Raná Evropa zachovala vzpomínku na "pohanská" náboženství a jejich zápas s nastupujícím křesťanstvím v legendách, které zčásti přejaly předkřesťanské látky a obsahovaly také magické motivy. Pravděpodobně z toho důvodu dosáhly větší obliby u světské společnosti, která je zpracovala do dvorských literárních útvarů, než u církve. Legendy pak od počátku využívá ezoterický náboženský proud, který jejich motivům dává specifické významy (např. dvanáct Artušových rytířů jako symbol zvěrokruhu apod.).
Artušovský okruh ostatní legendy zcela zastiňuje. Legenda o britském králi Arthurovi (Artušovi) je poprvé zachycena v latinsky psaném díle Walesana Geoffreyho z Monmouthu (asi 1090-1155) Dějiny králů Británie. Artuš je vylíčen jako obránce Británie a dobyvatel okolních zemí i jako horlivý zastánce křesťanské víry. U jeho zrození podle Geoffreyho stál waleský druid Merlin, který pak Artuše chrání po celý život. Popularita tohoto legendárního čaroděje rovněž prošla staletími až do dnešní doby.
Mezi Artušovými rytíři se objevuje postava Parsifala (Parsivala) v dílech Francouze Chrétiena de Troyes (asi 1131 - asi 1191). Chrétien se ovšem výslovně odvolává na starší zdroje. Asi od osmdesátých let 12. století vznikal jeho epos Parsival, aneb Hrabě z Grálu. Zůstal nedokončený a byl rozvíjen v díle mnoha dalších umělců, kteří Parsivalovi připisovali nové a nové činy. Epos je koncipován jako výchovný román, který vyzdvihuje rytířskost a ukazuje Parsivala v příbězích, v nichž se učí rytířským ctnostem. Jedním z motivů je také svatý grál, posvátná nádoba, jež je symbolem tajemství křesťanské eucharistie, tj. slavnosti přijímání Kristova těla a krve. Podle Chrétiena putuje Parsival za posvátným grálem několik let.
Grál je hlavním předmětem v poměrně krátké básni Velký příběh o Grálu jiného francouzského básníka, Roberta de Boron. Sepsal ji pravděpodobně někdy v posledním dvacetiletí 12. století.
Báseň vychází z evangelní zprávy, podle níž si tělo ukřižovaného Ježíše Nazaretského vyžádal jeho tajný učedník Josef z Arimatie, aby ho pohřbil. Evangelium však již neuvádí, že by Josef vlastnil misku, kterou užíval Ježíš při poslední večeři. Podle legend, z nichž de Boron čerpal, měl právě do této misky Josef zachytit krev umírajícího Ježíše. Po různých dobrodružstvích se miska - svatý grál - dostala do Británie, kde se o ní dozvídá jeden z rytířů na dvoře krále Artuše, Parsifal.
Na začátku 13. století se této legendární látky chopil německý rytíř a pěvec (minnesänger) Wolfram von Eschenbach (asi 1170 - asi 1220) a vytvořil největší německý středověký epos Parsifal. Předlohou mu byl Chrétienův epos a stejně jako on prosazuje ideál rytířství, ale téma rozvinul dalšími epizodami.
K artušovskému tématu se vraceli umělci následujících staletí, a to v celé škále literárních druhů od parodie Marka Twaina (Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše) po opery Richarda Wagnera Parsifal a Lohengrin. Právě Wagnerovy opery posilovaly v romantickém 19. století ducha němectví poukazem na dávné kořeny německého národa a na jeho ctnosti, symbolizované v legendární Parsifalově postavě. Po porážce Německa v první světové válce se parsifalovská legenda stala jednou z posil pokořeného národa a na jejím základě vzniklo několik skupin, které se rozvíjením motivu svatého grálu zabývaly. Jednou z těchto skupin byli čtenáři přednášek tajemného spisovatele Abd-ru-shina. Kruhy těchto čtenářů během let zastínily ostatní skupiny grálu a vyrostly do světového náboženského společenství, známého jako hnutí Grálu. Naděje na zřízení tisícileté říše, kterou Abd-ru-shinovy spisy obsahují, ožila v ČR v devadesátých letech minulého století ve skupině imanuelitů).
Literatura: Eschenbach (2000).
Ukázka z knihy Encyklopedie náboženských směrů v České republice, kterou vydalo nakladatelství Portál
Veronika Vašková