 |
 |
Spousta úvah byla napsána na těma, kde vlastně berou spisovatelé Sci-Fi své vize. Mají nás snad připravit na to, co přijde - zábavnou formou; o to lépe stravitelnou nejširším vrstvám čtenářů? V říjnu 2004 pokořila loď Space Shipe One dvakrát po sobě stokilometrovou hranici vesmíru. Loď sama nebyla sestavena tak úplně stupňovitým způsobem podle Ciolkovského, ale vynesl ji část cesty nosič připomínající více než co jiného klasické letadlo.
Mám doma "prastarou" knihu - vyšla v roce 1930 ve Vilímkově nakladatelství. Jedná se o překlad knihy, kterou napsal pan O.W.Gail a u nás vyšla pod názvem Raketou do měsíce. Údaje o autorovi i o datu, kdy a kde byl vydán originál chybí; nicméně se jedná o příběh starý již pětasedmdesát let.
|
|
Ta druhá ilustrace vznikla nepozorností malíře - znázorňuje nosné letadlo nad vzduchoprázdným povrchem Měsíce, ale člověk by neměl být až tak pedant, že ...
Ale podívejme se raději na pár ukázek z příběhu první cesty na Měsíc. Americký novinář Tommy Bighead z Detroitu je na cestě za reportáží zastaven člověkem, který mu dá láhev mnichovského piva - chce za ni jen jedno - aby mu novinář potvrdil příjem. Ten si pomyslí něco o bláznech, ale v Americe vládne tehdy prohibice a Tommy podivínovi vyhoví a dostane láhev zabalenou do novin. Až v redakci s úžasem zjistí, že noviny jsou německé a "dnešní" - v té době ovšem nejrychlejší loď plula z Evropy do Ameriky několik dní ... Řítí se tedy zpět na místo setkání, a zde ...
Ostrý praskot, podobný jeku strojní pušky, zazníval sem přes pole. Pak nastalo zase ticho.
„Tak se zastavte přece, Tommy!“ – volal Tiller za pádícím zpravodajem.
„Nemám kdy! – dostalo se mu v odpověď.
„Tam vzadu někde - za tou vyvýšeninou – vězí Hans Hardt …a …“
Znovu se ozval praskot, tentokrát silněji, a přešel v nepřetržitou řadu výbuchů.
„Vizte!“ – vzkřikl Tommy, a zastavil se, těžce dýchajíc.
Asi osm set metrů západně objevilo se nad kopcem obrovské letadlo. Jeho nosné plochy zářily ve slunci.
„Pozdě!“ – vykřikl Tommy zlostně a s otevřenými ústy pohlížel na stroj, který rychle vystupoval poněkud šikmo na východ a zanechával za sebou obláčky bílého kouře. Stával se stále menším a menším, až posléze již nebylo lze rozeznati jeho jednotlivé části.
„Zvláštní typ!“ – pravil Tiller, který zatím dohonil svého druha.
„Skutečně, tak veliký trup a tak nepatrné nosné plochy“ – přizvukoval Tommy a potřásal hlavou.
„A slyšel jste již někdy, aby vrtule vydávala tak pronikavý třeskot, Tommy?“
„Ne! Takové zvuky, podobné jeku sirény, nemohou pocházeti ani od vrtule, ani od benzinového motoru. je to nějaký zcela zvláštní stroj!“
Letadlo bylo již viděti jen jako nepatrný bod na obloze a oba mužové musili hodně zdvíhati hlavy, aby mohli sledovati jeho dráhu.
„Nemohu si představiti“ - pravil po chvíli Tiller – „jak taková věc může v devadesáti minutách uraziti dráhu devíti tisíc kilometrů. Vždyť to neletí rychleji, než naše dopravní letadla!“
„Ticho!“ – vzkřikl Tommy, podrážděn jsa napiatým očekáváním. „Vidíte ty blesky?“
„U všech hromů – co to je? Ta věc exploduje. Škoda, prokletá škoda, že jsme s sebou nevzali žádného dalekohledu!“
Za letadlem se jasně zablesklo a vyvinul se hustý mrak kouře. Pak bylo slyšeti ještě řadu detonací, ale i ty za chvíli odumřely v tichu.
A letadlo zmizelo – zmizelo rázem jako v pohádce. Jen bílý kouř táhl se dlouhým proudem po bezmračné obloze a rozplýval se zvolna ve větru.
