Hmmm ... když o tom človék přemýšlí, ono to všechno začíná dávat smysl.
Když si člověk přečte třeba připojenou kapitolu o médiích (opět z knihy CO neSMÍTE VĚDĚT), může ho leccos napadnout.
Stejně jako jinde, ani u nás už snad neexistuje médium z rodiny "masmédií", které by bylo ryze české a nepodléhalo nějakému nadnárodnímu koncernu na výrobu informací. Nitky se údajně sbíhají u Hospodářských novin a Respektu, kde je "určován tón". Nemohu to tu v pár odstavcích dokázat, ale když člověk dlouhodobě vnímá tok informací, dá se to vysledovat.
Pak se opravdu jeví "demokratická" a "přímá" volba prezidenta jako fraška.
Co víme o kandidátech je to, co nám je servírováno z médií. Jednostranně, bez možnosti zpětné vazby.
Pokud je uznáno za vhodné, zveřejňují se různé aféry a více či méně pravdivé
historky dokazující, jak je ten či onen kandidát v podstatě gauner.
Nelze si nevšimnout, že zveřejňované perličky ze života kandidátů jsou obvykle
zcela negativní - najít nějakou zprávu o tom, jak pan kandidát vykonal dobrý
skutek, to snad ani nelze.
Do toho ta amnestie. Nevěřím, že pan Klaus je pošetilec, který by svou kariéru završil takovou ptákovinou jen tak, ze své vůle. A pokud amnestii chtěl vyhlásit, mohl to také udělat klidně až po volbách. Naopak; zdá se to být odkudsi perfektně načasované.
Občan tedy:
A můžeme si začít lámat hlavu, kam to všechno směřuje - a hlavně - KOMU KU PROSPĚCHU to vlastně teď je.
Lze se obávat, že nová "demokraticky zvolená" hlava státu bude poslušně postrkovat naší zemi blíže ke globalizaci, dále od suverenity a skutečné demokracie. Jak jí bylo nakázáno. Vstup zemí do EU byl předstupněm k jejich ovládnutí; podle elit nyní zřejmě nadchází doba k dalšímu posunu směrem k Novému světovému řádu.
Lidé tedy zřejmě budou dobrovolně volit vlka v rouše beránčím. Tak, jak za ně bylo někde nahoře rozhodnuto. Mezi těmi devíti "vyvolenými" je snad i několik takových, co mají relativně čistý štít a snad i svědomí - ale u těch je předem jisté, že danou pravděpodobnost volby moc neovlivní. Jejich přítomnost jen vytváří kolorit demokracie.
Vlk Samotář
No a tady je něco ke čtení na dlouhé zimní večery o těch médiích
„Nic takového jako svobodný tisk neexistuje. Vy to víte, já to vím. Nikdo z vás by se neodvážil napsat upřímně svůj názor a i když by to třeba udělal, stejně by ho neotiskli. Každý týden jsem dostával výplatu za to, že jsem se do novin nevměšoval se svým vlastním názorem. Totéž platí i pro vás všechny. Kdo vybočí z řady, ocitne se na ulici a může si hledat novou práci. Vlastní úkol novinářů spočívá v podrývání pravdy, vyprávění lží, překrucování faktů a prodávání sama sebe, své země i rasy, za chléb každodenní. Vy to víte, já to vím, co to je tedy za hloupost, připíjet si na svobodný tisk? Jsme nástroje a loutky v rukou boháčů, kteří v zákulisí tahají za nitky. Tancujeme podle toho, jak pískají. Naše talenty, možnosti i život jsou vlastnictvím cizích lidí. Nejsme nic víc než intelektuální prostitutky.“
John Swinton, vydavatel New York Times, ve své rozlúčkové řeči pro New York Press Club, 1953
V poněkud jemnější podobě kontrolují naše myšlení média. Jak bylo uvedeno výše, média již více než sto let jsou nástrojem propagandy mocných rodin. Když uvážíme, že většina médií (=noviny, časopisy, rádio, televize a řada internetových platforem) spočívá v rukou několika málo lidí, a všichni patří mezi členy jedné nebo i více v předchozích kapitolách zmíněných iluminátských organizací. Potom je snadno pochopitelné, proč lži o „nebezpečí terorismu“ nebo o „globálním oteplování“ považuje tolik lidí za pravdivé a nekriticky je přejímá. Stačí, pokud se určitý výrok dostatečně často opakuje, najednou je považován za skutečnost. Jestliže je známo, že průměrný člověk ve střední Evropě stráví sedm let svého života u televizoru, není se čemu divit, že pro mnohé je těžké mít vlastní a jasné názory. Jen tři procenta Němců nemají televizi. No i ti to mají těžké, snaží-li se uniknout manipulativním zprávám. Sotva které metro, vlak nebo letiště se dnes obejde bez televize a permanentního ozvučení. Média ale lidi mohou přímo ovládat jen stěží, hlavně ovlivňují názory a vytvářejí nálady.
„Byla jednou média a ta byla zlá...“
Umberto Eco
Jsou snad všichni novináři bezcharakterní a úplatní? Ne, samozřejmě že ne. Mnozí z nich si vědomě vyprali své povolání, protože chtěli zlepšit svět. Řada novinářů oplývá vyhraněným smyslem pro spravedlnost. Proti nim ale stojí, například jako v Německu, koncentrovaná hrstka vydavatelských skupin, jimž patří soukromé televizní společnosti, většina rozhlasových stanic a dokonce i celé mateřské společnosti.
