Když tento sen čteme, působí jako malý dramatický příběh, vyprávění nebo novela, která dosáhne vyvrcholení a pak se ubírá k poněkud překvapivému konci. Pacientčino nevědomí nejdříve načrtne pokojnou krajinu, les, ve kterém se prochází s partnerem. Najednou dění naruší mimořádně dynamická a dramatická akce. Objeví se zuřivý zelený had a napadne pacientčina partnera. Pacientka se najednou zachová jako opravdová hrdinka, protože se obětavě vrhne mezi partnera a nebezpečného nepřítele a poskytne svému společníkovi možnost, aby se dostal do bezpečí. A pak přijde něco jako zápas s drakem, který známe z mýtů a pohádek – dívka s hadem podstoupí boj, ze kterého si odnese zranění. Další scéna vede pacientku k lékařce, a sice kupodivu k dětské lékařce, což musí mít nějaký význam. Při troše fantazie přece klidně mohla vyhledat specialistu na tropické choroby. Když ji had kousl, byla plná strachu a obav z možné otravy, ale u lékařky dostane informaci, že je kousnutí neškodné, a utrží posměch, protože její strach byl iracionální, což mohla vědět sama. Podle logiky vědomí je přirozeně nesmysl vyžadovat od člověka, který vyrůstal v našich zeměpisných šířkách, aby rozhodoval o tom, zda je kousnutí neznámého hada jedovaté, nebo neškodné. Nevědomí má však úplně jinou logiku a má prostřednictvím postavy lékařky za to, že strach já je směšný a dětinský a že by to pacientka měla vědět. Když toto trpké poznání, které jí bylo sděleno dosti drsně, spolkne, přichází překvapivý obrat. Nezuří už had, ale pacientka. Afekt přešel ze zvířete na člověka a zlý had, který byl dříve tak nebezpečný, změní povahu. Stane se z něj spojenecké zvíře, které známe z mnoha mýtů a pohádek. Pacientka najednou vysloveně potřebuje hada opět najít a požádat ho o pomoc. Je to pomoc z animální oblasti nevědomí. Tímto rozuzlením náš příběh končí.

Podíváme-li se na takový sen spíše z literárního hlediska, zjistíme, že jeho struktura obsahuje prvky malého dramatu. V určité době a na určitém místě se rozvíjí a rýsuje určité téma, pak následuje dramatické vyvrcholení, které může vést k dobrému konci, nebo ke katastrofě, a nakonec je problém vyřešen a příběh dostává na závěr svůj smysl.

Když delší dobu pracujeme se sny nebo když si co nejlépe vybavíme některé vlastní sny, zjistíme, že v nich lze poměrně často nalézt zřetelnou strukturu a smysl, že mají podobný dramatický průběh. Sen, který jsem uvedl, je přirozeně zvláště vhodným příkladem. Většina snů má symbolický charakter a pro laika nebo odborníka-začátečníka není snadné tuto stavbu postřehnout, tj. přečíst drama a porozumět mu. Z mnoha snů zůstanou ve vzpomínkách pouhé zlomky, a tak máme bohužel k dispozici jen části dramatického děje a jakékoli doplňování nás zavede do oblasti spekulace. Čím silněji, intenzivněji a chápavěji rozvíjíme vztah ke svému nevědomí a snům, tím úplněji si začneme vybavovat sny, které zároveň dostanou zřetelnější dramatickou podobu.

C. G. Jung^{19, 39} dramatickou strukturu snu rozpoznal a popsal relativně brzy a analytická psychologie ve svém výkladu snu na celkové pochopení tohoto jevu klade velký důraz. Ve snovém dramatu má každá fáze smysluplný vztah k předchozímu i následujícímu ději, ale srozumitelný je až celek. V posledním uvedeném snu získává scéna s dětskou lékařkou smysl, jen když víme o předešlém boji s hadem a jeho zvláštních okolnostech. Dalším krokem k pochopení je znalost následující scény, kde se mění povaha hada, protože jinak by bylo jednání lékařky za daných okolností trestuhodně lehkomyslné a její odmítnutí by nedávalo smysl. A tak musíme mít neustále na mysli celé snové vyprávění, jehož jednotlivé části odvozují svůj smysl z celku.

Takové zkoumání objektu vychází podle Jasperse³⁰ spíše z „přirozeně historického“ než „přirozeně mechanistického“ pojetí světa. Budeme-li vycházet z přirozeně mechanistického obrazu světa, objekt rozložíme na své části,³¹ abychom postřehli určité zákonitosti, které se objevují ve všech jeho projevech. Tento postup je nejvíce patrný v přírodních vědách, jako je fyzika, matematika nebo chemie. Zkoumaný objekt nikdy nevnímáme přímo, ale jen prostřednictvím analýzy nebo abstrakce. Čím dále zacházíme po této cestě dělení objektu, tím více klesá počet možných základních jednotek, až skončíme u ryze kvantitativních pojmů, jako je energie, síla, elementární částice a podobně.

