebo teplácích. Dnes je na hory mountain-bike, na asfalt rychlostní kolo s carbonovou vidlicí, cyklistické kalhoty s vycpaným rozkrokem, cyklistické triko s odsáváním potu, cyklistické boty s klipsnou, cyklistické rukavice , cyklistická přilba a cyklistické brýle. Zvláštní speciální sadu oblečení zvlášť potřebujete do posilovny, na běhání, na lyže nebo skateboard. Když jsem jednou vstoupil ve starých trenclích do posilovny... no, vypadal jsem v tom specializovaném spolku dost divně...
Speciálním případem je tzv. Nová kancelářská vrstva. Jde o mladou a střední generaci, pracující v kancelářích Prahy, ale i větších krajských měst, mající vesměs slušné příjmy a jejíž životní styl se nejvíce blíží evropskému průměru. V konzumu. Vím o čem mluvím, sám jsem do její pražské varianty 10 let patřil. Jezdí na lyže do Alp, za teplem k Rudému moři, do Tunisu nebo Španělska, případně si během roku odskočí na víkend do nějakého evropského města (když jsou ty letenky teď tak levné...). Mobil, notebook, přehrávač MP4 a další nezbytnosti mění za méně než 2 roky... Pracují v nových palácích ze skla a oceli a zkuste si tam přinést rendlík s knedlíkama od večeře... :)) Proto kolega skočí pro bagety, pizzu nebo se jde společně na oběd do restaurace...i přes to, že firma přispívá na stravenky, to něco stojí. Každý den. V rámci sociální hygieny provozuje 3-4 moderní sporty s odpovídající výbavou a oblečením (viz výše), účastní se nárazových aktivit jako skákání z letadla a mostu, paintball nebo alespoň firemní bowling. Desetitisíce lidí. Nejčastější konzumenti hypoték, spotřebních úvěrů a překročených limitů na účtu.
Současná ekonomická krize znamená, že se tento zběsilý kolotoč spotřeby pro ještě větší spotřebu (jak lze laicky přeložit vládní „stimulace růstu ekonomiky) o něco zpomalí. Nikdo nebude mít hlad, většinou nebude muset ani slevit ze svého spotřebního standardu. To nejhorší, co se může stát, je, že přijde o místo v nepříliš efektivním podniku a stát jej bude platit, dokud si nenajde práci novou. I tato nezaměstnaná menšina však bude po dobu nezaměstnanosti kupovat a jíst stejné potraviny, bude dále psát SMSky ze stejného mobilu, užívat bytu, auta, kola, elektřiny stejně jako dřív. Možná odloží dovolenou v cizině nebo výměnu auta.
V tom spočívá ona neviditelnost blahobytu a zároveň neštěstí naší doby... Mám více, než jsem měl v dětství, více, než měl můj otec, děd a jakýkoli předek. Více výběru, více kvality, více množství. Ale místo uspokojení cítím frustraci. Přede mnou se s každou získanou věcí rozšiřuje propast toho, co „nutně“ potřebuji a ještě nemám. Příčina tkví v prazákladu lidské povahy – na vše lepší si bleskově zvykne a povýší to na normu. Vše ostatní je automaticky horší a nepřijatelné.
Nejsem apoštolem boje proti konzumu. Ani zenovým mágem, který levituje nad světským shonem a káže odříkání. Sedím s vámi také u stolu a s celou kumpanií si vesele cpu břicho. Nechť se lidé přecpou k smrti nebo nechť si hladoví podle své diety. Nechť mají svobodnou volbu.
To co chci, je ukázat, u jak bohatého stolu sedíme (aniž bychom si to uvědomili). Že už ani nejíme z hladu, ale vymýšlíme si delikatesy, abychom trumfli sousední stůl. Třeseme se strachy ze změny, kterou nazýváme krizí, byť je to jen přestávka mezi jedním a druhým, ještě skvělejším chodem, který číšník servíruje. A že pokud nechceme přímo přestat jíst a držet půst, je dobré tu a tam otevřít oči a nechat se zasáhnout zábleskem uspokojení. Abychom přes všechen stres a fňukání z té žranice alespoň občas něco měli.
Vít Kučík
Vlk Samotář
zpět na Úvahy a zamyšlení