Profil novin nebo vysílání ovlivňuje šéfredaktor. Právě on (většinou je to muž) určuje ducha a zaměření svého média. Vedoucí jednotlivých oddělení odpovídají za dodržování dané linie. Jestliže by některý novinář chtěl napsat příspěvek, který tomuto zaměření neodpovídá, na redakční radě se mu to zcela jasně sdělí. Kdo týden za týdnem nabíhá hlavou proti zdi, se nakonec vzdá a píše o tom, co přijde. Nikdo se nechce zesměšňovat před kolegy s novými „konspiračními teoriemi“.
V novinářských kruzích není nic trapnějšího než si vysloužit přezdívku „konšpirační teoretik“. Odvážní lidé, kteří se přesto nevzdají, přijdou nakonec o práci a mají problémy. Jako například novináři kolínské stanice WDR Gerhard Wisnewski a Willy Brunner, autoři dokumentárního filmu „Aktenzeichen u. 9.“ (=Akta 11.9), kritický dokument o atentátech z 11. září 2001. Tento film redakce přirozeně nejdříve schválila i financovala a WDR ho odvysílala. Film měl velký úspěch, ale WDR poté přesto oběma spoluautorům vypověděla spolupráci. Pro Wisnewského však strasti nebyly novinkou. Po vydání knihy Fantom RAF ho oficiální místa dlouho šikanovaly.
„1. března 1994 někdo přesně v osm ráno zazvonil u dveří našeho domu. Sešel jsem se schodů a otevřel. Moje partnerka byla s naším ročním synem v kuchyni. Zahradní brankou prošlo šest až sedm osob. Představili se jako příslušníci bavorské a hessenské zemské kriminální policie a jako místní policie. Měl jsem jim ihned otevřít, protože museli u mne údajně provést domovní prohlídku.“
Znám případy, kdy kritičtí a odvážní novináři zažili ještě jiné věci než propuštění - od zbití až po výhružky smrti, zdemolovaná auta, vloupání do bytu či krádež počítačů a podkladů. A protože mediální svět je velmi, velmi malý, je těžké znovu získat místo, pokud vás před tím vyhodili z jednoho z velkých vydavatelství. I novináři jsou pouze lidé. Mnozí mají rodiny a chtějí žít slušným a poklidným životem. V roce 1917 si J. P. Morgan najal dvanáct špičkových manažerů v oboru zpravodajství, aby s jejich pomocí vypátral nejvlivnější novinové tituly v USA. Měli zjistit, kolik nakladatelství je potřeba na to, aby bylo možné kontrolovat politické mínění v USA. Zjistili, že stačí vlastnit většinu v pětadvaceti největších amerických novinách. Byla vytvořená dohoda o koupě politické linie novin. Do každého listu byl nasazen jeden redaktor, jenž ručil za to, že každá zveřejněná informace se shoduje s linií objednávatele.
V Německu není na to potřeba ani pětadvacet novinových titulů. Stačí jediná nakladatelská skupina. Uvedu příklad: nakladatelství Axel Springer je jedním z největších vydavatelů novin a časopisů v Evropě a vydává následující tituly:
Bild, Bild am Sonntag, Die Welt, Die Welt am Sonntag, Die Welt kompakt, BZ, BZ am Sonntag, Berliner Morgenpost, Berliner Woche, Hamburger Abendblatt, Hamburger Anzeiger, Bergedorfer Zeitung, Bildwoche, Funk Uhr, Hörzu, TV digital, TV guide, TV neu, Bild der Frau, Frau von heute, Auto Bild, Sport Bild, Computer Bild, Audio Video Foto Bild, Metal Hamer, Musikexpress, Rolling Stone, The Iconist, Foto Magazin, Segeln, Tauchen a Tennis Magazin.
K tomu ještě dalších jedenáct časopisů ve Španělsku, 22 v Maďarsku a 14 ve Švýcarsku.
Kromě toho mu patří televizní kanály jako Dogan TV (Turecko), Hamburg 1, TV Berlin a rozhlasové stanice Antenne 1, Radio Antenne Bayern, Radio FFH, Radio Hamburg a Radio NRW, a nejen kompletní nakladatelství Ullstein, ale také podíly ve více než tuctu menších lokálních listů, jako na příklad Ostsee-Zeitung nebo Lübecker Nachrichten. Takto se snadno vytvářejí názory, „vyrábí celebrity“ nebo vypouštějí fámy, které mohou zničit existenci kohokoliv.
Další složkou mediálního ovlivňování vedle novinařiny je zjevná a viditelná reklama. Má silný vliv především na chování mládeže. Neprodává jen produkty, nýbrž vytváří nálady, a určuje co je právě „moderní“ a by si nikde neměl nechat ujít. Skrze viditelnou reklamu lze docela snadno ovlivnit myšlení a chování celé generace. Ještě brutálnější je tak zvaná podprahová reklama. Prokazatelně se již využívá na řadě míst a je i dostatečně vědecky prozkoumána. Účinek podprahového ovlivňování mnohdy bývá dokonce ještě silnější a dlouhodobější, než vědomě vnímaná reklama, a to především proto, že se proti němu nelze bránit. Jednotlivé obrázky filmu nelze pouhým okem sice rozeznávat, mozek je však přesto vnímá a zpracovává. Rychlá poselství vpletená do hudebních produkcí ucho nerozpozná, mozek ovšem ano. Do hudební kulisy v obchodních domech jsou prokazatelně zakomponované krátké zprávy jako „krást se nemá“ nebo „kup si ten či onen výrobek“. )
Je známo, že od padesátých let dvacátého století se v USA ve filmech promítaných v kinech objevují sice mžikově, ale opakovaně zobrazované obrázky, například popcornu nebo Coca-Coly. Spotřeba těchto výrobků pak stoupá až o padesát procent. Mezi spolupracovníky německých televizních stanic se šušká o tom, že na vysílaných pásech opakovaně vídají obrazy, které tam nepatří.
Sestavil Vlk Samotář (JL)
zpět na Úvahy a zamyšlení