„Víte co je to raketa, pane Bigheade?“
„Ó yes! Viděl jsem často, jak byly vypuštěny do vzduchu světelné a signálové rakety u vojska“.
„Nuže – má vesmírná loď je také takovou raketou – ovšem obrovských rozměrů – tedy v pravém slova smyslu jen nádrží naplněnou mocnými výbušnými látkami. Ve zvláštním oddělení, ve spalovací peci, jsou tyto výbušniny přiváděny postupně k explozi. Výbuchem vzniklé plyny unikají strašlivou silou úzkými, dole nálevkovitě se rozšiřujícími výfuky a tím vzniká zpětný odraz, který uvádí raketu v pohyb. Poněvadž pak její pohyb je působen jen zpětným odrazem, raketa při pohybu svém není nikterak závislá na okolním vzduchu. ba právě naopak ve vzduchoprázdném prostoru vyvine nejvyšší rychlost.
A to je vcelku vše!“
„Výborně! Tomu porozumí každý čtenář. Ale proč dosud nikdo nesestrojil takové velké rakety, když se to tak jednoduché?“
„Vše má svůj čas!“ – smál se Hardt. „Někdo musil začíti – a náhodou jsem to byl já. Ale věc ta není jednoduchá, jak by se zdálo. Hlavní podmínkou je zde pohonná látka, která musí míti vysokou výbušnost, aby rychlost unikajících, výbuchem vzniklých plynů činila alespoň čtyři až pět tisíc metrů ve vteřině. Známé pevné výbušniny daleko nedostačují. Dlouho mi trvalo, než se mi podařilo sestrojit raketu, u které jsem mohl použíti mnohem výkonnější, tekuté výbušniny.“
„Aha! To byl alkohol!“
„Ano! Alkohol, tj. vysokoprocentní líh k pálení ve spojení s okysličovadlem, které dodává potřebný kyslík k hoření, daleko převyšuje svou chemickou energií nejlepší bezdýmový prach. nejpůsobivější, dosud známá pohonná látka, ale nejtížeji ovladatelná je zkapalněný vodík, který ve spojení s kyslíkem dává plyn strašné výbušné síly. Takovým plynem budou naplněny tanky skutečné vesmírné lodi.“
„A takovou raketou jste podnikl let přes oceán?“
„Zajisté! Sestrojil jsem obyčejné velkoletadlo, onoho typu, který se vyrábí v našich dílnách a motor i vrtule jsem nahradil raketovým strojem, který mohl vyvinout rychlost tří až čtyř tisíc metrů ve vteřině. Ve vzduchoprázdném prostoru ovšem! V pozemské atmosféře je taková rychlost úplně nemožná. Pohon toho druhu nemůže ovšem býti použit prakticky při obyčejných letadlech. Při malých rychlostech je spotřeba výbušnin nezměrně velká a provoz by přišel příliš draho. A pro velké rychlosti, při kterých začíná raketový motor teprve doopravdy pracovati“ – zarazil se na okamžik a pohlížel s úsměvem na žurnalistu – „je naše země příliš malá!“
„Jak to malá? Bylo by to přece very fine, skutečně hezké, kdyby člověk mohl v několika minutách doraziti z nového Yorku do kapského města!“
„To nebude možné asi nikdy. jak vám to mám vysvětliti? Představte si, že na vysokém vrchu stojí obrovské dělo, ze kterého bude vypálen vodorovným směrem granát. Střela vlivem přitažlivosti zemské proběhne poněkud dolů zakřivenou dráhu, až posléze narazí na zem. Bude-li granát vystřelen vší silou, tedy s větší počáteční rychlostí, urazí dráhu delší. Chápete to?“
„All right! Čím větší počáteční rychlost, tím tedy také delší dráha“.
„Správně. Ale zvyšování počáteční rychlosti může jíti jen k určité hranici. Bude-li na příklad počáteční rychlost střely při opuštění hlavně osm tisíc metrů ve vteřině, povede její dráha kolem celé země. Granát nedopadne pak již nikdy na zemi, nýbrž bude obíhati kolem naší planety jako malá družice.
