Antropozofie považuje sama sebe za metodu duchovního poznání, která – jelikož je ověřitelná – spojuje náboženství s vědou. Pokusila se ovlivnit celou lidskou společnost a v některých oborech zanechala výrazný a dosud inspirující otisk.
Antropozofie je dílem zakladatelské osobnosti Rudolfa Steinera (1861–1925), technicky i humanitně vzdělaného Rakušana. Tento muž již od mládí sledoval a rozvíjel své jasnozřivé schopnosti a pokoušel se o komunikaci s duchovním světem. Stal se obdivovatelem a editorem díla Johanna Wolfganga von Goetha (1749–1832), německého spisovatele a vědce, jemuž se spojování přírodních věd s filozofií a racionální poznání s intuitivním dokonale dařilo. Do konce 19. století vydal několik spisů, z nichž nejvýznamnější Filosofie svobody (1894) ukazuje směr jeho dalšího myšlenkového i duchovního směřování.
Do konce 19. století se Steiner také pravděpodobně seznámil s několika ezoterickými společnostmi, až se na přelomu století stal členem a roku 1902 generálním sekretářem německé Teozofické společnosti. V následujících letech mnoho přednášel a kvůli přednáškové a spisovatelské činnosti se roku 1905 vzdal pravidelného zaměstnání. Počet jeho zachovaných přednášek (poznámek k nim či stenografických záznamů) se odhaduje na šest tisíc a soubor jeho díla dosahuje tří set svazků. Stěžejními mezi nimi jsou ta, která byla vydána v prvním desetiletí minulého století: Theosofie. Úvod do nadsmyslového poznání světa a člověka (1904), O poznávání vyšších světů (1909) a Tajná věda v nástinu (1910).
Když se Teozofická společnost pod vedením Annie Besantové stále více orientovala na hinduismus a buddhismus, Rudolf Steiner se roku 1912 od této společnosti odtrhl a následujícího roku založil spolu s větší částí německé sekce teozofů Anthroposofickou společnost. Křesťanství v jeho nedogmatické formě si totiž Steiner cenil více než jiného náboženství a v Kristově „události na Golgotě“ spatřoval střed dějin planety Země a lidstva. Základ tohoto postoje ke Kristu můžeme nalézt již ve spise Křesťanství jako mystická skutečnost z roku 1902.
Po první světové válce přineslo plody Steinerovo promýšlení možnosti proměny lidské společnosti ve spise Jádro sociální otázky (1919). V posledních letech života se soustředil na meditaci a svou duchovní cestu shrnul ve spise Můj život (1925). V čele Anthroposofické společnosti v jejím sídle u Basileje Rudolf Steiner zůstal až do své smrti. Neměl sice nástupce, který by se mu vyrovnal v hloubce duchovního poznání, ale jeho hnutí se rozšířilo do desítek zemí a vytvořilo v nich samostatně fungující skupiny. Rudolf Steiner také ovlivnil řadu osobností, které se ke hnutí výslovně nepřipojily.
Antropozofie jako „moudrost o člověku“ usiluje o objektivní poznání duchovního světa, o duchovní vědu, která by vedla k poznání světa i jeho skrytých zákonitostí. K takovému poznání je třeba se dobře připravit a metodicky správně vyškolit na „meditativní stezce“. Po ní lze dospět ke kronice Akáša, k paměti světa, z níž své znalosti a závěry údajně čerpal i Rudolf Steiner.
Na základě tohoto ezoterického poznání je možné rozlišit sedm součástí člověka: První je fyzické tělo, jímž člověk patří ke světu minerálnímu a které se po smrti rozpadá, druhou je éterické tělo, které je tvořeno vegetativními silami růstu, rozmnožování apod. a které má člověk společné s rostlinnou říší. Do tohoto éterického těla má ze světového éteru plynout do člověka životní síla (prána). Dalšími součástmi člověka je podle Steinera astrální tělo s jeho city a vášněmi, které člověka spojuje se zvířaty, a člověkovo Já, jež ho odlišuje od přírody a jímž může být spojen s božským světem. Éterické tělo, astrální tělo a Já může být jasnovidně spatřeno jako člověkova aura. Pokud se Já otevře božskému světu, může rozvinout ještě další tři stupně svého jsoucna.
