Sen je řečí nevědomí, je to jazyk obrazů, kterým
nevědomí hovoří k našemu vědomému já. Od chvíle, kdy se začala
tradovat naše kultura, se člověk snažil, aby této řeči porozuměl a
dovedl ji přeložit. Od vydání Freudova výkladu před sedmdesáti lety našly
sny své místo také ve vědeckém bádání. Svědčí o tom rozsáhlá
literatura z oblasti hlubinné psychologie, která usiluje o přeložení jazyka
snových obrazů do řeči, které by naše vědomí rozumělo. Měli bychom však
mít neustále na mysli, že toto vědecké úsilí není jen ryze akademickým
tématem – jedná se o poznávací proces se zcela praktickými důsledky. Dnešní
výzkum snů v hlubinné psychologii začal empiricky u pacientů, tj. u duševně
nemocných lidí, a v této oblasti má své úkoly i oprávnění dodnes. Jedná
se tedy nejen o oblast vědeckého bádání, ale i o důležitou součást
terapeutického procesu, který je s to léčit nebo alespoň mírnit i těžší
a dříve neléčitelná onemocnění. Minimální základní kritérium správného
pochopení a „překladu“ obsahů, které se nám snaží sdělit nevědomí,
spočívá v tom, že výklad vyvolává usměrňující, léčivý nebo pomocný
účinek, anebo se srozumitelně a významně zapojuje do celku individuálního
duševního procesu.
Těžiště výkladu snu se tedy přesouvá od mantické (jasnovidecké) stránky
příznačné pro minulá staletí k poznání individuálních duševních dějů
a k terapeutické hodnotě. Nebo jednodušeji řečeno, lékař a pacient dnes
od snu nečekají ani tak prognózu budoucího průběhu vnějších dějů, nýbrž
především terapeutický efekt související s probíhajícím onemocněním.
Základní princip však zůstal stejný. Už antický výklad pojímal sen jako
nepřímou a zašifrovanou výpověď, která potřebuje výklad, aby se zašifrovaný
obsah opět proměnil v přímou výpověď. Poukazuje na to i M. Kaiser ve svém
Úvodu do Artemidorova snáře. Mezi současným individuálním výkladem
snu a kolektivním výkladem symbolu antického vykladače snů však existuje zásadní
rozdíl. Naši předchůdci sestavovali celé snové lexikony – první, který
známe, pochází z 5. století a sestavil ho Antifon z Athén. Při individuálním
výkladu snů, jak se provádí dnes, je však tento přístup nemyslitelný. Každý
snový motiv nebo symbol, který se vynoří, je totiž třeba nezávisle na svých
kolektivních aspektech vztáhnout ke vzpomínkovému materiálu, k životní a
rodinné historii a k vědomé situaci snícího. To znamená, že stejný snový
motiv může mít pro jednoho pacienta zcela jiný význam než pro druhého. A
variabilita, jejímž zdrojem jsou nejrozmanitější osobní prožitky, je příliš
široká, aby ji mohl jakýkoli snový lexikon obsáhnout.
Různé hlubinněpsychologické školy uplatnily při výkladu snů velmi rozdílná hlediska. Lidem, kteří uvízli v klasickém přírodovědeckém modelu myšlení, to může připadat zarážející, protože podle nich musí existovat jen jediná pravda a ta či ona věc by měla být buď taková, nebo onaká, ale nikdy zároveň taková i onaká. Hlubinné psychologii se však v určitém smyslu vede podobně jako moderní fyzice v mikrosvětě. Poukázala už na to řada badatelů v obou oblastech – například W. Pauli, C. A. Meier, E. Anrich. Pozorovaný systém – v tomto případě psyché – nelze popsat jako v klasické fyzice z pohledu pozorovatele, který je na systému nezávislý a má vůči němu odstup. Systém i pozorovatel podléhají nevyhnutelně vzájemnému vlivu. Výsledek tedy bude závislý na hledisku pozorovatele a staré protikladné postavení poznávajícího subjektu na jedné straně a poznávaného objektu na straně druhé je vystřídáno idejí průsečíku mezi pozorovatelem a pozorovaným systémem. V určitých oblastech mikrofyziky vyvolává každé pozorování změny a každý pokrok poznání je zaplacen ztrátou vědění na druhé straně. V hlubinné psychologii je to podobné. Účinek dvou psychických systémů, lékařova na jedné a pacientova na druhé straně, podmiňuje určitou konstelaci, kterou nutně ovlivňuje stav, respektive postoj lékaře, který pacienta pozoruje. To však pochopitelně není totéž, jako když běžně mluvíme o vědomém ovlivňování, nebo dokonce o sugesci. V určitých oblastech hlubinné psychologie se už z těchto daností začínají vyvozovat důsledky – příkladem je výzkum přenosu a protipřenosu.