Zvýší-li se počáteční rychlost na jedenáct tisíc metrů ve vteřině, země již střely neudrží svou přitažlivostí, granát vyletí do vesmíru, bude sledovati parabolickou dráhu a nevrátí se již nikdy na zemi. Nyní snad již chápete, proč velké rychlosti jsou nepoužitelné v provozu?“
„Je to velká škoda“ – mínil Tommy. „Každá věc se tedy stane prostorovou lodí, dosáhne-li její pohyb rychlosti jedenácti kilometrů ve vteřině!“
„Dobře jste mi porozuměl, pane Bigheade. Jde skutečně o to, dosáhnout nové, skutečně kosmické rychlosti a to ne náhle, nějakým výstřelem, nýbrž pozvolna tak,aby lidé mohli vydržeti obrovský tlak, rychlostí tou vzniklý. Úkolu tomu může dostáti jen raketa. raketový motor bude musiti pracovati tak dlouho, až dosáhne žádané rychlosti; pak již je jeho úkol vyplněn a loď poletí vesmírem bez jakékoli pohonné síly, právě tak, jako vystřelený granát.“
„Doufáte, že váš motor vyvine rychlost jedenácti kilometrů ve vteřině?“
„Ano! Při pokusném letu přes oceán, při kterém jsem použil jako pohonné látky alkoholu, dosáhl jsem rychlosti téměř čtyř tisíc metrů ve vteřině. Zlepšením nového stroje dosáhnu jistě rychlosti pěti tisíc a …“
„To je přece nedostatečné?“
„Stroj ten také nebude určen pro let vesmírem; pro něj by byl úplně nevyhovující. Nosné plochy by byly v prázdném prostoru jen zbytečnou přítěží a výbušná síla alkoholu, která dostačí k proletu vzduchovými vrstvami, byla by příliš nepatrná pro let vesmírem. Nové raketové letadlo bude sloužiti jen jako pomocný stroj při startu skutečné vesmírné lodi. jakmile totiž bude dosaženo rychlosti pěti kilometrů ve vteřině, oddělí se od pomocného letadla skutečná prostorová loď, která nebude již nucena přemáhat tlak vzduchu a proto snadno při použití čistého výbušného plynu zvýší rychlost o dalších šest kilometrů ve vteřině. Zatím co pomocné letadlo s vyprázdněnými nádržemi bude se pomalu snášeti k zemi, ponese se lehká, bezkřídlá raketa ven mimo okruh zemské přitažlivosti.
Z celého stroje vystoupí tedy do Vesmíru jen jeho menší část, která při návratu k Zemi s Měsíce bude míti jen šedesátinu oné váhy, kterou měl celý stroj na zemi. Tak dostane se na každý kilogram nutného zatížení dostatek pohonné zemské tíže.“
Tommy Bighead mohl sledovati výklad jen s největší duševní námahou a přemýšlel jen o tom, jak by z něho vytvořil dobrý a všem pochopitelný článek do svého časopisu.
 |
 |
Tommy Bighead je pozván do Evropy, do dílem inženýra Hardta na břehu Bodamského jezera. Tam se seznamuje s laboratořemi a konstrukcí lodi. Kniha je tak precizní, že jsme svědky testování skafandrů ve vakuové komoře i odolnosti budoucích cestujících na centifuze.
A teď se dostáváme k "jádru pudla". Celá vesmírná loď je koncipována přesně tak, jako Space Ship One. Nebo spíše je to naopak, že. Podívejme se na poslední okamžiky před startem...
Hardt chvíli přemýšlel a pak vstoupil do hangáru, který byl jasně osvětlen reflektory.
Zde odpočíval mocný stroj.
Vlastní raketová, vesmírná loď byla vlastně kovovým, homoli podobným tělesem, které vpředu vybíhalo v tupou špici, kol dokola pokrytou kulatými okénky. Vzadu, mezi oběma stabilizačními tělesy zel veliký otvor raketového hmoždíře.
Raketa spočívala klidně na dvojitém trupu obrovského letadla, jehož raketový motor byl vmontován do obou nosných ploch. Letadlo to bylo podobné onomu, na kterém Hans Hardt přeletěl oceán.
Malými mravenci zdáli se býti lidé na obrovském těle fantastického letadla.
Na znamení, dané Hardtem, otevřela se vrata hangáru, a jasné kužele reflektorů zavrtaly se do mlhavého, večerního šera. Stroj, poháněn neviditelnou silou, dal se pomalu v pohyb a klouzal po válcových podvozcích ven z hangáru, ke kolejím.
Ohlušující „hurá“ diváků pozdravilo kolos při jeho prvém opuštění ochranného hangáru.