Lidským údělem je evoluce Já prostřednictvím nových a nových inkarnací, kdy Já vždy sestoupí z duchové oblasti do tří nižších těl. Nese si s sebou svou karmu, všechny pozitivní i negativní zážitky minulého života. Stejně jako člověk se i celý hmotný svět vyvíjí z duchovna. Podle Steinera má i hmotný svět své vědomí a celá příroda je oživena bytostmi. Tyto bytosti – včetně člověka – ovšem kolísají mezi zhmotňováním a zduchovňováním, a tak člověk v luciferské události (pádu v ráji) propadl tak hluboko do hmoty, že už téměř nebyl schopen inkarnovat do fyzického těla duši. Až ze Slunce zasáhl impulz Krista a události Golgoty zachránily člověka pro jeho další vývoj. Nadále je však ohrožován dvěma silami zla – Luciferem, který člověka ohrožuje zevnitř pýchou, a Ahrimanem, který reprezentuje svod vnějšího hmotného světa.
Kristův impulz obnovy umožňuje člověku vyhnout se jak duchovnímu umrtvení v náboženské tradici nebo v subjektivní mystice, tak odloučení od duchovnosti kvůli hmotě a vědecké teorii. Logickým důsledkem tohoto impulzu je pak obnova náboženského života (jak se o ni pokusila obec křesťanů) a snaha prostoupit všechny obory hmotné a vědecké lidské činnosti duchovností. Z této snahy vzešla řada pokusů Steinera a jím inspirovaných následovníků ovlivnit různé oblasti společenského života. Některé z těchto aplikací Steinerovy náboženské filozofie se i po necelém století ukazují jako životaschopné.
Společenství antropozofů není uzavřené ani ohraničené. Tvoří ho individuality, které se cítí být v různé míře osloveny různými Steinerovými myšlenkami. V tomto širokém společenství nalezneme znalce Steinerova filozofického díla stejně jako ty, kdo rozvíjejí některou praktickou aplikaci antropozofie a u nichž není nutná znalost Steinerova díla ani víra v jeho hodnotu, nebo ty, kdo se prostě účastní náboženského života podle Steinerových impulzů.
Za reprezentanta bývá nicméně považována Anthroposofická společnost a za ústředí antropozofických aktivit Steinerem navržené Goetheanum ve švýcarském Dornachu. Představuje organizační i vzdělávací středisko (je sídlem Svobodné vysoké školy pro duchovní vědu) a slouží i jako centrum umění, které je antropozofií ovlivněno. Ve světě je třiatřicet národních společností s asi 50 tisíci členy. Mezi nimi je i česká Anthroposofická společnost. Její kořeny sahají až do doby Steinerovy roztržky s Teozofickou společností roku 1912. Anthroposofická společnost v ČR sdružuje asi 400 členů v několika místních pobočkách. Oficiální sídlo je v Petržílkově ulici 2485 v Praze 5. V jejím čele stojí univerzitní profesor Jan Bouzek (* 1935). Od roku 1990 vydává dvouměsíčník Anthroposofické rozhledy, interní Zpravodaj a publikace ve vlastním nakladatelství Studium. Antropozofickou literaturu však vydává i několik dalších nakladatelství: prvním a ještě donedávna působícím bylo nakladatelství Balthasar, po něm Ioannes a nejnověji Michael a Fabula. Činnost nakladatelství Éós a Opherus se v poslední době nerozvíjí. Blízko k antropozofii měl i nezávislý časopis Gemma, který vycházel v letech 1990–1996.
Příležitost k náboženskému životu antropozofům dává Obec křesťanů, společenství, které vzniklo roku 1922 jako odpověď na krizi německých církví po první světové válce. Několik desítek představitelů a příslušníků německé evangelické církve hledalo východisko z krize církevního křesťanství v bohatém liturgickém životě, syceném symboly ezoterní západní náboženské tradice a mysticky prožívaného křesťanství. Vzniklo tak hnutí za náboženskou obnovu (jak dodnes Obec křesťanů sama sebe označuje), které u Rudolfa Steinera našlo inspiraci pro své pojetí křesťanství a tomuto pojetí odpovídající liturgické vyjádření. V čele hnutí stáli zpočátku hlavně protestanté: farář Friedrich Rittelmeyer (1872–1938) spolu s teologem Emilem Bockem (1895–1959).
