Stopy předkřesťanských náboženství najdeme i v
christianizované Evropě v lidových zvycích, slovesnosti, léčitelství i v
lidové magii – čarodějnictví. V těchto oblastech se jedná o prvky, které
nejsou výslovně chápány jako součást některého konkrétního předkřesťanského
náboženského systému, a dokonce někdy nejsou jako předkřesťanské (či
pohanské) reflektovány vůbec.
Skutečně uvážený návrat k pohanství přinesl až
romantismus. Zatímco nespecifikované a nesystematické používání prvků předkřesťanských
náboženství bylo běžné po celou křesťanskou historii a zmiňujeme ho v
kapitole o lidové magii a čarodějnictví (3.6), tradicí novopohanství rozumíme
především vědomý návrat k předkřesťanským evropským náboženským
systémům. Tento návrat může být věrný jedné evropské tradici (Keltů,
Germánů, Baltoslovanů, Řeků apod.), nebo se může pokoušet přebírat různé
prvky ze všech těchto tradic a třeba i z antických kultů. V posledních
desetiletích cesta za pohanstvím ovšem není jen cestou do minulosti, nýbrž
vede i k objevování hodnot v mimoevropských nekřesťanských náboženstvích
na předpísemném stupni vývoje. V těchto náboženstvích je oceňována především
role šamana. Směr novopohanství, který se pokouší z poznatků o zákonitostech
této role v různých náboženstvích světa těžit, se populárně nazývá
šamanismus.
Vědomé přihlášení k této novopohanské tradici mění
i konotaci slova „pohan“. Zatímco běžně je toto označení spíše nadávkou
těm, kdo nepřijali monotheistické náboženství (z latinského paganus =
venkovan), novopohané se k tomuto pojmenování s hrdostí hlásí. Vyjadřují
tím zpravidla i protest proti většinově a historicky křesťanské společnosti.
Jedním ze sentimentů, které toto novodobé pohanství
provázejí, je prožitek osvobození od formujícího vlivu křesťanské
civilizace. Proto se tito pohané cítí dostatečně silnými a svobodnými, než
aby vytvářeli pevné organizace. Naopak – typickým útvarem novopohanství
jsou volná bratrstva, klany, „rodiny“, háje či krby. Centrem společného
náboženského života jsou slavnosti, k nimž se zpravidla tato volná společenství
sjíždějí. Této svobodomyslnosti dnes vyhovuje internet, typické médium
novopohanské komunikace. Prezentace novopohanů v tomto médiu je nepřehlédnutelná.
Literatura: Kriticky o novodobém pohanství:
Barrett (1998), str. 273–305; Štampach (2002a).
Každé z evropských obnovovaných náboženství má
svoje historicky dané centrum: keltská tradice v Irsku a na britských
ostrovech vůbec, kde se původní keltské náboženství udrželo živé nejdéle,
germánská tradice v Německu a v severských zemích, baltoslovanská tradice
v severovýchodní a východní Evropě. ČR pokrývá území, které bylo pod
přímým vlivem všech těchto tří náboženských systémů a všechny tři
jsou v jejich novodobé podobě zastoupeny i u nás. Ovšem zatímco nábožensky
aktivní příznivce můžeme odhadnout ve všech třech proudech přibližně
na stejný počet několika desítek, v kulturním ohlase v širší společnosti
jednoznačně vyniká keltská tradice.
Své vzkříšení zažila keltská tradice v průběhu
18. století. Tehdy vzniklo několik organizací příznivců keltského náboženství
a těch, kdo se považovali za druidy a bardy, tedy příslušníky keltské kněžské
vrstvy. Za největší zakladatelskou osobnost tohoto druidského hnutí se považuje
lékař William Stukeley (1687–1765), druhý představený Starobylého
druidského řádu, založeného údajně již roku 1717. V čele toho řádu měl
později po téměř třicet let stát anglický básník William Blake
(1757–1827). Albiónská lóže Starobylého řádu druidů v Oxfordu zase přivítala
za svého člena pozdějšího britského ministerského předsedu Winstona
Churchilla (1874–1965). Blízko novodobých druidů stál i Gerard B. Gardner
(1884–1964), zakladatel čarodějnického hnutí Wicca (viz 3.15.4) a inspirátor
mnoha druidů i keltských společenstev. Zájem o keltské náboženství s
Brity sdíleli od počátku i bretaňští Francouzi, od šedesátých let dvacátého
století se pak hnutí díky nápadité kultuře (hlavně „keltské“ hudbě)
rozšířilo i do dalších západních zemí.
