Všem obdivovatelům novodobé "zábavy" zvané Reality Show - i když mezi vámi, čtenáři těchto stránek, asi nebudou ... Vybral jsem pro vás pár ukázek z "kultovního" románu 1984, který napsal krátce po II. světové válce George Orwell. Tehdy jako extrapolaci, jak by mohl vypadat svět pokud by zvítězily ideje Stalinismu ... ale má nám to říci stále dost a dost i dnes. V době, kdy chodí jistí lidé na záchod s vědomím, že prostřednictvím kamery na ně zmohou zírat statisíce diváků, v době, kdy si čistí zuby před zrcadlem s vědomím, že je polopropustné a že za ním se na něj znuděně dívají jiní lidé a další kamery ... a to vše dobrovolně, ba se o tuto pochybnou "výsadu" téměř perou. V době, kdy se začínají kamery dívat do měst ze stovek stanovišť a kdy se připravují mikročipy schopné zavedení pod kůži a "špiclování" svého nositele.... Kdy vás mohou lokalizovat podle zapnutého mobilního telefonu s metrovou přesností. Tohle všechno nás připravuje na model společnosti, ve které se slovo "soukromí" může stát naprosto neznámým pojmem.
Jak to pak, podpořeno vhodnou ideologií, může vypadat? Nechme promlouvat
vize pana Orwella ...
JL
... Nemělo smysl zkoušet výtah. I v lepších časech zřídka fungoval a teď se elektrický proud přes den vypínal v rámci úsporných opatření v přípravách na Týden nenávisti. Byt byl v sedmém patře. Winston, kterému bylo devětatřicet a měl bércový vřed nad pravým kotníkem, kráčel pomalu a několikrát si cestou odpočinul. Na každém poschodí naproti výtahovým dveřím na něho se zdi zírala obrovská tvář z plakátů. Byl to jeden z těch obrazů, které jsou udělány tak důmyslně, že vás oči sledují, kam se hnete. Velký bratr tě sleduje, zněl nápis pod obrazem. ...
... V bytě jakýsi zvučný hlas předčítal řadu čísel, která měla cosi společného s výrobou šedé litiny. Hlas vycházel z obdélníkové desky, jakéhosi matného zrcadla, jež bylo součástí povrchu stěny po pravé straně. Winston otočil knoflíkem a hlas se trochu ztišil, ale slovům bylo stále ještě rozumět. Přístroj (ve skutečnosti televizní obrazovka) se dal ztlumit, ale nebylo možné ho úplně vypnout. ...
... Obrazovka současně přijímala a vysílala. Každý zvuk, který Winston vydal a jenž byl hlasitější než velmi tiché šeptání, obrazovka zachycovala; a co víc, pokud zůstával v zorném poli kovové desky, bylo ho vidět a slyšet. Samozřejmě, člověk si nikdy nebyl jist, zda ho v daném okamžiku sledují. Jak často a podle jakého systému Ideopolicie zapínala jednotlivá zařízení, bylo hádankou. Předpokládalo se, že sledují každého neustále. A rozhodně mohli zapnout vaše zařízení, kdy se jim chtělo. Člověk musel žít – a žil, ve zvyku, který se stal pudovým, – v předpokladu, že každý zvuk, který vydá, je zaslechnut, a každý pohyb, pokud není tma, zaznamenán. Winston zůstal obrácen zády k obrazovce. To bylo bezpečnější; ačkoli, jak dobře věděl, i záda mohou ledacos prozradit. ...
... Ministerstvo pravdy, v newspeaku Pramini (Newspeak byl úředním jazykem Oceánie), se děsivě lišilo od všech ostatních objektů v dohledu. Byla to obrovská stavba tvaru pyramidy ze zářivě bílého betonu, která se terasovitě vypínala do výšky 300 metrů. Z místa, kde stál Winston, se dala na bílém průčelí přečíst ozdobným písmem vyvedená tři hesla Strany:
... Bylo už skoro jedenáct a v Oddělení záznamů, kde Winston pracoval, lidé
začali vynášet židle ze svých kóji, sestrkávat je uprostřed sálu proti velké
obrazovce a připravovat všechno na Dvě minuty nenávisti. ...
... Nenávist trvala sotva třicet vteřin a polovina lidí v místnosti začala
neovladatelně, zběsile pokřikovat. Samolibá ovčí tvář na obrazovce a hrozivá
síla euroasijské armády na ní – to bylo víc než se dalo snést: kromě toho
pohled nebo dokonce jen pomyšlení na Goldsteina automaticky vyvolávaly strach
a hněv. Byl předmětem trvalejší nenávisti než Eurasie nebo Eastasie, protože
když Oceánie vedla válku s jednou z těchto velmocí, žila zpravidla v míru s
tou druhou. To bylo přinejmenším podivné. ...
