V poslední době se stalo jakýmsi módním zvykem označovat hudbu duchovního
zaměření pojmem gregoriánské chorály. Zejména v období Vánoc a Velikonoc se to
tituly, jako Gregoriánské Vánoce v obchodech jen hemží. Neříkám, že ty nahrávky
na deskách nejsou pěkné - ale často to s pravými gregoriámskými chorály nemá nic
společného. Je to jako když mi kdysi jistý čtenář vytýkal, že píšu o
pampeliškovém medu -- když ta hmota nemá s medem produkovaným včelami nic
společného ... Tuto miniúvahu píšu v době předvánoční, tedy čase k duchovnu a
duchovní hudbě jako stvořené - takže: jak to vlastně s těmi chorály je? A prosím
o shovívavost -- nejsem expert na hudbu, takže pokud vy ano, raději dále
nepokračujte. Prostě jsem si vyhledal a poskládal informace ... a pokud chcete,
rád se s vámi o ně podělím.
Gregoriánský chorál jako hudební útvar je poměrně jasně specifikován
na
stránkách Wikipedie:
Gregoriánský chorál je jednohlasý latinský zpěv Římskokatolické církve
bez doprovodu nástrojů, nazvaný podle papeže Řehoře Velikého (kolem 540-604).
Jedná se o nejstarší formu, jež se až dodnes uchovala beze změn.
Řehoř I. Veliký, který žil v letech 540(?) až 604, byl v pořadí
čtyřiašedesátým papežem katolické církve. Říká se, že to byl člověk, který
otevřel dveře středověku. Později byl prohlášen za svatého, takže ho dnes
známe pod jménem svatý Řehoř I. Veliký. Byl to on, kdo dal podnět k shromáždění
a kodifikování bohoslužebných zpěvů. Jako papež z moci svého úřadu vykonal pro
církev velmi mnoho, nás ale zajímá především to, že reformoval liturgii a
zejména liturgický zpěv -- právě jeho jménem jsou gregoriánské chorály nazvány. Založil v
Římě pěveckou školu, kde osobně zpěvu chorálů vyučoval. Zasloužil se i o další
reformy v oblasti hudby -- například o rozšíření tónin a zavedení tzv. neum
(teček, čárek, háček apod.), to jest značek, které v notovém zápisu určují
stoupání či klesání hlasu.
Nedá
se ovšem napsat, že Řehoř I. Veliký gregoriánský chorál "vynalezl" -- to by
nebyla pravda, tento hudební žánr vznikal již po staletí před ním -- postupným
vývojem latinského liturgického jednohlasého zpěvu zpívaného ve volném
rytmu. Jeho prameny lze nalézt v Sýrii, Palestině, Řecku a Římě. Původní zpěvy
mívaly bohatě zdobené melodie obsahující dokonce i čtvrttóny. Usuzuje se tak k
návaznosti na výchozí orientální a snad i starořecké prvky. Právě díky zásahům
papeže Řehoře I. však byly starší melodie a písně používané při mších
shromážděny a standardizovány odstraněním všech "pohanských" prvků. Do
Řehořových doba existovala kromě liturgie římské ještě liturgie ambrosiánská, gallikánská, mozarabská
i keltská -- a k tomu je třeba přičíst i zpěvy církve východní. Sjednocení
liturgie mělo sice posílit myšlenku křesťanské pospolitosti, ale v neposlední
řadě zdůraznit také politický vliv Říma.
Gregorianský chorál se z formálního hlediska objevuje ve dvou základních formách:
Jsou to žalmy, u nichž je
na prvním místě kladen důraz na vyjádření textu. Melodika je tzv. sylabická,
kdy jeden tón náleží k jedné slabice.Žalmy se v gregoriánském chorálu skládají
jen z jedné sloky.
U zpěvů aleluja (haleluja) připadá na jednu
slabiku více tonů, takže je melodie mnohem širší a hovoří se tzv.
mellismatickém systému.
V praxi se ovšem tyto styly ve skladbách kombinují. Texty chorálu jsou
latinské, prozaické a jejich tématika se přebírá z bible (nejvíce ze
žalmů).Gregoriánský chorál může být zpíván sólistou či jedním sborem
(responzoriální zpěv) nebo dokonce dvěma sbory najednou (antifonický zpěv). V renesanční hudbě se
začaly kombinovat s gregoriánským chorálem i samotné mše -- mezi jejich
jednotlivé částí se vkládaly části melismatického zpěvu (aleluja atp.),
V čem je síla gregoriánského chorálu? Možná vás to překvapí, ale je to i v
jazyku, ve kterém byly odedávna zpívány -- v latině.Dále je to pak v akusticky
dokonalém prostředí katedrál a kostelů. Latinský zpěv v takovém prostředí v
podstatě rezonuje s organismem zpěváků i posluchačů, zvláště pak při
protahovaných zpěvech samohlásek ... Zpěv pak v člověku stimuluje duchovní
vědomí a zároveň má účinky na organismus léčivé -- dodává energii, stimuluje
práci mozku a nervového systému, zpěvákům uvolňuje hlasivky a dechovým
cvičením harmonizuje činnost srdce a krevního oběhu. Zajímavé a průkazné pro
tato tvrzení je třeba fakt, že jezuité a benediktini, tedy členové řádů, které v
klášterech celé hodiny zpívali, se dožívali sedmdesáti let, což byl téměř
dvouapůlnásobek tehdejšího průměru. .
Gregoriánské chorály poznamenaly vývoj středověké hudby v západní Evropě,zvláště
pak vícehlasé církevní hudby v rozmezí od 11.do 16.stol. Bohatství jejich
melodií se prosadilo nejen v liturgii, ale dalo také
obecně podnět k dalšímu vývoji duchovní a dokonce i světské hudby.
JL
zpět na Úvahy
a zamyšlení