Nejdůležitější českou společností, která se již
od roku 1994 zabývá keltským dědictvím, je Bratrstvo Keltů. Jeho vůdčí
duch Tomáš Křivánek se orientuje spíše na keltskou kulturu (a uprostřed ní
především na Bretaň), bratrstvo se však nevyhýbá ani obnově náboženských
ritů. Těžiště jeho působení je v klubových večerech, přednáškách,
hudebních produkcích a dalších kulturních akcích, o nichž informuje ve
zpravodaji Bratrstvo Keltů. Nejvýznamnější keltskou kulturní akcí je
tradičně festival keltské kultury na svátek beltine v poslední dubnovou
noc. Novodobí Keltové si však v různé míře připomínají také další
staré svátky, především podzimní samhain, snad předchůdce křesťanské
památky zesnulých.
Novodobou keltskou kulturu reprezentuje především
hudební scéna. Z českých oblíbených hudebníků jmenujme alespoň skupiny
Asonance, Irish Dew nebo Jana Hrubého a Kukulín. K osobité kultuře však patří
i výtvarné umění, skupiny historických bojovníků, taneční produkce, ukázky
keltských řemesel a způsobu života, léčebný a cvičebný systém Wyda
apod. Keltové jsou také obdivováni pro svůj domnělý ekologický způsob života,
mystické zkušenosti či magické schopnosti. Na ty se pokoušejí navazovat
novodobí druidové – z nich jmenujme např. Romana Procházku, jehož
internetová prezentace ho přivedla ke spojení s dalšími zájemci o náboženské
prožívání, které považují za specificky keltské.
Ale stejně jako v cizině i u nás doprovázejí zájem o
keltskou kulturu a náboženství spory o to, co je možné považovat za skutečné
keltské a co je spíše projekcí současného světa v domněle keltském úboru.
Z přísně akademického pohledu neobstojí ani naši populární „keltští“
spisovatelé jako Anna Bauerová či Jiří Waldhauser, natož zahraniční autoři
poplatní vlně populární duchovnosti jako např. Martha Sills-Fuchsová,
Caitlin Matthewsová (* 1952) či její manžel John Matthews. Keltské tematiky
se také rády chápou i bulvární sdělovací prostředky, které obyčejně
ještě zvyšují rozdíl mezi akademickým a populárním vnímáním keltské
civilizace. Typickým příkladem neodborného zacházení s dějinami je oblíbené
spojovaní megalitických památek (především menhirů) s daleko mladší
keltskou civilizací. Od takových a mnoha dalších konstrukcí se akademičtí
archeologové samozřejmě distancují.
Literatura: Populárně o Keltech: Bauerová
(1996); Matthews (1997a), Matthews (1995), sebepředstavení Keltů: http://www.beltine.cz;
http://druid.euweb.cz; http://taxoft.cz/nemeton; Wyda: Schwarz, Schweppe a Pfau
(1994); kriticky o novodobém náboženství Keltů: Antalík (2002).
Stejně jako keltská byla i germánská tradice oživena
v romantickém kulturním ovzduší, ovšem o více než sto let později v
souvislosti s posilováním německého národního sebevědomí. V Berlíně
byla roku 1887 založena okultní Společnost Vrilu, která na pozadí starogermánské
mytologie pěstovala rasistické a antisemitské ideje. Tato mytologie byla také
východiskem pro snahy o ustavení německého národního náboženství v první
třetině minulého století (prosazoval je např. Germánský řád, založený
roku 1912, nebo Německé společenství víry, založené o rok později). Členy
okultního řádu Společnost Thule (založené roku 1918) měly být i vůdčí
osobnosti německého nacismu. Společnost byla orientována na magické využití
germánského náboženského dědictví (pěstovala magii runového písma) a
svým názvem odkazovala k mytické pravlasti Árijců, zemi Thúle. Z dobové
okultní a mystické atmosféry totiž nacistický režim výrazně těžil a
používal ji k ospravedlňování své ideologie. Vědecký rozměr tomuto
sentimentu měla dodávat nacistická instituce Dědictví předků (Ahnenerbe),
zřízená ke studiu historie a mytologie Germánů.