Ke startu je použit "nebeský most", kolejnicivá rozjezdová dráha, pomalým obloukem směřující ke hvězdám ... prostředek startu lodí do vesmíru dříve častý a oblíbený.
Všechny oči, jako okouzleny, byly upřeny na trup kolosu, lesknoucího se v záři reflektorů.
Za několik vteřin padla střelná rána – znamení to ke startu.
Chvění proběhlo obrovským letadlem. Pronikavé výbuchy zazněly, že poděšení diváci se maně shýbali. To postranní raketové hmoždíře byly zapiaty v chod, a z nich ohnivým jazykem vyrážel hořící kužel plynu.
Zvolna rozjížděla se loď po kolejích – ale za chvíli již se jízda změnila v divý let. Rychleji a stále rychleji řítila se vpřed – za půl vteřiny již svištěla čtyřnásobnou rychlíkovou rychlostí do svahu – za deset vteřin proletěla podle kilometrové značky – a nyní – obrovský kolos se zvedl s kolejí a plul volně ve vzduchu.
Nezapomenutelný pohled! Moře žlutého světla zalévalo stísněné zástupy a hřmící „hurrá“ letělo za lodí jako poslední pozdrav.
Jakoby pozvedán rukama neviditelných duchů, nesl se ohnivý kolos prudce vzhůru k obloze. Tisíce široce otevřených zděšených očí zíralo na nezvyklý jev na nebi: pomocné letadlo zapialo stroj naplno, všechny raketové trychtýře nosných ploch chrlily oheň, až loď za sebou zanechávala širokou, plamennou brázdu, ne nepodobnou ohonu komety.
Takhle to viděli diváci zvenku ... a co se odehrávalo uvnitř lodi?
Hluk, podobný vzdálenému hřímání, projel lodí, visutá lůžka se kolébala, chronometr poskočil zpět na nulu – byl to počátek cesty do Vesmíru.
Venku zvolna míjelo letiště. Na chvíli spatřil, jak nad hlavami diváků vlají bílé šátky, jako poslední „sbohem“. Potom mihly se podle lesknoucí se koruny stromů, temné obrysy městských domů a za nimi matně se lesknoucí plocha Bodamského jezera. A i to zmizelo!
To loď proletěla již po kolejích a vznesla se do volného vzdychu.
Spodní okénka byla nezakryta. Matně osvětlená pozemská půda letěla prudce vzad, až zmizela. Jen temná noc dívala se nyní do skleněných očí „Wielandu“.
Hans Hardt přitiskl k uchu telefon.
„Plný plyn!“
Drát přenesl rozkaz do kabiny řidiče pomocného letadla.
A v téže chvíli zahřměly již výbuchy raket. Ukazatel rychlosti poskočil na svém číselníku a zastavil se na dvacítce.
Se skřípotem napínala se pera visutých lůžek a provazce sítě zařezávaly se do těla, které na nich nyní spočívalo se zdvojenou vahou.
Matně ležel Alex v síti. Jeho zrak byl upřen do výše. Podivné, okénka, kterými právě pozoroval hvězdy, kolísala, klesala dolů, kruhovitá přední stěna vystupovala a bránila rozhledu.
Namáhavě obrátil hlavu.Po všech jeho stranách nyní byly stěny, opatřené okénky a nahoře i dole byly stěny kruhovité! – Loď se již vzpřímila!
Tak uplynulo třicet vteřin.
„Hansi!“ – zašeptal Alex.
„Čeho si přejete strýčku?“
„Je všechno v pořádku? Mně je za těžko…“
„Je to jen zvýšený tlak, nic jiného!“
„Vidíš tam na straně to slabě zářící souhvězdí – ve stejné výši s námi? Je celé obklopeno matným jasem. Věru podivné souhvězdí!“
Hardt obrátil zrak k okénku naznačeným směrem.
„Souhvězdím?“
Podíval se na výškového ukazatele a pravil:
„To souhvězdí se bezpochyby jmenuje Mnichov.“
Alex chtěl vyskočiti překvapením, ale mocný tlak mu v tom zabránil.
„Mnichov?“ – stenal. „Ztratil jsi rozum? Od které doby jsou města nalepena na obloze?“
„Neptej se na nic, strýče Alexi! Jen dýchej hodně zhluboka. Tak zhluboka, jak můžeš. Brzy bude hůře!“
Po čtyřech minutách měřič rychlosti počal zvolna klesati.
„Pomocné letadlo již vyčerpalo své zásoby. Anderl, již brzy se musíme odpoutati!“
Anderl měl již ruku na páce.
