Magnetický
pól emigruje na Sibiř! Cestou do práce mne v časopise zaujal článek, ve které
jsme se dověděla, že při trošce štěstí bude konec světa odložen o nějakých těch
pár století později. Hurá, to je dobrá zpráva, protože se těším na jaro a léto a
podzim a zimu…
Posuďte sami:
Donedávna byl zemský severní magnetický pól na Aljašce. Ale už brzy to bude
minulost. Je to jen neškodné „potulování“ nebo předzvěst konce světa?
Magnetický
pól emigruje na Sibiř! Magnetické póly Země nikdy nezůstávaly dlouho na jednom místě. Jsou to cestovatelé od přírody. Mnohokrát se dokonce „prohodily“. Proč to magnetické póly dělají, na to vědci zatím nepřišli. A nevědí ani, proč se zrovna teď severní magnetický pól rozhodl přestěhovat z Aljašky na Sibiř.
Stěhování pólů zamotává hlavu především cestovatelům a turistům – lidem, kteří se orientují podle kompasu. Střelka kompasu totiž neukazuje na sever, jak jsme zvyklí říkat, ale směřuje právě k magnetickému pólu. Na severní polokouli to donedávna bylo k severní Aljašce. Pro běžnou orientaci to však bohatě stačilo.
Teď
bude všechno jinak. Za pár let se magnetický pól usídlí někde v sibiřské tundře
a současné kompasy budou dobré tak akorát jako exponáty do muzea. Odchod
magnetického pólu na Sibiř navíc ochudí Aljašku o její proslavené aurory
– polární záře. Ty zato budou vidět v jižnějších krajích Evropy, pravděpodobně i
u nás v Česku. To už přeci stojí za takovou maličkost, jako že se budou muset
vyrobit nové kompasy.
Stěhování magnetického pólu na lidstvo nejspíš nijak hrozně nedopadne. Ostatně, v posledním půldruhém století se „tulák pól“ bez větších následků posunul o 1 100 kilometrů. To ale platí jen pro případ, že magnetické póly budou jen ve vší nevinnosti cestovat po okolí. Pokud se však „prohodí“, znamenalo by to možná konec světa.
Předtím, než se severní a jižní magnetický pól vymění, totiž zeslábne a posléze úplně zmizí magnetické pole Země. To by znamenalo, že naše planeta zůstane zcela bez ochrany před vražedným kosmickým zářením a sluneční radiací. magnetické pole před nimi Zemi chrání jako slupka, je to jakýsi bezpečnostní obal. Kdyby kosmické záření dopadlo na Zemi, mnoho živočichů by na ní nezbylo. A kdo by přežil, mohl by se rozloučit s technickými vymoženostmi – nic by nefungovalo. Takovouhle situaci prý Země zažívá každých 250 tisíc let, ale teď byl skoro celý milión let klid.
Podle vědeckých pozorování však v uplynulých svou stoletích magnetické pole Země sláblo. Odborníci se ale nedokážou shodnout, zda je to předzvěst výměny magnetických pólů, nebo jen nevýznamná přechodná změna. Naštěstí ale určitě potrvá ještě pár století, než bude situace vážná.
Tolik článek v časopisu. Co je možné se dozvědět o tomto jevu více? Třeba to, že severní magnetický pól, který se nyní nachází v severní Kanadě se každý den pohybuje po elipsách a v průměru se pohybuje severně o více jak 40 metrů za den. Magnetické pole Země vytváří částečně ionizované vnější jádro Země, které rotuje rychleji jak zemský povrch. Důkazy svědčí o tom, že severní magnetický pól putoval po většině povrchu Země během čtyři a půl miliardy let od vzniku Země.
Informace o magnetickém pólu najdete na webové stránce INFOJET v článku Přesun magnetického pólu zrychluje mapku severního magnetického pólu na ASTRO.cz a v angličtině články a obrázky o Aljašce a severním magnetickém pólu na webové stránce CANADA
Když už jsme u tohoto tématu, tak proč se nezmínit o chudáku kompasu, kterého odborníci odkazují do propadliště ději.
Jeho historie je vskutku pestrá, zrovna tak jako jeho všemožné podoby. V šestém století před naším letopočtem se evropská civilizace poprvé dozvěděla o zemském magnetismu. Řecký filozof Thales z Milétu jej tehdy přirovnával k přitažlivosti mezi lidmi. Již o čtyři století dříve však o tomto fyzikálním jevu věděli Číňané. A co víc, právě oni objevili jeho praktické užití k navigaci.
Podle vědců se znalost magnetismu v Číně vyvinula z geomantie - věštění ze značek nakreslených na zemi.
První
„prakompas“ se objevil teprve mezi lety 475 až 221 před Kristem a zpočátku měl
podobu lžíce. K jihu mířila její širší část neboli sinan. Pohybovala se
na hladké desce v souladu se zemským magnetickým polem. Už v té době si prý
přístroj čínští námořníci brávali na cesty, aby neztratili směr své cesty.
Kromě kompasové lžíce se postupně objevoval i jiný druh kompasu. Jmenoval se č-nan- jou, což v překladu znamená ryba ukazující k jihu. Byl to kus dřeva vyřezaný do tvaru vodního obratlovce s připevněným magnetem. Plavci ho pokládali na hladinu a ryba se poslušně otáčela severojižním směrem.
V knize nazvané Wu Ťing Cung Jao z roku 1044, která obsahuje souhrn dobových vojenských znalostí, se popisuje výroba tohoto přístroje: tenký železný plech se rozžhavil do ruda, nasměroval na jih a pak prudce ochladil. Tento proces dodal materiálu magnetické vlastnosti a ryba se pak už vždy vracela do výchozí polohy.
První
kompas v dnešní podobě se v Číně objevil až roku 1080. Od 12.století se začal
používat i v Evropě, ovšem se zásadním rozdílem. Zatímco Číňané nechávali své
střelky ukazovat na jih, Evropané umísťovali šipku na konec střelky ukazující k
severu.
Důležité vylepšení důmyslného zařízení přinesl objev magnetické deklinace - rozdílu mezi skutečným severním pólem a pólem magnetickým. Poprvé tuto odchylku změřil v roce 750 čínský vědec I-Sing. O deklinaci se zmiňuje také například astronom Šen Kchua v roce 1088, když popisuje magnetickou střelku: „Kouzelníci třou magnetitem hrot střelky. Ta pak může ukazovat k jihu. Ale vždy se mírně odchyluje k východu, takže přímo k jihu neukazuje…“ O zápis hodnot magnetické deklinace do svých map se snažili již dávní mořeplavci. V raných dobách mořeplavby ale neexistovaly mapy. Spíše to byly popisy námořních cest - portolány. V nich se zpočátku objevovaly náčrtky, které ale nebyly orientovány k severu, a místo rovnoběžek a poledníků byly pokryty pavučinou doporučených kurzů. Teprve všeobecné rozšíření kompasu vedlo ke vzniku dnešní, k severu orientované mapy, opatřené pravoúhlou sítí souřadnic.
VEZA
Zpět na Úkazy na nebi a ve vesmíru