Křesťanství je v podání Obce křesťanů zbaveno dogmatismu a vlivu kněžstva ve prospěch hlubokého prožití svátostného dění (liturgie). Ostražitost vůči dogmatům se projevuje tím, že příslušníci Obce křesťanů se brání závaznému stanovení obsahu své víry a určení jejích článků. Vyznání víry je sice při bohoslužbě přednášeno, kněz však při přednášení snímá štolu na znamení, že ve chvíli přednášení Creda nehovoří se závaznou autoritou kněze. Předpokládá se, že věřící má při slyšení s tímto vyznáním vnitřně souznít, a nikoli je pouze dogmaticky přijímat. Důraz je kladen na vlastní odpovědnost za obsah víry, za způsob pochopení jejích symbolů i za hloubku prožití společné liturgie. Tento odpor vůči dogmatismu přivádí do Obce křesťanů i příslušníky jiných náboženských společností.
Náboženský život Obce křesťanů je organizován v jednotlivých sborech, jejichž duchovním vedením jsou pověřeni faráři a farářky. Základem sborového duchovního života je Obřad posvěcení člověka, který se koná pokud možno denně a v neděli je zpravidla doplněn kázáním. Kromě této oltářní svátosti obsahuje kult Obce křesťanů ještě šest dalších svátostí po vzoru neprotestantských církví; jejich obsah je ovšem od těchto církví poněkud odlišný. Stejně jako v případě věrouky je i při svátostech dán důraz na svobodné zvažování jednotlivého věřícího. V témž duchu náboženské svobody je příslušníkům Obce křesťanů ponechána možnost současného členství i v další náboženské společnosti.
Mezinárodní centrum Obce křesťanů se nachází v německém Stuttgartu, kde sídlí Vrchní duchovní správa Obce křesťanů. V jejím čele stojí vrchní správce, v současné době je jím Švýcar Taco Bay (* 1933). Ve Stuttgartu je také kněžský seminář Svobodná vysoká škola Obce křesťanů. Další seminář byl nedávno otevřen v Hamburku.
Obce křesťanů jsou tradičně nejvíce rozšířeny v Německu, dále pak v severských evropských zemích, Švýcarsku, Holandsku, USA. Počet sborů je asi 300, celkově působí asi 400 aktivních kněží.
První sbor Obce křesťanů na území ČR vznikl v Praze roku 1925. V předválečném období vznikly ještě další sbory Obce křesťanů v Pardubicích, Olomouci a v obci Pelechov u Železného Brodu. V devíti ročnících byl vydáván časopis Práh. Roku 1933 byl na kněze vysvěcen Josef Adamec (1902–1995), který duchovně vedl českou Obec křesťanů i v době tří oficiálních zákazů její činnosti v letech 1942–1945, 1951–1968 a 1971–1989.
Naposledy Obec křesťanů oficiálně obnovila svou činnost roku 1990. Od roku 1992 ve sboru v Praze 7, Na Špejcharu 3, působí farář Frank Peschel (* 1945) a farář Milan Horák (* 1968), od roku 2002 i farář Tomáš Boněk (*1972). Časopis české Obce křesťanů Okruh a střed vychází od roku 1998, od roku 2000 s podtitulem Sborník Obce křesťanů. Roku 2002 získala Obec křesťanů status státem registrované náboženské společnosti.
Na veřejnosti nejznámější praktickou aplikací antropozofie je waldorfské školství. První příležitostí uvést do praxe své myšlenky o výchově z hlediska antropozofie Steinerovi poskytlo zřízení školy pro děti dělníků továrny Waldorf-Astoria roku 1919. Vznikla tak známá pedagogika, na jejímž základě ve světě v současnosti působí více než sedm set svobodných waldorfských škol a která ovlivnila pedagogiku minulého století.
Waldorfská pedagogika je velmi silně zaměřena na potřeby žáka a na jeho harmonický vývoj. Působení učitele je chápáno jako služba žákům a životní poslání, které není zdaleka omezeno jen na budovu školy. Waldorfské školství přejalo Steinerovu myšlenku o přibližně sedmiletých vývojových stadiích člověka. V prvních sedmi letech – tedy ve waldorfské mateřské škole – je respektován sklon dětí k napodobování. Po výměně zubů asi v sedmi letech se dítě dostává do fáze, v níž má především prožívat: rozvíjejí se umělecké sklony, prohlubuje se schopnost rukodělné činnosti a podporuje se fantazie pomocí příběhů z dějin, mytologie a náboženství. Teprve v době přechodu ke třetímu stadiu si děti více zvykají na abstraktní myšlení, knihy i sešity, jejich umělecké ani rukodělné aktivity ovšem nekončí.
