Stejně jako mnoho moderních mýtů a módních trendů vzešla z Ameriky také tendence optimalizovat život všemi dostupnými prostředky v navýsost tělesné rovině. Odvěký sen lidstva o prameni věčného mládí a o nesmrtelnosti zde slaví své vzkříšení, ale jen ve vztahu k tělesnu. V antice sice také vládl vznešený ideál těla, byl však úzce svázán s duchem a duší. Sen o dokonalém body, který dnes dobývá celý civilizovaný svět je naproti tomu oproštěn od jakéhokoli vyššího vědomí; hlavní je, aby byly správné vnější míry.
Ideál ženské krásy ztělesňuje zřejmě panenka Barbie: je vysoká a mimořádně štíhlá, má pevná ňadra a bradavky proti vší fyzikální logice trčí pořád vzhůru. Jako až děsivě anorektický vzor slouží milionům žen několik supermodelek, jež neuctiví diváci označují za „vyzáblé věšáky na prádlo“ a cech na kost vyhublých hollywoodských hereček.
Na tenkých údech však musí být napnutá kůže, celulitida je považována prostě za megaout. je jí vyhlášen neúprosný boj pomocí diet a workouts.
I takto redukovaná a dokonale vytrénovaná žena má však jen omezenou šanci přiblížit se ideálu. Většinou jí schází požadovaná výška a na tom těžko někdo dokáže něco změnit i v zemi neomezených možností. Chirurgické zákroky, při nichž se na několika místech zlomí kosti, aby během několikaměsíčního bolestivého procesu srůstaly a tím se prodlužovaly, se používaly dosud jen ojediněle u lidí extrémně nízkého vzrůstu – a ještě s prachbídnými kosmetickými i funkčními výsledky.
Žena se nebude cítit dobře dokonce ani tehdy, když se přiblíží k ideálu štíhlosti, protože nutně trpí neustálým hladem. jedinou útěchou jí může být obdiv ostatních. Hlad je v této situaci přirozený, neboť tvrdě vybojovaná umělá hubená postava se většinou neshoduje s vlastním ženským typem. Modelky proto často sahají ke kokainu, jelikož zahání hlad. Dříve byly drogy součástí mnoha přípravků snižujících chuť k jídlu. Mizerně se cítí také zbytek žen, které nedokážou hladovět, aby získaly ideální postavu. nutně se domnívají, že selhaly, protože nedospěly k úřednímu modernímu životnímu stylu – k dokonalé útlosti. Pro ženy, jež příroda vybavila dosti velkorysými oblinami, však téměř nic neznamená skutečnost že vytoužený ideál (vyznačující se například úzkými boky) je víc mužský než ženský a lze ho označit spíš za chorobný nebo anorektický.
Stejně jako v jiných oblastech moderního života se také v lidském těle všechno člení na jin a jang. Ženy, které příroda obdařila biologicky hodnotnou podkožní tukovou vrstvou, ji tedy musejí cvičením odstranit. Tuk musí zmizet všude – ovšem až na ňadra; břicho musí pryč. Jestliže je pak tělo ženy štíhlé, vytrénované a archetypicky mužské, musí zastupovat ženskost groteskně zveličené prsy. Umělé silikonové poprsí je však nežensky pevné a podobá se spíš vypracovanému mužskému svalu než od přírody měkkým ženským ňadrům. marný je koneckonců také pokus zúžit postavu v bocích a rozšířit ramena. Bios, život, bude vždy hájit ženský ideál.
Jak vůbec mohl vzniknout pokřivený ideál? Příčinu lze hledat ve významu vzorů. Ctižádost zeštíhluje. Výhonek, který se chce prodrat na denní světlo musí také být tenký jako pírko a ohebný. Půdou na níž se tak skvěle daří asketickým ideálům těla je puritánsko-protestantská morálka, která vyžaduje od člověka neustálé pokání, zvýšené úsilí a pracovní výkon a zaměřuje se na to, aby se zalíbil přísnému Bohu. Naproti tomu veselé barokní malby jako by přímo velebily bujné oblé tvary včetně celulitidy; dámy na nich vyobrazené by byly dnes všechny do jedné zralé na permanentní odtučňovací kúry.
Na rozdíl od současného ideálu štíhlosti v hloubi duše víme, že co je oblé, je zdravé. Máme rádi kulaté tvary a skoro všichni muži proto také milují ženské obliny. Beruška nám připadá sladká, protože má poměrně velký boubelatý trup a malé nožičky. pavouka se zpravidla štítíme, protože má malý trup a dlouhé tenké nožky. Když si vezmete lidské vlastnosti, jež si spojujeme s vychrtlostí, napadne nás kromě ctižádosti také lakota, hamižnost a misantropie. Lidová moudrost ví, že tlouštíci jsou naopak milí. Kromě toho bychom i dnes dali přednost tučným letům před hubenými.
