Paní zima kraluje v plném nasazení a to nejen v kalendáři
- podíváme se tedy někam, kde je ještě větší zima a mráz - na
Antarktidu, která má velmi pozitivní primát a sice - je to jediný kontinent
naší planety nezasažený lidskou činností. Nekonečné ledové pláně,
kolonie tučňáků, obrovské velryby, mroži a hejna ryb. Poslední skutečná
divočina na této planetě. Země bez technických vymožeností - jediné území
na Zemi bez hraničních kontrol, parlamentů a dalších civilizačních vymožeností.
Antarktida je jediný kontinent, který nemá stálé
obyvatelstvo. Jedinečné je i to, že podle mezinárodní smlouvy (z roku 1959)
nepatří žádnému státu a je zakázáno využívat její nerostné bohatství.
Všechny státy ji mohou využívat pouze pro mírové účely. Některé další
smlouvy (z let 1980 a 1991) pak vymezují i podmínky ochrany životního prostředí
Antarktidy.
Historie
Těžko bychom dnes hledali méně
pohostinné místo než jižní zeměpisný pól. A přesto vše bývalo
jinak… Před mnoha sty miliony let, kdy se moře ještě hemžilo trilobity,
existoval na Zemi jeden obří prakontinent Pangea. Okolo něj se rozléval
ohromný oceán, který geologové nazvali Panthalassa. Uprostřed Pangey
bylo mělké moře zvané Tethys, které se neustále zvětšovalo působením
konvekčních sil v plášti Země. Stejné síly způsobily, že se na severu
Pangey objevila trhlina, která se stala zárodkem nového oceánu - Atlantiku.
A tak někdy před 220 miliony let se Pangea začal rozpadat a vznikly dva menší
celky - Laurasia na severu (dnešní Severní Amerika a Evropa/Asie) a Gondwana,
která se pomalu sunula na jih. Nakonec se rozpadly i tyto dva kontinenty. Některé
části Gondwany putovaly zpět na sever a staly se z nich Jižní Amerika,
Afrika a Indie. Zatímco se oceán Tethys začal uzavírat (dnes z něj zbylo
jen Středozemní moře), Atlantik se stále rozšiřoval na úkor zbytku oceánu
Panthalassa, který již získal podobu dnešního Pacifiku. Ačkoli se Gondwana
nalézala přibližně v místech, kde je dnes Antarktida (u extrémního jihu
zeměkoule) klima bylo obecně mírné. Ve čtvrtohorách zde bylo subtropické
podnebí a Gondwana byla domovem obrovské palety květeny a fauny po mnoho miliónů
roků. Avšak oddělením Jižní Ameriky a jejím přemístěním na sever
vznikl dnešní Drakeův průliv, jímž začal proudit studený proud, čímž
se Antarktida stala tím, čím je dnes - chladným kontinentem, kde se teploty
pohybují od minus 50 do minus 27 stupňů Celsia. První písemné zmínky o
Antarktidě uvádějí, že ji tvoří masy ledu a sněhu obklopené oceány. Už
Aristoteles se domníval, že Antarktida je vytvořena z ledu a předvídal, že
přírodní podmínky mrazivého jihu jsou si velice podobné s dalekým
severem…
Objevitelé a cestovatelé
Antarktida je nejvzdálenější a nejnehostinnější místo
na Zemi, a přesto ji oči lidí spatřili již během sedmého či osmého
století. Jako první k jejím břehům doplul na primitivním člunu polynéský
mořeplavec Hui Te-Rangiora, kterého na jih zanesl pasát. O své cestě a setkání
s plujícími ledovci zanechal zprávu na ostrově Rarotonga, která se zde předávala
ústním podáním až současné doby. Cesty na konec světa - k jižnímu pólu
- byly činěny z nejrůznějších důvodů a nejrůznějšími
"dobrodruhy": 17. ledna 1773 se přiblížila k jižnímu pólu první
opravdová antarktická expedice Jamese Cooka. V letech 1820/21Rus Bellinghausen
pluje na jihovýchod od polárního kruhu do končin, kde Cook nebyl. 26.