V současné době u nás působí šest svobodných waldorfských škol a sedm waldorfských mateřských škol. Jsou sdruženy do Asociace waldorfských škol ČR, resp. do Asociace waldorfských mateřských škol. Principy waldorfské speciální pedagogiky, zvané Hybernia, využívá Svobodná speciální škola J. A. Komenského v Praze. Přes 10 dalších mateřských škol z waldorfské pedagogiky alespoň významně čerpá. Steinerovské pedagogice se věnuje časopis Člověk a výchova (dříve Člověk, výchova a dítě), který vydává Asociace waldorfských škol ČR spolu se střechovou organizací waldorfských pedagogů a angažovaných rodičů – Českým sdružením pro waldorfskou pedagogiku (dříve Spolek přátel waldorfské pedagogiky).
V období po první světové válce Steiner přispěl nejen k pedagogice, ale i k teorii společenské reformy. Přinesl tzv. ideu sociální trojčlennosti. Společenský život rozdělil na sféru hospodářskou, politicko-právní a duchovní (tyto sféry odpovídají třem složkám člověka: tělu, duši a duchu) a každé sféře přiřadil určující hodnotu. Hospodářská sféra by podle Steinerova pojetí měla být řízena ideou bratrství ve vztahu k přírodě, politicko-právní sféra hodnotou rovnosti a duchovní sféra hodnotou svobody. Uplatňování těchto tří hodnot, které spolu tvoří heslo Velké francouzské revoluce, mimo jim příslušné sféry, vede podle Steinera ke společenskému chaosu – příkladem z tehdejší doby mu mohla být situace v Rusku. Tato idea měla brzy ohlas i v Československu, kde po první světové válce působilo Sdružení pro trojdílnost sociálního organismu. Ideje sociální trojčlennosti u nás dnes prosazuje nadační fond Michael v Olomouci.
Další impulzy Rudolfa Steinera najdeme v oblasti umění. Sám Steiner sepsal a uvedl mezi lety 1910–1913 čtyři mysterijní dramata. Antropozofická architektura dává přednost křivkám, vyjadřujícím spontaneitu a tvořivost ducha, před horizontálami a vertikálami jako produkty chladného intelektu. V tomto duchu také bylo postaveno první dřevěné a po požáru i druhé Goetheanum. Steiner prosazoval malbu přírodními pastelovými barvami a do jisté míry se věnoval i hudbě. Spolu se svou manželkou, známou spíše pod rodným jménem Marie von Sivers, vytvořil Steiner nový umělecký žánr, eurytmii, pohybové umění na pomezí tance, gymnastiky a pantomimy, v níž se gesty a pohyby vyjadřují duchovní skutečnosti. Eurytmie je jedním z předmětů waldorfského školství, v němž nahrazuje tělesnou výchovu. Kurzy tohoto umění pořádá pražský Svobodný ateliér pro eurytmické umění.
Eurytmii, stejně jako všechny ostatní umělecké žánry, antropozofové nechápou jen jako umění, ale i jako léčebnou metodu a prostředek duchovního růstu. Od eurytmie není ostatně daleko k chirofonetice, metodě léčby vad řeči, kterou je však možné využít i ve speciální pedagogice. Spočívá ve spojení sluchových a hmatových vjemů, když vyslovování hlásek je doprovázeno masážními tahy. Několik dílen a center pro postižené sdružuje Spolek pro léčebnou pedagogiku a sociální terapii v ČR.
Netradiční pojetí mentálního postižení (antropozofové ho vysvětlují jako odpočinek duše po minulém životě génia) podnítilo vznik tzv. Camphillského hnutí, zaměřeného na velmi citlivou péči o mentálně postižené dospělé. První komunitu tohoto typu, inspirovanou učením Rudolfa Steinera, založil ve vile Camphill ve Skotsku rakouský lékař Rudolf König (1902–1966). Odtud se hnutí rozšířilo do dalších zemí. První komunita u nás vzniká na statku v Českých Kopistech na Litoměřicku.