Dřív byl tělesný tuk obecně považován za pozitivní znamení, kupříkladu svědčil o tom, že dobře živenému člověku se vede dobře. Nicméně ani jeden z těchto poznatků neobstojí ve střetu s duchem doby, který k nám vane z Hollywoodu. A tak dnes fitness centra praskají ve švech a vlna wellness se valí jako tsunami po celém světě, jenže namísto libých pocitů – jež by podle svého původního významu měla působit – vyvolává kvůli pokřivenému ideálu krásy v ženách pravý opak.
Muži na tom nejsou tak špatně, neboť vládnoucí ideál vyhovuje spíše mužskému archetypu. Cílem je sice také štíhlost, ale ne vyzáblost a hubenost. Vypracované svaly jsou naprosto žádoucí a nezbytné je především ploché břicho připomínající valchu, na němž se rýsuje pod kůží každý sval. na rozdíl od ženských vychrtlin nevypadají vytrénovaní svalovci, jako například Brad Pitt, vůbec nemocně. naopak se zde uplatňuje mužský archetyp se širokými rameny, úzkými boky a silnými končetinami. Tento ideál – pokud se nezvrhne a výsledkem není obrovská hora svalů – působí esteticky a nijak neškodí mužům, kteří absolvují příslušné cvičební programy a ve snaze ušetřit si tréninkovou dřinu z pohodlnosti nedopují. Když si navíc posilují kardiovaskulární a oběhový systém – v rámci mírného pohybového programu založeného na tzv. kyslíkové rovnováze – výsledky v tělesné rovině vysloveně prospívají jejich zdraví. Ovšem skutečnost, že při tom zpravidla přicházejí hodně zkrátka duch a duše, výrazně souvisí s naší moderní zálibou v povrchnostech a vnějších tvarech. Obsah a smysl mají jen podřadnou úlohu, neboli jinými slovy: kvantita předhání kvalitu o celé délky a zdání je víc než bytí.
To by ještě nebyl – alespoň ve vtahu ke zdraví – žádný závažný problém, kdyby se k tomu nepřidávala pohodlnost. Moderní člověk je totiž spíš líný a fitnessová vlna je reakcí na kolektivní problém otylosti způsobené nedostatkem pohyby a přejídáním.
Tuk byl pro lidi dlouhou dobu nejdůležitější a nejcennější složkou potravy. Naši předkové si na výpravy brali ze skoleného mamuta pouze tuk, protože ho tělo snadno spalovalo. Svalovinu nechávali na místě, protože se nevyplatilo ji tahat sebou. Tuk sám o sobě symbolizoval nadbytek a drahocennost, jak to podobně vídáme dodnes v Indii nebo v Orientu. Postupem doby jsme však zbohatli natolik, že jsme si mohli dovolit neustále s sebou vláčet nadbytek tohoto cenného materiálu na bocích, na břiše, na stehnech a v oblasti hýždí.
A tak nastal čas, kdy kyvadlo muselo znovu překmitnout na druhou stranu. Dnes už měření tělesných tuků určuje stav mysli mnohých lidí. Přitom zcela zbytečně, neboť stačí, když se podíváme do zrcadla abychom viděli jak se vypořádáváme s novým ideálem štíhlosti. Boj proti tuku se v USA proměnila v téměř národní povinnost podobně jako boj proti nikotinu.
Celá tato situace je pro naše téma víc než příznačná. Přejídáme se nejen konkrétně v malém, ale symbolicky také ve velkém. My občané průmyslově vyspělých národů spotřebováváme příliš mnoho přírodních zdrojů, bereme si víc, než nám náleží a víc, než nám prospívá. Kdybychom Němcům odebrali přebytečný tuk, uživili bychom čistě teoreticky celý rok všechny ty, kteří hladovějí ve třetím světě. To přesně ukazuje dilema a nerovnováhu, v níž se nacházíme nejen my, ale celý náš svět. Nikomu neprospívá, že se takto „přejídáme“ na úkor druhých. Všechen tuk, kterého se v mužsky zvýrazněných jangových oblastech zbavujeme nejraději pomocí dietních přípravků jako například xenicalu, chybí k životu lidem na opačné jinové straně. trpíme tím jak my, tak oni. Obžerové i hladovějící podstupují značné riziko a umírají předčasně. Člověk trpící nadváhou má ovšem větší možnosti, jak skoncovat se společnou mizérií než hladovějící a podvyživený chudák. Šance nás všech zřejmě tkví v tom, že nalezneme správnou míru.
Četli jste úryvek z knihy Čím onemocněl SVĚT; napsal ji v roce 2001 pan Ruediger Dahlke a u nás ji vydala Euromedia Group, k.s. - Ikar v Praze roku 2004.
... zpět na Úvahy a zamyšlení