Hardt se podíval na ukazatele rychlosti.
„Jenom čtyři tisíce metrů ve vteřině?“ – pravil a potřásl hlavou.
Po drátě vyslal poslední pozdrav řidiči pomocného letadla a pak zvolal: „Vypni, Anderl!“
Lehký tlak ruky a raketová loď se odpoutala od pomocného letadla.
V téže chvíli dotkla se ruka Hardtova zapojovače.
„Teď pozor! Nezapomeňte dýchat!“
Páka ustoupila pod tlakem ruky.
Mocný náraz otřásl lodí. – Rakety “Wielandovy“ byly zapáleny a počaly pracovati.
Ukazatel zrychlení stoupl opět rychle na dvacet, spěl k číslici dvacet pět, třicet, zakolísal na dvaatřicítce a zůstal státi.
O dvaatřicet metrů ve vteřině zvyšovala se nyní rychlost lodi – a na čtyřicítce jako krev zářila červená značka.
Tlak byl téměř nesnesitelný.
Sítě visutých lůžek se napínaly pod tíží těl a na prsou cestovatelů rostla tíže k nesnesení.
Alex se pokusil zvednouti ruku. Podařilo se mu to jen s napětím všech sil a brzy klesla paže těžce zpět k tělu. Zdálo se, jako by v žilách místo krve kolovala rtuť nebo jako by na tělo cestovatelů usedli čtyři těžcí muži a tlačili je směrem k zemi. Provazce a řemeny visutých lůžek zařezávaly se poduškami do těla, že až záda bolela.
Alex se již na nic netázal. Zápasil o vzduch. Plíce nemohly již téměř pozvednouti tíži hrudního koše. Chvíli statečně bojoval proti rostoucí tíži – chtěl něco říci – něco vykřiknouti – pak klesl zpět do sítě a každá jeho myšlenka se rozplývala ihned, jakmile se zrodila.
Také Hans Hardt zápasil těžce se vzrůstajícím tlakem. nepatrné pohyby na řídícím přístroji, které dříve byly dětskou hračkou, staly se pracnými , bylo třeba použíti vší síly. Jen s napětím všech svalů podařilo se mu zvednouti ruku a dosáhnouti páky.
Šest tisíc metrů za vteřinu ukazoval měřič rychlosti. Zuřivé hřmění raket umlklo. Loď dosáhla již výšky, kde vzduch byl tak řídký, že nemohl voditi zvuk.
Hardt posunul páku, kterou řízen byl přítok plynu do raket, ještě o kousek dále.
„Wieland“ dosáhl již nejvyšší své rychlosti a letěl kosmickou rychlostí prostorem, hnán jsa zpětným odrazem výbuchu raket. Ukazatel se povážlivě blížil k červené čáře.
Bylo třeba vydržeti ještě dvě minuty. Pak bude dosažena rychlost, která vymaní loď z vlivů zemské přitažlivosti.
Úhrnná rychlost lodi za vteřinu vzrůstala rovnoměrně – sedm tisíc – osm tisíc metrů za sekundu –
Děsivá myšlenka probleskla inženýrovou hlavou: Což nebude-li míti dosti sil, aby pak posunul páku zpět a vypial raketový motor?
Pak se bude rychlost dále zvyšovati a zvyšovati – až do úplného vyčerpání zásobních tanků. A to by značilo – že budou zbaveni veškeré možnosti návratu. „Wieland“ bude vymrštěn ze zemské dráhy, šílenou rychlostí proletí planetárním systémem - a pak poletí po hyperbolické dráze k nekonečnu. Ve čtvrthodině bylo možné dosíci rychlosti, která by jej vymanila navždy z moci slunce a zanesla jej daleko – daleko –
Přešlo již sedm minut. Šílený stroj hltal vzdálenost devíti tisíc metrů v každé vteřině.
Těžce, se zasténáním zvedl Hardt paži a opřel ji o kličku, visící se stropu. Jen několika centimetrová vzdálenost dělila jeho prsty od zapojovací páky. Namáhavě zápasil o každý centimetr.
Na chvíli ustal v zápase, jsa vyčerpán.
Jen teď nepovolovati!
Devět tisíc osm set metrů ve vteřině ukazoval rychloměr. Zbývaly ještě tři vteřiny.
Poslední pohyb – ruka uchopila držadlo a páka letěla zpět.