... Ve druhé minutě přešla nenávist v záchvat zuřivosti. Lidé vyskakovali z
míst, křičeli z plných plic a snažili se umlčet dráždivý mečivý hlas znějící z
obrazovky. Drobná žena s pískovými vlasy zrudla a ústa se jí otvírala a
zavírala jako rybě na suchu. ...
... Na Dvou minutách nenávisti nebylo tak hrozné, že se jich člověk musel
účastnit, ale že bylo nemožné nezapojit se. Po třiceti vteřinách se už nikdo
nemusel přetvařovat. Odporná extáze strachu a pomstichtivosti, touha zabíjet,
mučit, rozsekat obličeje kovářským kladivem, projela všemi jako elektrický
proud a změnila každého i proti jeho vůli v ječícího šílence. Byla to však
zuřivost abstraktní a přímo nesměrovaná, takže se dala přenést z jednoho
předmětu na druhý jako plamen z plamenometu. ...
... Z obrazovky vycházelo uši rvoucí pískání, setrvávající na jednom tónu
třicet vteřin. Bylo sedm patnáct, čas, kdy vstávali úředníci. ...
...„Skupina od třiceti do čtyřiceti!“ štěkl pronikavý ženský hlas. „Skupina od
třiceti do čtyřiceti! Zaujměte svá místa, prosím. Třicátníci a čtyřicátníci!“
Winston vyskočil do pozoru před obrazovku, na níž se objevil obraz mladé ženy,
vyzáblé, ale svalnaté, oblečené v cvičebním úboru a cvičkách. „Paže pokrčit a
napnout!“ vyrážela. „V rytmu, podle mne. Ráz, dva, tři, čtyři! Ráz, dva, tři,
čtyři! Do toho, soudruzi, trochu života do toho! Ráz, dva, tři, čtyři! Ráz,
dva, tři, čtyři!!“
„Smith!“ vykřikl hlas té saně z obrazovky. „6079 Smith W.! Ano, vy! Skloňte se
níž, prosím! Umíte to přece. Ale nesnažíte se. Níž, prosím. To už je lepší,
soudruhu. A nyní, celá četa pohov a sledujte mne.“ Winstonovi vyrazil horký
pot po celém těle. Jeho tvář zůstala však úplně bezvýrazná. Jen nedat nikdy
najevo strach! Jen neprojevit odpor! Jediné mžiknutí oka může člověka
prozradit. Stál a díval se, jak instruktorka zvedla paže nad hlavu a pak se
sice ne s půvabem, ale pozoruhodně ladně a pružně předklonila a vsunula první
články prstů pod prsty na nohou. „Tak, soudruzi! Takhle to chci vidět. ...
... Winston stiskl na obrazovce tlačítko „starší čísla“ a požádal o
příslušné výtisky Timesů, které za pár minut vyklouzly z pneumatického
potrubí. Příkazy, které obdržel, se týkaly článků nebo zpráv v novinách, jež
bylo z nějakého důvodu třeba změnit, nebo, jak zněla oficiální verze, opravit.
Tak například Timesy sedmnáctého března napsaly, že Velký bratr ve svém
projevu z minulého dne předpověděl, že fronta v Jižní Indii zůstane v klidu,
ale že se zakrátko rozvine eurasijská ofenzíva v Severní Africe. Stalo se
však, že eurasijské vrchní velení zahájilo ofenzívu v Jižní Indii a Severní
Afriku nechalo na pokoji. Proto bylo třeba přepsat odstavec v projevu Velkého
bratra tak, aby předpovídal to, co se skutečně stalo. ...
...Den po dni a téměř minutu po minutě byla minulost přizpůsobována
současnosti. Tímto způsobem se dala dokumentárně dokázat správnost každého
záměru Strany. Nikdy nesměly zůstat zachovány žádné zprávy nebo názory, které
by byly v rozporu s potřebami přítomné chvíle. ...
... My slova ničíme – moře slov, stovky denně. Otesáváme jazyk až na kost.
Jedenácté vydání nebude obsahovat ani jediné slovo, které by mohlo do roku
2050 zastarat.“
.... „Je to krásné ničit slova. Samozřejmě největší odpad je u sloves a
přídavných jen, ale jsou i stovky podstatných jen, která by se dala vyřadit
také. Nejde jen o synonyma, ale i o antonyma. Koneckonců, jaké oprávnění má
slovo, které je jen protikladem jiného slova? Slovo obsahuje protiklad už samo
v sobě. Vezmi například adjektivum ,dobrý‘. A když už máš slovo jako ,dobrý‘,
k čemu je adjektivum ,špatný‘? ,Nedobrý‘ docela stačí – je dokonce lepší,
protože je přesný protiklad, což to druhé není. Anebo když potřebuješ silnější
výraz pro ,dobrý‘, jaký má smysl, aby existovala celá řada vágních, zbytečných
slov, jako ,vynikající‘ a ,skvělý‘, a všechna ostatní? ,Veledobrý‘ ten význam
pokrývá, nebo ,převeledobrý‘, když chceš něco ještě silnější. Samozřejmě že
tyto tvary už používáme, ale v konečné verzi newspeaku nebude už nic jiného.
