Třeba osud, třeba náhoda ... ?

.... tak se mi stala dneska taková divná věc. Před Prahou stojí poblíž Počernic vedle R10 taková ta reklama s orlicí - snad je to na Matonku nebo na co, ale mně to připadá jako říšská orlice s očekáváním, že se poblíž objeví potměšilý ksicht jistého Adolfa ...

O to ale nejde; už několik dní mě lákalo zkusit tu příšernost vyfotit proti tušenému vycházejícímu Slunci. Taky dneska jsem bojoval s leností, ale na poslední chvíli přece jen něco (asi pravá noha) šláplo na brzdu. Tak jsem vyndal stativek a ze střechy auta nacvakal pár záběrů. Trvalo to pár desítek vteřin - asi tak tři minuty.

Za několik dalších minut jsem byl před tím lanovým mostem u Hostivaře na Jižní spojce, kde se dvouproudá vozovka rozšiřuje ve tříproudou. Vpředu blikala varovná světla a auta stála. Za pár minut popojíždění byla jasná i příčina - v pravotočivé zatáčce za mostem bylo doslova rozházeno pět zdemolovaných aut. No a já bych to podle nahromaděných aut před bouračkou odhadoval, že ten malér se stala zhruba v době, kdy bych tudy projížděl, kdybych neposlechl to nutkání fotit a řekl si - tak třeba zítra. A ono by už žádné zítra být také nemuselo ...

Třeba je to nesmysl ... na první pohled ... ale člověk by asi měl naslouchat víc těm vnitřním hlasům, svému strážnému andělovi nebo předtuchám ...

Ale i když takovým věcem třeba nevěříte - ty "věci" kolem silnic, to je děs. Zbytečně vyhozené peníze, co mohly skvěle posloužit jinde - třeba na ty nešťastné léky. A navíc - pořád se mluví o bezpečnosti provozu na silnicích - a co tyhle šílenosti, copak neodpoutávají pozornost řidiče? Těžko obstojí argument, že řidič se má věnovat řízení a nekoukat na to ... copak to jde? No a když se před vámi najednou za horizontem objeví takový pták Velikán Velikánovič (zvláště za soumraku nebo za rozbřesku), tak třeba i zařvete hrůzou ...

Ještě dvakrát, jak psal život

Kamarádka Renata mi jako odpověď na můj zážitek napsala:
Kdyby lidi víc tyhle hlasy naslouchali, bylo by míň neštěstí. Jenže ne vždycky tomuhle našeptávání přikládáme správnou váhu, nebo je prostě nepoznáme. Člověk pak cítí vděčnost, že nebyl zrovna na nesprávném místě. Je asi dobře se zastavit a někomu o tom říct. Já jsem zažila něco podobného. Bylo to 13.ledna v pátek, váhám teď, který to byl rok ( je to možná 15 let). Zuzanka byla u babičky na týden a já jsem jezdila do práce-do Prahy celý týden dřívějším budem, než, když jsem ji vodila do školky. Celý týden, pravidelně stejným budem v 5,20 hod. Ve čtvrtek v noci zvonila známá, jestli by u mě mohla přespat, že má problémy doma a manžel jí vyhodil. Odešla v domácím oblečení a ráno jsem jí ze skříně hledala oblečení, které by si mohla vzít do práce. Zdržela jsem se tím a dobíhala jsem ten můj bus, byl hodně nacpaný a já jsem doběhla poslední. Řidič na mě čekal a volal, že se ještě vejdu, ale stát na jedné noze nalepená na předním skle se mi nějak nechtělo, zavolala jsem, ať jede beze mě.Za pět minut jel další - Mladá Boleslav. Před Dřevčicemi jsme ve tmě viděli hořící autobus po srážce s pojízdnou prodejnou. Tenkrát tam zahynula na místě paní, která stála vedle řidiče a pak po převozu ještě další lidi, řidič přišel o obě nohy. Couvali jsme až na Vrábí, tam se otočili a po dálnici dojeli se zpožděním. Protože havárii hlásili na všech rádiích, volali rodiče a kamarádky, jestli jsem v práci a já ještě nebyla. Tehdy jsem si uvědomila, jak je křehká hranice mezi životem a smrtí a že jsou lidi, kterým na mě záleží. A hned jsem byla raději na světě! Měj taky radost, že tu jsi a že máš to, co máš. Milující rodinu, že dokážeš vidět krásu a cítit jí, že Ti Bůh dal moudrost a že dozráváš do doby, kdy si Tě lidi začali vážit, že jsi člověk, který dokáže žít plný život, že máš zdraví a netrpíš nedostatkem. Vlastně jsi šťastný !

Sám mám podobný zážitek:
Ještě před revolucí jsem z Brandýsa do Prahy dojížděl tak, že jsem auto nechal na parkovišti u opraven ve Vinoři, tam sednul na autobus DP č. 259 a jel do Vysočan na tramvaj, pak na Sokolovskou na metro a tím konečně na I.P.Pavlova - dělal jsem tehdy v Chemoprojektu ve Štěpánské. Ten autobus 259 jezdil ve špičce asi tak 5x za hodinu, proto jsem jezdil autem ten kousek blíž ku Praze - linka ČSAD Brandýs-Praha jezdila s bídou jednou za hodinu a ještě k tomu pěkně nacpaná.
Večer to bylo naopak. Z tramvaje jsem poblíž OÚNZ Vysočany viděl na autobus, jak stojí na stanici - a obvykle ujíždí před nosem. Toho dne jsem tedy jako obvykle vystoupil z tramvaje zhruba minutu před odjezdem autobusu a měl to asi 100 m ke stanici . Současně jsem viděl, jak opodál čekající busík se rozjíždí (byla to konečná) a pomalu jede k zastávce. Mohl bych ho pohodlně stihnout, ale něco jakoby mě zadrželo a já ho nechal ujet. Po těch 13 minutách jsem nastoupil do dalšího spoje a stoupnul si na své oblíbené místo vzadu. Po celodenním sezení v práci jsem si obvykle nesedal, ale stál u zadního okna a koukal dozadu. Autobus projel Náměstím milicí a začak stoupat na Prosek. Tehdy se opravovala ta estakáda, tak se jezdilo "po staré" serpentinami nad ČKD. Asi v polovině kopce byla velká bouračka. Předchozí spoj 259 se dostal do kolize s cisternou Benziny, Tatrou 138. Ta byla motorem vklíněná v naprosto zdemolované pravé zadní části autobusu. Přesně v tom místě, kde bych stál, kdybych spoj stihnul.