Zájem Rudolfa Steinera o rozvoj celého člověka ho po roce 1920 přivedl i ke spolupráci s holandskou lékařkou Itou Wegmanovou (1876–1943), s níž položil základy antropozofické medicíny. Ve Švýcarsku a Německu vznikly kliniky, na nichž byla medicína podle Steinerova pojetí „zlidštěna“ a rozšířena především o fytoterapii. Pro přípravu bylinných a jiných antropozofických léků vznikla antropozofická farmacie. Léčiva tohoto typu vyrábí a také u nás distribuuje prostřednictvím své české pobočky firma Weleda, založená roku 1921. Pro rozšíření antropozofické medicíny a farmacie vznikla na počátku devadesátých let minulého století Česká společnost anthroposofických lékařů.
Ezoterní chápání vztahu člověka a přírody dalo vznik biologicko-dynamickému zemědělství, o němž Steiner přednášel v závěru svého života. Je založeno na návratu k těsnému spojení hospodáře, hospodářských zvířat a zemědělsky využívané krajiny a na citlivosti vůči přírodním rytmům a dalším ezoterickým zákonitostem, které se údajně v přírodě projevují. Steinerovo biodynamické zemědělství je organizováno ve sdruženích Demeter a u nás se uplatňuje v rámci svazu ekologických zemědělských producentů PRO-BIO jako jeho biodynamická sekce. Tato sekce také vydala mezi lety 1992–2000 dvanáct čísel časopisu Valeriana.
Antropozofové tvoří kultivované společenství, které si většinou získává přejný zájem veřejnosti. Výjimečná nedorozumění ve vztahu k Obci křesťanů jsou způsobena jen vzdáleností tohoto společenství od křesťanské ortodoxie. Řada motivů ve vyznání víry Obce křesťanů je však shodná s tradičním křesťanstvím, např. centrální role Krista či trojiční chápání jediného Boha. Mnohdy ovšem mají křesťanské pojmy zcela odlišný, Steinerovým ezoterním poznáním ovlivněný obsah. Antropozofický základ učení Obce křesťanů je často dokonce v přímém rozporu s tradičními křesťanskými naukami (např. v případě víry v reinkarnaci).
Z toho důvodu není Obec křesťanů tradičními církvemi považována za pravověrnou a svátosti, vykonané v této náboženské společnosti, nebývají křesťanskými církvemi uznány za platné. Navzdory některým pokusům německých církví tak Obec křesťanů dodnes stojí mimo křesťanské ekumenické společenství.
Jiná, rovněž nepříliš častá nedorozumění se týkají waldorfských škol. Ty zajisté nejsou místy náboru pro antropozofickou náboženskou filozofii, na druhou stranu však nejsou ani nábožensky neutrální. Rodiče, kteří hledají pouze alternativní školství, bývají někdy překvapeni duchovní atmosférou, jíž jsou waldorfské školy prostoupeny a o níž nejsou vždy předem dostatečně jasně informováni.
Diskuse o antropozofické medicíně a farmacii zůstávají zcela ve stínu kritik a obhajob, které se týkají příbuzné léčitelské metody – homeopatie.
Ukázka je ze Steinerovy knihy Theosofie. Úvod do nadsmyslového poznání světa a určení člověka, Baltazar, 1992:
Neodůvodněná nevíra je ovšem škodlivá. Neboť působí v člověku, který přijímá sdělení, jako odpudivá síla. Zabraňuje mu, aby přijímal oplodňující myšlenky. Předpokladem otevření vyšších smyslů není slepá víra, ale přijetí duchovědného myšlenkového světa. Duchovní badatel přistupuje ke svému žákovi s pevným požadavkem: „Nemáš věřit tomu, co ti říkám, ale myslet to, učinit to obsahem svého vlastního myšlenkového světa. Pak už moje myšlenky samy v tobě způsobí, abys je poznal v jejich pravdě.“ To je smýšlení duchovního badatele. Dává podnět; síla k ověření pravdy vzniká z vlastního nitra toho, kdo ho přijímá. V takovémto smyslu by se mělo usilovat o duchovědné nazírání. Kdo se přemůže a ponoří do něho své myšlenky, může si být jist, že v kratší nebo delší době jej dovedou k vlastnímu nazírání.
Literatura: základní spisy: Steiner (1991, 1997, 2000a, 2000b); sebepředstavení: Průvodce českou antroposofií (2002); www. antroposof.cz; www.waldorf.cz; www.camphill.cz; www.weleda.cz; kriticky: Štampach (2000a), Müller (1997); Malý slovník sekt (1998), str. 8–10; Storr (1998), str. 83–99; Krušina (1998).
Ukázka z knihy Encyklopedie náboženských směrů v České republice, kterou vydalo nakladatelství Portál
Veronika Vašková