Nakonec bude celý pojem dobra a zla vyjadřovat jen šest slov – ve skutečnosti
jen jediné slovo. Chápeš, jaká je to krása, Winstone? Původní projekt pochází
přirozeně od VB,“
Při zmínce o Velkém bratru nasadil Winston okamžitě dychtivý výraz. Přesto
Syme zaregistroval určitý nedostatek spontánního nadšení....
... ten proces bude pokračovat ještě dlouho po tom, až ty i já budeme mrtví.
Každým rokem bude méně a méně slov a rozsah vědomí se vždy o něco zmenší.
Jistě ani teď neexistuje žádný důvod ani omluva pro páchání ideozločinů.
Všechno je otázka sebekázně a ovládání skutečnosti. Ale nakonec ani to nebude
třeba. Revoluce bude dovršená, až bude jazyk dokonalý. ...
.... „Napadlo tě někdy, Winstone, že asi v roce 2050 nejpozději nebude na živu
jediná lidská bytost schopná rozumět rozhovoru, jaký právě vedeme?“ ...
„Kolem roku 2050 – možná ještě dřív ... celá literatura minulosti bude
zničena. Chaucer, Shakespeare, Milton, Byron budou existovat jen v
newspeakových verzích; nezmění se pouze jejich forma, změní se samy v sobě,
stanou se svým protikladem. Dokonce i literatura Strany se změní. I hesla se
změní. jak by mohlo existovat heslo „svoboda je otroctví“, když pojem svobody
bude zrušen? Celé myšlenkové klima bude jiné. Vlastně ani žádné myšlení
nebude, v tom smyslu, jak je chápeme dnes. Být pravověrný znamená nemyslet –
nemít potřebu myslet. Pravověrnost je nevědomí.“
... Strana hlásala, že osvobodila proléty z poroby. Před revolucí byli krutě utlačovaní kapitalisty, hladověli a byli bičováni, ženy musely pracovat v uhelných dolech (ženy ve skutečnosti stále ještě pracovaly v uhelných dolech), děti se prodávaly do továren od šesti let. Ale zároveň, podle zásad doublethinku, Strana učila, že proléti jsou od přírody méněcenní a musí být drženi v porobě jako zvířata podle několika jednoduchých pravidel. Vlastně se o prolétech velmi málo vědělo. Nebylo to ostatně třeba. Pokud pracovali a množili se, byla jejich ostatní činnost bezvýznamná. Byli ponecháni sami sobě jako dobytek žijící volně na argentinských pláních, a tak se uchýlili k životnímu stylu, který se jim jevil jako přirozený, po vzoru prapředků. Rodili se a vyrůstali v ubohém prostředí, ve dvanácti šli pracovat, procházeli krátkým obdobím rozkvětu, krásy a pohlavní touhy, ve dvaceti vstupovali do manželství, ve třiceti letech byli ve středním věku a umírali většinou v šedesáti. Jejich duševní obzor byl omezen těžkou fyzickou prací, starostí o domácnost a o děti, drobnými spory se sousedy, filmy, fotbalem, pivem a nade všechno kartami. nebylo těžké udržet je pod kontrolou. Hrstka agentů Ideopolicie se stále pohybovala mezi nimi, šířila falešné zprávy, vytipovala a eliminovala několik jednotlivců, kteří se podle jejich soudu mohli stát nebezpečnými; ale nikdo se nepokoušel vštěpovat jim ideologii Strany. Vyžadovalo se od nich jen primitivní vlastenectví, na které bylo možné apelovat, kdykoli bylo zapotřebí prodloužit pracovní dobu nebo snížit příděly. A i když začali být nespokojení, což se stávalo, jejich nespokojenost stejně nikam nevedla, protože neměli celkovou ideu a dovedli se soustředit jen na jednotlivé drobné nesnáze. Větší zlo stále unikalo jejich pozornosti. Podstatná většina prolétů dokonce ani neměla doma televizní obrazovky. ...
Všechno se rozplývalo v mlze. Minulost byla vymazána, vymazání bylo
zapomenuto, lež se stala pravdou. ...
... Minulost byla nejen změněna, ale neustále se upravovala. Jako noční můra
ho však nejvíce pronásledovalo, že nikdy jasně nepochopil, proč ten obrovský
podvod. Bezprostřední výhody falšování minulosti byly zřejmé, ale původní
motiv byl záhadný.
zpět na Úvahy a zamyšlení