Získáme tak základní pojmy, které mají vlastní účinek, protože představují část skutečnosti. Během tohoto procesu se však ze zkoumaného předmětu něco vytratí. Formule už není objekt jako takový a navíc mu pak chybí jakékoli živé vlastnosti. Platí to jak pro chemické vzorce, tak pro pudové nebo strukturální vzorce snu. Z objektu se stále více ztrácí duše, podstata a vlastní hodnota.

Při spíše přirozeně historické metodě zkoumání je sen útvarem, který je poznatelný sám o sobě, a k jeho pochopení se snažíme dojít prohloubeným zkoumáním podstaty, přičemž jsou části chápány z celku, a nikoli naopak – celek není poznáván podle svých částí. Takový způsob nahlížení přirozeného objektu je zcela oprávněný. Objekt zakoušíme jako kvalitu a formu smyslově vnímaného jevu. Jeho studium je zvídavým ponorem do jednotlivých jevů a jejich vzájemná souvislost se nehledá v souladu s mechanistickou teorií ve formě zákonitostí, ale jako poznatelný typus nebo tvar.

Jaspers podrobně popsal, jak konflikt mezi oběma vědeckými obrazy světa prolíná celou lidskou duchovní historií. Nacházíme ho v protikladu Platona a Aristotela, ve sporu o obraz v byzantském císařství, v konfliktu mezi Goethem a Newtonem, v rozdílných myšlenkových systémech u Keplera a Galilea a můžeme pokračovat až do moderní doby. Zatímco Freud rozkládal sen na jednotlivé části, Jung se spíše soustředil na souvislost smyslu v rámci celého snu, ale i na souvislosti jednotlivých snů v rámci snové série, což je aspekt, k němuž se ještě vrátím. Mám za to, že oba přístupy se v žádném případě vzájemně nevylučují, ale spíše užitečně kompenzují.

Vrátíme-li se k našemu snu, nejdříve se zeptáme, co chce drama v pacientčině nevědomí říci k její situaci právě v této chvíli. Musíme mít proto aspoň nějaké ponětí o její současné situaci.

Žena byla už deset let vdaná za podstatně staršího muže a jistou harmonii svého manželství vykoupila tím, že se manželovi zcela podřídila. Neprožívala tedy svou vlastní podstatu a osobnost, ale představu, která podle ní odpovídala přáním a představám jejího muže, a zároveň se snažila vyhnout jakémukoli konfliktu. Její potlačená přirozená osobnost si tak násilný zásah přirozeně nenechala líbit bez odporu a vyjádřila se v poměrně těžkých neurotických symptomech. Právě v tomto stadiu analýzy dospěla pacientka k náhledu na problém a podnikla první pokusy, aby stav změnila. Nejdříve obvinila ze všech nepříjemných situací manžela, kterého již prožívala jako patriarchálního diktátora, dostala se s ním do vážných konfliktů a právě v jejich průběhu se jí zdál uvedený sen.

Když sen pochopíme jako výraz prožívání vnitřního světa snící ženy, dostaneme se nejdříve do přírody, do lesa, kde celý děj začíná. Ze symbolického pohledu se tu nejedná o něco naučeného, není to výplod kultury nebo pacientčina prostředí, ale o pudový a instinktivní svět, který jí nadělila příroda. Doprovází ji tam osoba, která je posléze označena jako partner, takže můžeme předpokládat, že zjevný problém dramatu pojednává právě o jejím vztahu k partnerovi. V přírodě potkává zuřivého hada, symbol její vlastní studené, animální, děsivé a zprvu destruktivní afektivity, kterou zaměřuje proti partnerovi, a proto na něj útočí. Zdá se důležité, že snové já pacientky čelí afektu a prožívá ho jako cizího protivníka. Ve snu to tedy neznamená: „Zuřím a napadám svého partnera, který mě utlačuje…“ ale: „Afekt je ve mně v podobě hada, který vyjadřuje chladný vztek a napadá mého partnera.“ Pacientka by se vlastně měla zaradovat, že jí had do jisté míry ušetří práci a zničí utlačovatele, ale děje se pravý opak. Vrhá se mezi ně a partnerovi tak umožňuje, aby uprchl do bezpečí. Do boje s hadem se pouští sama a utrpí zranění, čímž dramatický děj dosahuje vrcholu.

