Je to téma známé, stokrát omílané, až vyčpělé. Křížová cesta. Někdo se v utrpení vyžívá, někdo se utrpení bojí. Někdo odmítá byť i jen myšlenku na něco nepříjemného. K čemu to, ptám se? K čemu zkoumat dva tisíce let staré události? Jak se na to mám tvářit? Cesta kříže není zpodobňována a zmiňována pro to, abychom si uvědomili, jak za nás někdo trpěl. Je to výuka. Bůh nás vede k radosti, k lásce a ke světlu. Ale Kristovo utrpení nám ukazuje, jak žít s bolestí, s neúspěchy, s pochybami. Není to to hlavní v životě, jako není hlavní ta radost. Máme souzeno obojí a s obojím se musíme naučit žít. Radosti se učíme o Vánocích, kdy slavíme zrození Boha, bolesti se učíme o Velikonocích, kdy prožíváme jeho utrpení. A to utrpení má dobrý konec. Vzkříšení. Po noci přichází den, po bolesti radost, stále dokola. Není účelem života protrpět se k smrti, ale prožít vzkříšení. Ta bolest, ta mu jenom nevyhnutelně předchází.
Odsouzení k smrti
Žiji v demokratickém světě, tohle se mi nemůže stát, řeknu si. Opravdu se kolem mě neděje, že někdo někoho, mě, odsoudí? Třeba proto, že nosím jiné džíny, mám dlouhé vlasy, když jsou v módě krátké? Jsou to věci nedůležité, dalo by se říci. A co když mě odsoudí za moje životní postoje, za to, že jsem někomu pomohla, za to, že jsem řekla pravdu? Při mém příchodu všichni zmlknou, vítají mě zamčená okna cizích očí. Moje prosby k nim nedolehnou. I kdybych se naruby obrátila, nebudou mě brát vážně, nebudou mě brát nijak, pro ně neexistuji. Kdyby to bylo možné, chtěli by, abych nebyla, aby mě nikdy nepotkali. To už není moc k smíchu, že? Změním kvůli tomu své chování, stanu se konformitou, otrokem davů? Nebo přijmu toto břímě a zkusím je nést?
Přijetí břemene
Zajisté mě nikdo nebude zkoušet z toho, že mi něco naloží na záda a bude testovat, zda náklad někam donesu. Přesto si s sebou životem něco nesu, zátěž, břímě. Nejsem přece mazánek, co mu maminka z cesty odstraní jakékoliv smítko a tatínek vyšlape cestu vzhůru. Jednou zakopnu. Narazím. Spadnu. Přijde zklamání z první lásky, zrada partnera, vyhazov z práce. Mám přesto odvahu do něčeho vstoupit s tímto rizikem a přijmout vše, co přijde?První pád
A už je to tady. První velký neúspěch. Prohra. Katastrofa. Sebelítost, fňukání. Proč jsem to dělala? Mohla jsem si to ušetřit, mohla jsem sedět v teple, před skutečností zavřít oči, vznášet se na obláčku vlastního ega. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Nebo ne? Jsem někdo, kdo přesto zkusí něco nového? Začnu znovu, i když vím, že to může skončit špatně? Jsem někdo, kdo se znovu stane dítětem, kdo po pádu na kolena se zvedne a udělá další nesmělý krok?Matka
Představuji si, že dělám něco správného. Třeba se zastanu kolegy proti nadřízenému, který nebyl v právu. Cítím se správně, jednám správně. V tom mě uvidí moje matka, manžel, syn. Začnou mi vyčítat, že jsem sama sebe ohrozila? Začnou se strachovat, že to špatně dopadne? Začnou mě zrazovat? Nebo od nich uslyším souhlas se svým konáním? A co já? Nechám se strachem a obavami svých blízkých zviklat ve svém rozhodnutí? Zvolím si raději bezpečnější cestu?Milosrdenství
Co říci o milosrdenství? Umím ještě vůbec projevit soucit a trošku přispět k něčemu dobrému? Někdo se trápí tím, že nezná lék na všechny nemoci světa. Ale i malá pomoc je potřebná, rozjasní den jedinému člověku, dopad však má na všechny. Znám lidi, kteří rádi „páchají“ dobro. Vnucují své rady a svou pomoc násilím, bez ohledu na přání a potřeby okolí. To ovšem není milosrdenství. To je egoistické plnění svých přání, aby si dotyčný na konci dne mohl v deníčku odškrtnout další „dobrý skutek“. Zamyslím se nad sebou a nad tím, zda opravdu pomáhám potřebným… zda pomáhám tam, kde je to třeba. Také pohled z druhé strany je zajímavý. Dokážu přijmout cizí pomoc? Nebudu se cítit trapně, s rozpaky odmítat?
Druhý pád
Jednou se to už stalo, a přece to tentokrát má jinou příchuť. Zatímco první neúspěch byl šok, z kterého se otřepu, podruhé má jistou příchuť trvalosti. Říkám si – bude to už pořád? Budu pořád rozjíždět nové věci a vzápětí padat? Nemohu mít v něčem konečně úspěch Kdy bude konec mé cesty, kdy si odpočinu, kdy zvítězím?Plačící ženy
Nad čím dneska člověk pláče? Nad čím vůbec ještě dokáže plakat? Nad ztrátou někoho blízkého, nad neštěstím někoho z rodiny… ale jinak? Fňukám sama nad sebou, nad tím, že má Tonda lepší tříkolku, že sousedka zase jede na Kanáry a já do Dolní Lhoty. Neměla bych opravdu plakat sama nad sebou, nad stavem své duše? Nad svým životem? Nad svou vírou?Třetí pád
Zase ležím na zemi. Nemám už sílu se zvednout. Nemám sílu prosit, věřit, nemám sílu na nic. Neměla jsem se zamyslet nad sebou dřív? Dokud byl ještě čas? Dostanu ještě někdy šanci?
Zbavení šatů
Taková pohana, řeknu si. To já bych nevydržela. Umřela bych hanbou. Proč mi činí takový problém odložit šaty? Snad proto, že se v nich skrývám? Schovávám se za ně? Jaká jsem bez šatů, bez lží a přetvářky, bez vycpávek a podpatků? Jaká jsem v srdci? Zůstala jsem alespoň člověkem? Když mi svléknou šaty, zůstane něco, co mohu nazvat já?Přibití
Horko. Prach. A bolest. Tolik to bolí. V srdci mám pochybnosti. Byla moje cesta správná? Nemám se vrátit? Hlásek v mysli našeptává. Odvolej, ještě můžeš odvolat, můžeš jít domů, pít víno a jíst sladkosti. Už to nebude bolet. Ptám se sama sebe – stojí to za to? Proč mě všichni opustili?Smrt
Něco končí. Něco umírá. Některé věci a postoje je třeba opustit, nechat zemřít. Odevzdávám se až k smrti s nadějí do budoucna. Obavy jsou pryč, na konci tunelu svítí světlo a volá mě.Sejmutí
Snímají z kříže moje mrtvé tělo. Slupku mých špatností, slupku toho starého. Avšak já žiji dál, v novém těle a novém šatě, v nových myšlenkách.Hrob
Loučím se s tím, co bylo. Loučím se s minulostí, s minulými zážitky, pocity a schématy. Pochovávám je na věky, v tomto okamžiku. Jdu…
Je těžké umírat pro pravdu. Ale mnohem těžší je pro pravdu žít.
Falka
zpět na Úvahy a zamyšlení