Tuto problematiku zde uvádím ze dvou důvodů. Zaprvé bych rád upozornil čtenáře této knihy, který už zná jiné přístupy k výkladu snu, že protiklady nebo zdánlivá neslučitelnost mezi postoji různých hlubinněpsychologických směrů ještě nemusí znamenat, že jeden má pravdu a ti ostatní se mýlí. Přístupy jednotlivých směrů se mohou doplňovat a teprve jejich úhrn může představovat úplný celek. To nám může připomenout korpuskulární a vlnové teorie světla, které se také na první pohled vzájemně vylučují, protože částice není totéž co vlna a naopak. Světlo je nicméně obojím a obě pojetí se do určité míry sjednocují v něčem třetím, co stojí za oběma protiklady. Druhým důvodem mého výkladu je snaha objasnit čtenáři, proč mu chci vyložit hledisko a postoj analytické psychologie k nevědomí. Než se pustíme do výkladu jednotlivých snů, chci jasně vyjádřit svůj názor a říci, čím se liší od stanovisek jiných směrů. Podle analytické psychologie C. G. Junga je nevědomí člověku a priori dané, což znamená, že se ne všechny jeho obsahy přesunuly do nevědomí v průběhu osobního života. Nevědomí je daleko spíše mateřská země, ze které na počátku vyvstalo vědomí. Z toho plyne, že nevědomí zahrnuje v zásadě dvě oblasti, které se samozřejmě v praxi překrývají, ale lze je od sebe odlišit.
První obsahuje především obsahy, které jsme přijali kdysi v průběhu našeho osobního života a které byly později zapomenuty, potlačeny, vytěsněny, nebo jsme je vnímali jen podprahově. Jung tuto oblast označuje jako osobní nevědomí. Proti němu staví druhou oblast – kolektivní nevědomí, které plní především již zmíněnou funkci mateřské země vědomí. Obsahy kolektivního nevědomí podle Junga nepocházejí z osobních akvizic, ale ze zděděných možností duševního vývoje a zejména ze zděděných mozkových struktur. Pohled na nejrůznější jedince v nejrůznějších dobách a rozmanitých kulturách ukázal, že projevy nevědomí, jako jsou sny, fantazie, vznik mytologií apod., vykazují stejnou základní strukturu. Určité psychické funkční komplexy, označené Jungem jako archetypy, se navíc projevují nezávisle na rase, kultuře nebo době analogickými motivy a sledem obrazů. Tyto obrazy sice spoluurčuje kultura, ve které se vynořily – čínský hrdina má čínský oděv a vykazuje určité zvláštnosti (vlastnosti, které evropský hrdina nemá) –, ale základní struktura hrdinského mýtu jako boje s mocnými přírodními silami nebo bohy je všude stejná. Hlubinná psychologie ji interpretuje jako boj já o vědomí.
Takové analogie najdeme nejen mezi mýty a pohádkami různých kultur a dob, na stejné obrazy narazíme také ve snech a fantazijních představách moderního člověka. Mohli bychom použít výrazu, který zavedli při výzkumu pohádek Taylor a Lang. Ti hovoří o polygenezi jedné a téže lidské psyché, která se v určitých situacích, jež mají pro člověka stejný, tj. kolektivně platný, význam (jako je např. narození, nebezpečí, stupně zrání, postoj k rodičovským obrazům, k dobru a zlu, k nenávisti a lásce), vyjadřuje ve strukturálně stejných sledech obrazů. Tyto obrazy mají mytologický charakter, kterému se budeme podrobněji věnovat v souvislosti s archetypovými sny. Kombinatorní fantazie tedy nepracuje v nevědomí svévolně, ale opakovaně sestavuje zcela určité obrazy. Když je člověk správně pochopí, mohou rozšířit jeho vědomí, které mu prostředkuje zážitky a poznání, a pomoci mu v základních lidských situacích, o kterých jsem se zmínil.
Hlubinně-psychologický výklad
snů.
V obrazové řeči snů získává naše vědomé já přístup k oblasti nevědomí.
Sny jsou proto nejen fascinujícím objektem zkoumání hlubinné psychologie,
ale mohou zároveň významným způsobem provázet a podporovat terapeutické a
sebeterapeutické procesy. Hans Dickmann, klasik na poli hlubinné psychologie,
ve své knize předkládá úvod do hlubinně psychologického výkladu snů,
který je přístupný jak odborníkům, tak i čtenářům usilujícím o
vlastní sebepoznání.
Vydalo nakladatelství Portál, rok vydání: 2004, rozsah: 204 stran,
vazba: brožovaná, ISBN:
238,- Kč.
zpět na Úvahy a zamyšlení