prosince 1839 odplouvá Wilkes k jihu a jeho loď se dvanáct dní plaví podél
nového pobřeží, které dnes nese Wilkesovo jméno. V listopadu 1840 a počátkem
ledna 1841 expedice sira Jamese 
Clarka Rosse překonává
ledovou bariéru. Na tradici velkých vědeckých polárních výprav naváže v
prvních letech 20. století pět evropských států: Švédsko, Německo, Velká
Británie, Francie a Norsko - Oto Nordenskjöld se vydává do Weddellova moře,
Němec Eric von Drygalsky přezimuje v Zemi krále Viléma II. Jean Baptiste
Charcot roku 1903 přezimuje na Wandelově ostrově. A znova 15. srpna 1908
Charcot prozkoumává Adelaidin ostrov a přiblíží se Alexandrově zemi. Na
mapách antarktického poloostrova dodnes nesou ostrovy, mysy a hory francouzská
jména, jimiž je obdařil. 9. ledna 1909 se výprava Angličana Shackletona
nachází pouhých 97 mil od samotného pólu. V roce 1911 Robert Scott zakotvil
v zálivu McMurdo. Nejslavnější z dobyvatelů jižního pólu Roald Amundsen
vedl výpravu, která 14. prosince 1911 jako první dosáhla nejjižnějšího místa
na Zemi mytických 90°. V prosinci 1911 vyrazila k jižnímu pólu na lodi
Aurora také první australská expedice sira Douglase Mawsona. Prvním, kdo se
odvážil leteckého průzkumu Antarktidy byl v roce 1928 Australan sir Hubert
Wilkins. V roce 1928 přezimuje soukromá americká expedice majora Byrda ve
Velrybí zátoce v Rossově moři. Pod názvem Operace Highjump zahájilo
americké námořnictvo po skončení 2. světové války letecké snímkování
Antarktidy. Francouzská expedice založila roku 1949 první francouzskou
stanici na Antarktidě - základnu Port-Martin. Polárníci zakreslili mapu Adéliny
země a v době polárního léta objevili na Pointe-Géologie velikou kolonii
tučňáků císařských (Emperor penguin - Aptenodytes forsteri).
Ještě v roce 1956 je nitro Antarktidy s výjimkou pólu
stále neprobádané. Do Antarktidy směřují mezinárodní expedice - Norové,
Švédové, Britové a Australané zde budují své základny. Mezinárodní
geofyzikální rok (1957-1958) vrcholí spojením vědeckých polárních
programů v jeden společný projekt dvanácti států. V 60. letech napadá
Američana A. H. Waita využít principu výškových radarů z letadel k měření
tloušťky ledu. Na podkladě těchto měření vydá v roce 1983 Scott Polar
Institute v Cambridge první glaciologický atlas. S dnešní technikou se zdá,
že doba objevů a objevitelů je překonána, ale v Antarktidě stále zbývá
spousta bílých míst, která čekají na nové dobrodruhy ...
Základny, stanice, výzkumníci
V Antarktidě udržuje 16 států 38 výzkumných stanic.
Spojené státy americké provádějí své výzkumy ve čtyřech stanicích, z
nichž dvě jsou na antarktickém poloostrově. Jedna je přímo na jižním pólu
a hlavní stanice je na McMurdo. Palmer Station je americká výzkumná základna,
kde je mimo jiné nejjižnější akvárium na světě. Před americkou základnou
Admundsen-Scott jsou vlajky států, které podepsaly dohodu o mírovém využití
Antarktidy. Britové mají na kontinentu tři geofyzikální observatoře a dvě
stanice pro biologické výzkumy na subantarktických ostrovech. Port Lockroy je
britská základna fungující také jako jediná antarktická pošta. Poblíž
ruské polární stanice Vostok je Severní geomagnetický pól a Pól
nedostupnosti, což je nejvzdálenější místo od pobřeží Antarktidy. Rusko
má sedm základen. Němci mají ve východním ústí Weddellova moře stanici
G. von Neumayera. Japonci si postavili stanice Syowa a Mizuho. Kanadská družice
RADARSAT poslala snímky Antarktidy na Zemi. V současné době se buduje na
Rossově ostrově česká polární stanice, která bude sloužit jako zázemí
pro výzkum geologického vývoje Antarktidy a výskytem nižších rostlin
(sinice, řasy, lišejníky). Předpokládá se její využití ke sledování
celosvětového oteplování.
