Určitě jste si toho také všimli. Jedete v podvečer autem z práce domů, hlasitě nebo v duchu nadáváte na zácpy, ostatní řidiče, počasí ... nebo na něco jiného, třeba jen z principu. Občas se automaticky podíváte do zrcátka. A najednou, mezi dvěma zrcátkovými mrknutími, se ozve něco příšerného, jako kdyby se kolem vás mihla šílená zubní vrtačka. Jekot motoru vytočeného někam k deseti tisícům se blíží ultrazvuku, mihne se šmouha - a je fuč. UFO? Ne, to se jen probudil ze zimního spánku zase jeden mladistvý šílenec a osedlal stádo koní zakleté mezi dvě kola motorky.
Spousta lidí říká takovým hazardérům "dárci orgánů". Netušil jsem ani, jak je to označení bolestně pravdivé. Moje známá má dceru, kolem 25 let. Tato dnes již mladá paní má problém s nohou. Má ji o pár milimetrů kratší než tu druhou - snad je to tím nebo dědičnými dispozicemi, ale odešlo jí koleno. Takže byla operace, moc se nepovedla a dívčina chodí o berlích a čeká na operaci další. Při ní jí bude koleno zcela zrekonstruováno a když vše dopadne tak, jak má - měla by mít po problémech. Má to jeden háček, je zapotřebí jedna důležitá součástka "Made in člověk" (snad meniskus či co). A jako na potvoru - není k mání. Ale ošetřující lékař mladou paní Petru chlácholil, aby měla trpělivost. Že teď v zimě, teď je to s orgány bída. Ale brzy už bude jaro, vyjedou ti blázni na motorkách a bude materiálu pro transplantace dost.
Mrazí vás v zádech? To nebyl ale žert, to se skutečně přihodilo před několika týdny. Ten lékař není morbidní tvor, prostě bere život tak, jaký je. Nemá cenu těm šílencům říkat, aby neriskovali. Stojí za to v jediném okamžiku zahodit za prchavý pocit opojení rychlostí všechna ta léta života, starostí rodičů? Lze vyvážit těch pár kapek adrenalinu, jak se teď stalo módou říkat, bolestí pozůstalých, slzami těch, kdo toho "Pána silnice" měl třeba doopravdy rád? Na to se asi nemyslí.
Tuhle jsem v polední pauze stál na protihlukovém valu nad Jižní spojkou v Praze a pozoroval cvrkot. Když tak jedete moderním autem, máte pocit bezpečí. Před ávnými a dávnými lety jsme mívali (někdy kolem roku 1970) Trabanta - ještě toho, co měl jen 23 koní. A věřte mi, že s tím byla jízda něco jiného než dneska. Klepalo se to, burácelo a při stovce (pokud vůbec...) jste měli pocit, že se blížíte rychlosti světla. Když ale teď člověk jede nějakou tou Octavií kolem 100-110, má falešný pocit bezpečí. Motor je sotva slyšet, auto klidně sedí na silnici, nic nehází, nic nevibruje. Volantem otočíte malíčkem a brzdy s posilovačem jsou samozřejmostí. To při pohledu zevnitř. Ale když jsem se tak na ta auta řítící se k Barrandovskému mostu díval shora, měl jsem úplně jiný pocit; tak trochu jako letový dispečer nad obrazovkou radaru. Auta jako vektory rychlosti, hrozně blízko sebe bočně i za sebou. Jak málo stačí, pár centimetrů na bok a pár metrů dopředu nebo dozadu ... Jak nepatrný pohyb předních kol ovládaných hydraulikou a tedy velmi lehkými pohyby způsobí vybočení tunového projektilu a motocyklista "přilétající" rychlostí o hezkých pár desítek větší, nemá šanci.
Mimochodem, ten klidný chod motoru a blesková akcelerace ukolébávají. Ale zkusili jste si někdy na nějaké odlehlé silnici nouzově zastavit? Rozjet se třeba na 80 a na úrovni nějakého stromu si říci - teď mi tam vbíhá člověk! A zahamtnout to, co se dá. Asi budete velice nepříjemně překvapeni, kolik rakví položených za sebe se vejde do brzdné dráhy.
Člověk v autě má kolem sebe spoustu deformačních zón, různé airbagy, pásy s nouzovým předpínáním. Motocyklista je na tom nesrovnatelně hůř - a přece často riskuje mnohem víc. Nebylo by tedy jednodušší, kdyby šel spáchat sebevraždu někam, kde neohrozí jiné? Nejlépe rovnou do nemocnice. Se slovy - "Nevážím si života, rozeberte mě na na náhradní orgány těm, kdo by si ho chtěli vážit, ale nemohou ...".
JL
zpět na Úvahy a zamyšlení