K napsání těchto několika odstavců mě přiměl poněkud šokující zážitek z pražských silnic z časného jitra 9. prosince 2004. Původně jsem jenom chtěl udělat zmínku do "Zpráviček", ale ono toho pak vyplynulo z paměti navenek nějak trochu víc.
K tomu rannímu zážitku. Kolem 6:15 jsem cestou z Brandýsa do Krče minul Černý Most, pak se silnice (říká se jí snad Štěrboholská radiála? - ani nevím) ohnula vpravo a nabrala směr zhruba na komín spalovny odpadků v Malešicích. Provoz trochu zhoustnul, takže se jelo místy v obou pruzích souběžně. To jsou ovšem muka pro ty, kdo potřebují dokázat, že jejich IQ je přímo úměrné počtu koní pod kapotou a červená koncová světla vozu před nimi na ně působí magickou silou jako na býka červená v rukou toreadora. A to se stalo i tady, u druhé křižovatky za zmíněnou zatáčkou. Jakýsi chytrák jedoucí vpravo - měl tuším nějakou Octavii - nevydržel to, že se kolem něj sunul proud vozidel s rozdílem rychlostí tak kolem 5 km/h, udělal myšku vpravo (!!!) a po krajnici (!!!) předjel dvě auta. Následovala další myška do "rychlejšího" pruhu, pak zase zpátky a zas a zas. Pak mi už ten talentovaný závodník zmizel z dohledu. Škoda, že se to odehrávalo příliš daleko a neměl jsem možnost přečíst SPZ; jinak bych tomu tvorovi za volantem rád poděkoval za nevšední zážitek hodný amerického akčního filmu plným titulem.
Tak nevím. Dovolávat se policie a pokutových bločků? Pán světa nového typu by se snad pohrdavě usmál, zaplatil žádané, přidal dýško a odjel vstříc dalším adrenalinovým dobrodružstvím po závodních drahách českých obcí. Napadá mě jiné řešení. Co takhle toho výtečníka za asistence policie dovézt na nějakou hoooodně rušnou křižovatku a tam dát na chvíli červenou do všech semaforů. Pak dotyčnému "řidiči" hezky stáhnout kaťata, přehnout ho přes koleno a pěkně mu tou plácačkou s červeným terčem NAPRÁSKAT PRDEL. Před desítkami přihlížejících řidičů. A místo pokuty povinně pak (třeba půl roku) jezdit dvanáctky s pražskou tramvají; po kolejích se předjíždí jen těžko a trpělivost by se již dostavila sama.
Což bych navrhoval i jako odměnu v jiném takovém případu, který se stal poměrně nedávno (a tuším jsem ho tu již někdy ventiloval - jo, bylo to v článečku Vepřín na cestách). Bylo to pro změnu navečer a v opačném směru, na konci mostu přes údolí, co je nádraží Běchovice; pak se již radiála dělí na R10 na Mladou Boleslav a dálnici na Hradec. Také se jelo souběžně, také kolem stovky (i když je tam všude 80 - naprosto nesmyslně, řekl bych, ale to sem nepatří). Od centra se přiřítil větší tmavý vůz (snad nějaký Reanult či co), s evidentním duševním přemáháním přibrzdil, chvíli natáčel čumák vpravo/vlevo a pak šup! Ještě na mostě předjel tři auta po levé (!!!) krajnici. Ta je na mostě poměrně široká, takže se tam jen tak tak vešel. To už ale most končil, takže levými koly líznul pár drnů trávníku, ve který tu krajnice přechází a vítězoslavně zmizel vpředu. Ovšem jen na chvíli; po pár stovkách metrů jsme všichni aktéři tohoto nevesélého představení pana závodníka opět míjeli, když musel brzdit a zařadit se do houfu koupěchtivých řidičů odbočujících do nákupní zóny. Stálo mu to za to?
Totéž (stojí mu to za to) jsem si říkal minulo středu, 1.prosince 2004. Dojížděl jsem kolem 20 hodiny po mladoboleslavské R10 k Brandýsu, začal zpomalovat a odbočoval na přivaděč k našemu městu. Již na "dálnici" se za mě zavěsil takový ten "podnikatelský" skříňák. Znáte to, je to skoro jak náklaďák, není přes něj vidět a jede to většinou jak blázen. Nalepil se mi za nárazník a v této pozici setrval. Doufal jsem, že zahne někam jinam, leč nikoliv. Doslova se mi lepil na záda a měl z toho evidentní radost. Tato auta jsou trochu vyšší než osobák, tak mi vesele svítil rovnou do všech zrcátek, což na přivaděči k Brandýsu je chuťovka - silnice je tam bez krajnic, nejsou tam čáry a vyskytuje se tu spousta neosvětlených cyklistů i pěších. Milý vtipálek se za mnou držel i ty dva kilometry na "průmyslovém okruhu" a evidentně čekal, že začnu nějak zmatkovat nebo mu budu chtít něco provést. Je fakt, že mnou cloumal vztek a měl jsem chuť mu pro výstrahu trochu dupnout na brzdu. Ale říkal jsem si, že když pak do mě vrazí, bude sice na vině on, ale já budu mít rozbitý zadek u auta - a ty tahanice s pojišťovnami, auto odstavené na bůhvíjak dlouho v servisu ... Naštěstí jsem pak již odbočil do "domovských" uliček a tam za mnou nejel.
Naprosto banální a běžná situace - proč o tom píše? - asi si teď říkáte. To ale není ještě konec. Hned následující sobotu jsme měli mikulášské posezení se skupinou přátel, se kterými jezdíme na dovolené a tak všelijak. No a jeden z nich, kterého jsem považoval za dobrého přítele, se mě ptal, jestli vím, jak ve středu večer jel za mnou. Na mou reakci, že to vůbec nebylo příjemný, když mi jel tak dlouho za nárazníkem, se moc vesele smál, jaká to byla legrace - ale prý nevěděl, že jsem to já, až když jsem odbočil do naší ulice. Ptal jsem se ho, jestli si uvědomuje, že kdybych musel prudce zabrzdit a on do mě vletěl, že by to byla jeho vina. Další hrozná legrace - on že má na přídi ochranný rám, jemu by se nic nestalo, ale já bych měl zadek na hadry. Tím ovšem kalich hořkosti přetekl. Vsadil bych botky, že dotyčný by se tak vůbec nechoval, kdyby jel rodinným vozem s manželkou po boku. Ale tady se jednalo o služební vozidlo - tak jaképak omezování, jen když je legrace. Měl bych chuť té (zahraniční) firmě napsat, jak se chová její zaměstnanec s jejich Mercedesem. Zatím jsem to neudělal, ale nějak mám čím dál tím větší vztek ...
Blíží se Vánoce, všichni by se asi chtěli ve zdraví sejít se svými blízkými. Ale mnozí dělají všechno proto, aby se s nimi scházeli v nemocnici nebo naposledy někde v krematoriu. Já vím, ono je to někdy těžké - ale opravdu stojí těch pár vteřin pocitu "já jsem PÁN" za ty týdny strávené v bolestech na lůžku nebo v lepším případě přemlouváním techniků v servisu, aby to už konečně dodělali? Pro spoustu lidí platí zákony (ty se zakroucenými paragrafy) jen odhadem. Ale ty zákony fyzikální, vymezující chování těles v pohybu, platí pro všechny stejně, ať se cítí být bůhvíjak vysoko.
JL
zpět na Úvahy a zamyšlení