V Německu po druhé světové válce některé z novogermánských
skupin zanikly, jiné byly na čas zakázány a svou činnost obnovily s jinými
cíli. Myšlenky národního socialismu se ovšem s germánskou mytologií
spojují dodnes, a to např. i mezi českými skinheady v hnutí Bohemia Hammer
Skins (v časopise Patriot) nebo v Nacionálně-socialistickém hnutí Evropy (v
časopise Árijský boj). Nepolitičtí příznivci germánské tradice se od
nacionalistické minulosti i přítomnosti distancují, ale stopy rasistických
postojů se objevily i v náboženské severské skupině Fraternitatis Ulfar
(Bratrstvo vlka). Ta ovšem v současnosti již neexistuje.
Pro novodobou podobu germánského náboženství se někdy
používá pojmu ódinismus podle hlavního germánského boha Ódina (Wotana).
Rozšířenější je ovšem nyní označení Ásatrú, které odkazuje i na další
uctívané bohy největší části germánského panteonu, na božstva z rodu
Ásů – kromě Ódina také na Thora, Týra, Friggu, Baldra, Lokiho a další.
Označení Ásatrú pro sebe ovšem používají i ti germánští novopohané,
kteří mezi uctívané bohy zařadili i Freye a Freyu z božského rodu Vanů.
Ještě jiný název, který zahrnuje celou tuto severskou náboženskou
tradici, je Forn Sidhr – Dávný obyčej.
Příznivci této tradice jsou u nás soustředěni v několika
tzv. klanech. V Českých Budějovicích působí klan Gabreta, v Teplicích
Managarm, v Holešově Karpatští vlci. Klany a jednotlivci se scházejí především
k oslavě náboženských svátků. Zvláště pro účel slavností je v jižních
Čechách vybudován přírodní severský monument. Za komunikační prostředek
slouží vyznavačům severské tradice především internet. Tam je umístěn
nejen magazín Managarm, ale i řada textů o severském náboženství, na
jejichž základě se k tomuto společenství mohou připojovat i další zájemci.
Na rozdíl od keltské tradice, kde jsme odkázáni na malý počet spolehlivých
památek, jsou tyto texty zpravidla podloženy dobrými historickými zdroji.
Ke germánské kultuře patří zájem o runy, které se i
v současnosti někdy používají k věštění, skupiny historického boje
(např. Bratrstvo Valhaly) a v daleko menší míře než v keltské tradici
hudba a zpěv. Tato menší míra hudby u germánských novopohanů je pravděpodobně
také jednou z příčin toho, že na rozdíl od kulturně bohatého života
stovek příznivců Keltů zůstává počet českých Germánů na několika málo
desítkách.
Literatura: O náboženství Germánů:
Sturluson (1988), Kadečková (1998), Page (1997); o roli germánského náboženství
při vzniku nacismu: Goodrick-Clarke (1998); sebepředstavení novodobé severské
tradice: http://heathenhearts.hyperlink.cz; magazín Managarm: http://www.geocities.
com/vienna/Choir/5272.
Podobně jako je tomu se starou severskou tradicí, je i
slovanské náboženství v některých případech využíváno k ospravedlňování
a prosazování politických idejí, především ideje národního sebeurčení
či ideje sjednocení Slovanstva. S národními cíli byl spjat patrně první
pokus o obnovení slovanského náboženství na našem území, když roku 1839
vzniklo Bratrstvo věrníků nového náboženství slávského. Skupinu založil
lékař a pedagog Karel Slavoj Amerling (1807–1884), jedna z nejvýraznějších
postav českého národního obrození. Navzdory ambiciózním plánům tato
skupina stálců (jak se také její příslušníci nazývali) přežívala jen
krátce po úředním zákazu činnosti z roku 1840.
Naproti tomu současní stoupenci slovanského náboženství,
tzv. jazyčníci (rusky = pohané), mají hlavně náboženské, a nikoli
politické cíle. Podle oblíbeného boha z baltoslovanského panteonu, např.
Peruna, Jarovíta nebo bohyně Mokoše, vytvářejí jazyčníci své rody. U nás
jsou všichni organizováni v občanském sdružení Rodná víra (působí od
roku 2001) a podléhají neformální autoritě stařešiny, jímž v současnosti
je vysokoškolský učitel slavistiky v Praze, Ital Giuseppe Maiello, zvaný
Dervan.
Středem činnosti jazyčníků jsou společné oslavy svátků.
Několik málo desítek českých jazyčníků a jejich přátel každoročně
pořádá v okolí Prahy slavnosti boha Jarovíta, na něž zve i veřejnost.