Co to může znamenat? Pacientka zřejmě udělala ve vědomém postoji chybu a nevědomí se pokouší o kompenzaci. Její problém nespočívá v tom, co si dosud myslela – že ji diktátorský manžel utlačuje a udržuje v infantilní závislosti, z níž se musí osvobodit vzteklým afektem. Problém je spíše jinde. V analýze se zřetelně ukázalo, že její masochistický postoj partnera provokoval a pacientka ho tak dostala do role, o kterou vlastně nestál. Ona sama měla nepřátelský postoj k pudovým elementárním silám a vlastní afektivitě, ale jako potlačující a vytěsňující instanci použila, jak se v takových případech často stává, svého mužského partnera.

„Můj muž nemá rád, když se do něčeho pouštím samostatně…“ Tak a podobně znějí výroky těchto žen, přičemž muž většinou vůbec neví, že nemá rád to, čemu se jeho žena tak křečovitě vzpouzí. V žádném případě by tedy nedávalo smysl, kdyby se had obrátil proti partnerovi, protože pacientka sama se musí utkat s hlubinnými afektivními silami, které byly doposud vázány na její neurotické symptomy. Takové střet je však bolestivý a zraňující, jak ví každý, kdo aspoň jednou čelil bouři vlastních afektů, aniž se mohl odreagovat na zlém nepříteli. Každý musí poznat, že se jedná o vlastní problém a vlastní boj, který musí vybojovat sám a obstát v něm.

„Jak“ se s tím vypořádat, navrhuje následující sen. Mýtus o boji člověka s hadí obludou je starý jako historie lidstva. V nekonečném množství mýtů a pohádek, zvláště v těch západních, představuje hrozivá hadí nebo dračí obluda démonické nebezpečí, a hrdina ji musí přemoci a zvítězit nad ní. V našem kulturním okruhu je nejznámějším mytologématem boj Herakla s Hydrou.¹¹¹ Jižně od Mykén musel Herakles zvítězit nad vodním hadem z Lerny – byla to Kerberova sestra, která spolu s ním hlídala podsvětí. Tento had se spoustou hlav vyrostl v bažině, jeho dech byl jedovatý a mohl zničit celá stáda i celou zemi. Herakles ho přemohl s pomocí svého mladého synovce Ioláa. Jed Hydry měl obrovskou moc a Heraklovi pak pomohl ve vítězném boji s dalším protivníkem. Pro Herakla je vítězství nad hadem jen částí řetězce jeho skutků – všechny však představují snahu porazit prastarého nepřítele, mateřskou bohyni, která ho nechce pustit na svobodu.

Had tedy představuje i v nevědomí naší pacientky větší symbol, který nelze redukovat na jediný afekt, a musíme ho přiřadit k totalitě vrozeného nevědomí jako chtonického světa pudů, který patří do oblasti archetypu matky. Její porážka a usmrcení byla odpovědí západního hrdiny na tísnivou a pohlcující moc vnější a vnitřní přírody a je tomu tak dodnes. Je to však současně odštěpení, izolace nebo vytěsnění této živoucí, činné síly, která se dříve nebo později pomstí. Herakles zahyne v Néssově košili, Oidipus upadne po porážce sfingy do incestu s vlastní osobní matkou a my, dnešní lidé, trpíme nejen přibývajícími neurózami a rostoucí izolací v našem světě, ale i poruchami přírody, která nás obklopuje. Možná to někoho naladí k zamyšlení, proč se psychoanalýza, která se tak rozšířila, pokouší vysvětlit psychický vývoj a procesy lidského zrání jediným základním mytologickým vzorcem, oidipským komplexem. Oidipus je hrdina, který zůstává z větší části nevědomý, ztroskotá na matce a kvůli incestu a matkovraždě na sebe uvalí věčný útěk.

Ukázka z knihy Sny jako řeč duše 

Hlubinně-psychologický výklad snů.
V obrazové řeči snů získává naše vědomé já přístup k oblasti nevědomí. Sny jsou proto nejen fascinujícím objektem zkoumání hlubinné psychologie, ale mohou zároveň významným způsobem provázet a podporovat terapeutické a sebeterapeutické procesy. Hans Dickmann, klasik na poli hlubinné psychologie, ve své knize předkládá úvod do hlubinně psychologického výkladu snů, který je přístupný jak odborníkům, tak i čtenářům usilujícím o vlastní sebepoznání.

Vydalo nakladatelství Portál, rok vydání: 2004, rozsah: 204 stran, vazba: brožovaná, ISBN: 80-7178-858-9, cena se slevou:
238,- Kč.

Informace připravila Veronika Vašková, nakladatelství Portál.

zpět na Úvahy a zamyšlení