Studený pot orosil čelo inženýrovo. Děsné napětí poslední chvíle zbavilo ho všech sil.
Ukazatel urychlení opět klesal. Přešel číslici dvacet, deset a zastavil se na číslici tři, znače, že rychlost lodi vzrůstá nyní jen o tři metry ve vteřině.
Hrozný tlak zmizel – tak náhle, jak se byl objevil. Chronometr ukazoval osm minut.
Také v této knize, jako v mnoha jiných, se vyskytuje termín "výbuchy raket". Působí to dojmem, že tah raketových motorů je nespojitý a spíše připomíná střelbu z kulometu. Nicméně tento jev není vysvětlen a na jiných místech se motory již projevují a chovají tak, jak se na ně sluší a patří.
Zajímavá je představa o řídící kabině (nevíme ovšem, zda se jedná o volnou fantazii malíře nebo zda postupoval podle pokynů autora. Cestující tu čelí značnému, téměř vražednému přetížení 32 g (celkem správně popsanému) v houpacích sítím a v obleku s kravatou. Pomněme ale, že do startu J.A.Gagarina zbývalo v té době hodně přes 30 let!. Ale těch 32 g je snad příliš mnoho - snad se jedná o anglosaské jednotky, které nebyly při překladu převedeny (?).
„A jak provedeš otočení lodi?“
„Mezi obytnými místnostmi a tankovou zásobárnou jsou tři velká setrvačníková kola, která mohou býti uvedena v pohyb elektromotorem.. Osy setrvačníku stojí vzájemně k sobě kolmo – podobně jako kruhy námořního kompasu. Pohybuje-li se kolo, jehož osa je rovnoběžná s osou lodi, loď otáčí se zvolna směrem opačným, podle známého reakčního zákona. Uvedením setrvačníku v chod může býti lodi v prostoru dána jakákoli poloha. Ovšem kolo se musí otáčeti velice rychle. Má-li loď vykonati obrat v jedné minutě, musí se kolo otáčeti o tolik obrátek rychleji, oč je jeho hmota menší ve srovnání s hmotou celé lodi.“
Pak Hans Hardt zapial elektromotor.
Bylo slyšet slabé bzučení, které přešlo brzy ve vyšší a konečně ve hvízdavý tón. Pomalu putovalo Slunce i Země na druhou stranu lodi. Za půl minuty byl obrat proveden. Hvízdání motoru sláblo a zmlklo.
Sluneční světlo dralo se opět do oken lodi poněkud zespodu, ale z opačné strany. Kdo nevěděl o celém postupu, stěží by si byl toho povšiml.
Změna pozice v prostoru pomocí setrvačníků - ta se používá i dnes; konkrétně například i k nastavení něčeho na orientaci tak náročného, jako je Hubbleův teleskop. V knize ovšem chybí údaje o tom, kde inženýr Hardt bral elektřinu - zřejmě z nějakých "zázračných" baterií. Také topení bylo na výši. Polovina rakety byla černá a polovina bílá. Stačilo loď v ose pootočit vzhledem ke Slunci - a černá barva "topila" a bílá "chladila".
Krátce k zápletce děje. Raketa má při tomto letu Měsíc jen obletět. Ovšem stane se neštěstí - dojde ke srážce s troskou chrámu, vyvrženou do prostoru při zániku Atlantidy. Dojde k proražení tanku s vodíkem a jediným řešením je přistát na Měsíci. To se s posledními zásobami pohonných hmot podaří. Posádka má nyní necelých 14 dní na to, aby se z M2ěíce nějak dostala. Inženýři té doby jsou ovšem na výši a také pan Hardt si ví rady. Na Měsíci najdou vodu a sestaví parní turbínu, pod jejímž kotlem topí Slunce pomocí zakřivených zrcadel. Motor od setrvačníku poslouží jako dynamo a vyrobeným proudem je přímo v opravených tancích elektrolyzována voda na potřebný vodík a kyslík.
 |
 |
 |
Po řadě dramatických momentů se vše podaří a loď odstartuje pouhých pár minut před příchodem "vražedné měsíční noci". Ještě dramatičtější je samo přistání. Plynu je málo, tak je zapotřebí loď opustit v záchranném modulu a přistát - podobně jako později lunární Apollo - na trojici padáků v oceánu. Je samozřejmé, že kolem pluje loď a posádku zachrání.
Zpět na Úkazy na nebi a ve vesmíru
JL