Intenzivnější náboženský život v baltoslovanské tradici je v zemích na
východ a severovýchod od ČR. Např. na Slovensku působí Paromova Dúbrava a
Perunov kruh.
Literatura: O náboženství Slovanů: Máchal
(1907), Váňa (1990); sebepředstavení Rodné víry: http://www.volny.cz/rodna-vira.
Impulzem pro novopohanství mezi světovými válkami se
stalo dílo britské antropoložky Margarety Murrayové (1863–1963) Kult čarodějnictví
v západní Evropě (1921) a Bůh čarodějnic (1931), v nichž dokládala, že
předkřesťanská náboženství přežívala v malých čarodějnických
skupinách. Hlavní úlohu v náboženství, které se pomocí čarodějnických
praktik pokoušela rekonstruovat, připadlo mateřské bohyni, obdobě římské
Diany. Akademická práce Murrayové dodala pohanství respekt a povzbudila čtenáře
k jeho zkoumání a praktikování.
Z Murrayové úspěšně vycházel Gerald Brosseau Gardner
(1884–1964), původně rosikrucián (3.12.1), později zasvěcenec řádu Ordo
Templi Orientis (3.4). Zájemci o čarodějnictví, podníceni dílem Murrayové
a snad i románem Bílá bohyně (1948) spisovatele Roberta Gravese
(1895–1985), se na něho obraceli jako na autora knihy Čarodějnictví dnes
(1954), která předpokládá existenci čarodějnických setkání, tzv. sabatů.
Z těchto zájemců se Gardnerovi podařilo zorganizovat několik novopohanských
skupin, které společně utvořily neformální hnutí Wicca. Výraz wicca pochází
ze staroanglického slova, které označovalo čarodějnici. Skupiny v hnutí
Wicca se brzy profilovaly do několika směrů, ale společným znakem v této
rozmanitosti je obliba ritů, v nichž se uplatňuje hravost, tvořivost a
schopnost kombinovat podněty a symboly z různých antických kultů a evropských
předkřesťanských tradic. Běžné je uctívání Matky Země, které v některých
skupinách přechází do programového feminismu. Protějškem Matky Země (také
Diany, Artemis, Bohyně apod.) bývá mužský rohatý bůh (Pan, Cernunnos
apod.).
Hnutí je tvořeno samostatnými skupinami, které se scházejí
ke společným ritům. Některé z malých skupin používají označení coven,
které pochází ze skotské angličtiny snad s významem čarodějnického
sabatu. Přijetí do covenu je podmíněno čekací lhůtou a zasvěcením. Jako
důvod utajení se někdy uvádí praktikování sexuální magie. V ČR zve do
covenu na Liberecku prostřednictvím Internetu příslušník hnutí Wicca,
který vystupuje pod jménem Eurik. Uvádí, že několik covenů existuje i u nás.
Druhou zakladatelskou osobností hnutí Wicca u nás je Jakub Achrer, který
vystupuje pod jménem Zahrada. Pokouší se sjednotit příslušníky
novopohanské tradice do střechové, státem registrované náboženské společnosti
Stará víra.
Jednou z feministických skupin je tzv. dianická Wicca
(uctívající bohyni Dianu), která na rozdíl od mnoha jiných skupin hnutí
Wicca zdůrazňuje svou nezávislost na Gardnerovi. Tuto odnož Wiccy tvoří několik
na sobě nezávislých skupin, které vznikaly v USA od počátku sedmdesátých
let dvacátého století. Dvě z nich založila Zsuzsanna Emese Budapestová (*
1940) a vtiskla jim své radikálně feministické a ekologické myšlenky. K
Zsuzsanně Budapestové se jako ke své učitelce hlásí americká feministická
autorka Miriam Simosová (*1951), píšící pod pseudonymem Starhawk. Tato odnož
hnutí Wicca je prezentována i v češtině na Internetu díky autorce, která
si dala jméno Valpruga.
Literatura: o hnutí Wicca: http://betazone.hyperlink.cz/matriarchy/Wicca/basic.htm; http://www. wiccagarden.com; Eurikova Wicca: http://magie.unas.cz; dianická Wicca: http://www.bohyne.com; Stará víra: http://webpark.cz/staravira.
Ukázka z knihy Encyklopedie náboženských směrů v České republice, kterou vydalo nakladatelství Portál
Veronika Vašková