Navzdory tvrzení vědců a odborníků, že s naší matičkou
Zemí a jejím klimatem je vše v nejlepším pořádku, se příroda kolem nás staví na
zadní jako jankovatá kobyla a dělá všechno pro to, aby ty nepohodlné parazity
(rozuměj: lidstvo) setřásla. a tak už se nikdo ani nediví, že večerní mrazy mezi
10 a 15 stupni pod nulovou dle stupnice páně Celsiovy vystřídá ranní obleva s
májovým deštíkem - a komunikace pokryje ledová glazura. Vole, vole, normálka.
O to víc potěšil ranní mail kamarádky Hanky, která mi v něm líčila dobrodružství
své cesty do práce. Celý ten horror s komediální příchutí se odehrává v Brandýse
nad Labem, na frekventované hlavní ulici - zhruba na trase od železničních závor
k náměstí. Z toho je vidět, že se Příslušní Činitelé na své povinnosti sypat
chodníky zase vykašlali - za což jim patří náš hřímavý dík a slavnostní fanfáry
praskajících a tříštících se kostí.
Hanko, díky za ranní povzbuzení - a šťastnou cestu domů. Ono to snad už nějak
roztaje samo, takže se se sypáním nikdo nemusí obtěžovat.
JL
Ahojky a dobré ráno. Jirko, nevím jak Ty, ale já se sotva dneska doplazila do práce. Kdyby to někdo natáčel, tak to vyhraje.
Maličký úkrok - noha jede od těla jako by k němu nepatřila - a tak šup nohu zpátky. Kruci jak udělat krok a neupadnout? Tak třeba tu nohu můžu posunout o pár milimetrů dopředu. Noooo ujíždí mi to taky, ale snad to zvládnu. Jupííííí je tam popelnice, můžu se válet po ní. Kolemjdoucí si musí myslet, že jsem na šrot, ale je mi to jedno.
Neupadla jsem a ušla jsem celý jeden (!!!) metr směrem k silnici. Ta se zdá být sjízdná - tedy schůdná. Nojo, ale já tu popelnici musím uklidit, takže držíc se popelnice jako hovno košile jsem se dosoukala na místo určené pro popelnici. Jsem teď ale od silnice dobré 3 m. Krucifix jak já se tam dostanu?
No přisunama jako když mám mezi půlkama tučňácí vejce jsem se dosoukala na silnici a pak už to docela šlo. Jenže, namlsaná, že vlastně všude okolo už je jen voda jsem dorazila na náměstí a ouha. Dva kroky - pohoda, další - jééééééé rozjíždějí se mi packy, chce se mi hapat. Tak znova si hraju na tučňáka, co přechovává drahocené vejce, a se sevřenými půlkami se dosoukám na okraj náměstí a nastává další problém. Jak se přeplazit bez úrazu k radnici. Je to nějakých deset metrů, ale jak vzdálených. No povedlo se.
V poledne poletím domů dát vyvenčit pesany, páč představa, že mě Sára táhne na vodítku na tom kluzišti mi nedovolila odvést je do školky a tudíž musí vydržet doma sami. Uffffffff to byla dřina. Přišla jsem do práce skoro za 20 minut, zpocená až na prdeli. To nám to hezky začalo :_))))
Hanka
zpět na Úvahy a zamyšlení