Noční úvahy na jednom nádraží poblíž Jizery

V životě lidském jsou chvíle, které se nadlouho vpálí do paměti, ačkoliv se vůbec nic zvláštního nestalo a teoreticky by měly být zapomenuty - jako tolik chvil jiných, mnohem důležitějších. Utkvěla mi tak (zdánlivě úplně nepochopitelně) v hlavě půlhodinka strávená na téměř liduprázdném nádraží v Železném Brodu, jedné noci na podzim roku 2003. 

Před pár minutami jsme přijeli údolím Kamenice, od malebné zříceniny hradu Navarova, motoráčkem z Tanvaldu, který v Brodu končil. Čekali jsme tam na přípoj - předposlední vlak toho dne - rychlík do Liberce, který nás měl odvézt do Turnova. Byla už naprostá tma, perón úplně a nádraží téměř liduprázdné. Koupili jsme si v automatu kávu a zatímco si ostatní v čekárně povídali, já vyšel na perón a  tím horkým a v mrazivém vzduchu krásně kouřícím kafem v kelímku si hřál dlaně. Opřel jsem  se tam o železné mříže oddělující kryté nástupiště od kolejiště a jen tak se díval. Kus přede mnou, na čtvrté koleji vpravo, pobrumlával motoráček, který tak jako my čekal na rychlík. Shodou okolností i on jel do Liberce, ale opačně, oklikou přes Tanvald. Uzavíral se tím zvláštní kruh. Každý vlak přijede odjinud a odjede na druhou stranu - a přece se po své pouti divukrásným krajem severních hvězd sejdou ve stejné stanici.

Vynořily se mi v hlavě verše, které mi v ní utkvěly již jako malému klukovi - a přiznám se, že ne z básnické sbírky Vítězslava Nezvala Sbohem a šáteček, jak by se slušelo, ale z obrovské a obrovsky krásné knihy, jako stvořené pro zvídavé kluky; jmenuje se Zelená nasedat, napsal ji Josef Hons a mám ji dosud. Vyšla v roce 1958 a dalo se v ní nalézt všecko všecičko, co malého človíčka mohlo zajímat o mašinkách, autech, lodích a letadlech té doby.

Sbohem mé modravé dálky
a kouzlo expresů
Usedám do lokálky
v žalostném úděsu

Lavice kupé je nízká
a vlak se batolí
Skřípe a klukovsky píská
zastavil u školy

Kdosi se ve vlaku hádá
průvodčí nadává
Proč ze mne najednou padá
můj hněv a únava?

Proč jsem tak šťasten v tom kupé
žlutém jak naše skříň?
Jediná babka tu chrupe
Je to jak venkovská síň

Je tu i konvice mléka
chtěl bych se napíti
Průvodčí uctivě smeká
a voní od kvítí
...

Jsou takové verše, písničky, melodie nebo jen skupiny slov, které jakoby někde hluboko, snad uvnitř duše, uhodily na skrytou strunu; všechno najednou začne rezonovat, evokují se jiné, podobné myšlenky a člověk má najednou před očima tak nějak mlhu a trochu vlhko a ostatní se na něj dívají, jako by se právě vrátil z pobytového zájezdu na Marsu.

To mi tady ale nehrozí - je totiž tma. Motorák si zhluboka odfouknul a odpustil ze vzduchojemů přetlak dodávaný přičinlivým kompresorem. Vlevo, na vysokém stožáru semaforu s červenobílým vodorovně ležícím ramenem, svítí petrolejka - zatím stále ještě za červenou clonkou.  Štíhlý, červenobíle natřený stožár s velkým, plochým a také červenobílým ramenem, jeden z posledních. Tyhle překrásné semafory z dob mládí železnic dokonce mají svou stránku na internetu, ale ubývá jich.... Dívám se do tmy přes kolejiště. Před sebou cítím a snad i přes brumlání motoru slyším Jizeru, která spěchá, aby o pár desítek kilometrů dále, poblíž našeho Brandýsa nad Labem, smísila své vody s vodami labskými. O kus dál, za silnicí, se zvedají strmé stráně se světýlky domů a chat. Míří výš a výš, tam kde již začínají skutečné hory. A ještě výš je temná a přesto jasná klenba nočního nebe s lampičkami hvězd. Přímo proti sobě mám dominantní souhvězdí nastávající zimy - Orion. 

Stojím tam tak asi čtvrt hodiny a cítím zvláštní klid a mír toho místa ... to se nedá popsat. Káva již dávno vystydla a přesto na ni stále zapomínám. Je mi tu prostě hezky. Mezitím se ozývá hlášení nádražního rozhlasu, že náš R 686 Ještěd bude o několik minut opožděn; vůbec mi to nevadí. Pak už ale drnčí drátovod, napíná se a ve tmě skoro neviditelné rameno semaforu sebou cukne a staví se šikmo vzhůru; před kuželem světla petrolejové lampy střídá červenou clonku clona zelená. Z dálky se ozývá sílící dunění silného dieselova motoru. Pak se ze zatáčky u řeky, jako oko Kyklopa, vynoří silný reflektor na čele lokomotivy našeho rychlíku. Kužel světla na chvíli jako kdyby rozsvítil struny harfy - to se zaleskly silným provozem oleštěné hlavy kolejnic. Pak strojvedoucí světla tlumí a více než dva tisíce koní tichne, poslušno pohybu kontroléru. Rychlík s typickým skřípěním brzd zpomaluje a záhy zastavuje před námi. Ještě dvojí hlášení nádražního rozhlasu - a dva vlaky do Liberce jsou připraveny k odjezdu. 

Zelená baterka výpravčího opisuje několik svislých půloblouků, koně před námi ožívají, ale to již sedíme v kupé matně osvětleném nočním modrým světlem. Projíždíme Lišným, pak stavíme na mně rovněž neobyčejně milém nádražíčku na Malé Skále, tunel pod hradem Zbirohy lze ve tmě spíše jen tušit, ale dunění kol po železném, dnes již historicky cenném most přes Jizeru je nezaměnitelné. Zbývá ještě minout Dlaskův statek a prohnat se bez zastávky obcí Dolánky, ale to již se objevují světla velkého města - před námi je Turnov a jeho hezké nádraží. Moc rychle to uteklo, až moc rychle.

Snad by se to celé dalo popsat jednou větou: "Jeli jsme z Navarova do Turnova vlakem, v Železným Brodě jsme přestupovali, přípoj měl zpoždění, tak jsme si zatím dali kafe". Ale když pan Nezval dokázal najít půvab v pouhém přestupování z rychlíku do lokálky, proč nevěnovat pár řádků takové hezké klidné chvíli na nočním nádraží? Věřte mi, že takové chvíle jsou čím dál tím více vzácnější a v dnešní době plné spěchu, stresu a nerváků se nějak z našeho života vytrácejí.

JL