Království ledu
Antarktida se skládá z rozsáhlé pevniny a mnoha příbřežních
ostrovů. Její pevná zem je uschována pod obrovskou vrstvou ledu, který pokrývá
99,6 % povrchu krajiny s objemem cca 25 mil. km3 vody, což je cca 80% světových
zásob sladké vody. Nejsilnější vrstva ledové pokrývky je silná 4 776
metrů! Jižní pól se pak nachází 2900 metrů nad mořem a vzhledem k atmosférickým
podmínkám odpovídá místní průměrný tlak dokonce výšce ještě o pět
set metrů větší. Horská nemoc a s ní spojené nejrůznější zdravotní
problémy nejsou proto u polárníků nijak výjimečným jevem. Šestiměsíční
polární noc střídá stejně dlouhý den. Naše Slunce zde vychází v září
a zapadá v březnu. Během "léta" sice teplota vystoupí až na mínus
dvacet stupňů Celsia, objevuje se však jiné nebezpečí. Po vysokých dávkách
ultrafialového záření mohou polárníci rychle oslepnout. Pohyb v okolní
krajině je tudíž bez speciálních brýlí nemožný.
Antarktida se rozkládá kolem jižního
pólu a s plochou 13,2 milionů km2 je třetím nejmenším kontinentem na Zemi.
Do pevniny hluboko zasahuje Weddelovo a Rossovo moře a najdeme zde i 3 794
metru vysokou, činnou sopku Mount Erebus. V některých částech Suchého
údolí s teplotou trvale pod bodem mrazu a situovaném v deštivém stínu nepršelo
přes dva miliony let. V Jižním oceánu blízko pobřeží Antarktidy se
pohybují početné tabulové ledovce. Největší z nich mají plochu stovek čtverečných
kilometrů. Na mořském dně pod ledem v mělkých vodách McMurdo dominují
organickému životu pohyblivé organizmy - například hvězdice, jimiž je dno
doslova poseto. V zimě roku 1983 byla v Antarktidě naměřena nejnižší
teplota na Zemi - minus 89,2 stupňů Celsia. Bez speciálního oděvu zmrznete
do několika minut a ledničky na tamní Admundsen-Scottově polární základně
musí uskladněné potraviny dokonce ohřívat!
I na Antarktidu s
jejím drsným chladným podnebím se pořádají turistické expedice.
Antarktida - před několika lety pro normálního člověka/cestovatele nedosažitelný
cíl. Dnes se však můžete zúčastnit expedice na sedmý světadíl, která
se vám navždy vryje do paměti. Stačí, když si naspoříte větší obnos a
pak vyhledáte vhodnou cestovní kancelář… Mnoho lidí má za toho, že se tím
devastuje tento křehký kontinent, ale není tomu tak. Každý musí podepsat přísné
podmínky IAATO a chovat se o podle nich. Tučňák a jakýkoliv živočich má
absolutní přednost. To znamená pokud jde tučňák musíte zastavit a nevyrušit
ho a dodržovat předepsanou vzdálenost. Jídlo a píti je na tomto kontinentu
absolutní tabu. Vědci z americké stanice Palmer se zabývali otázkou vlivu
turistů a došli k závěru, že pokud IAATO bude regulovat příliv asi 15 000
turistů ročně, tak nehrozí žádné nebezpečí.
Antarktida na prahu konce
Knížka Martina Vopěnky Antarktida na prahu konce
(alias Z deníku skeptika ) je psána jako deník z jeho pobytu v
Antarktidě. Velmi působivé a vtipné vyprávění přiblíží drsné podmínky
a nádhernou krásu a čistotu prostoru na Antarktidě, konkrétně na ostrově
Nelson v souostroví Jižní Shetlandy. Knížku doporučuji vaší pozornosti,
budete mile překvapeni ! Spisovatel, nakladatel a cestovatel Martin Vopěnka
vystudoval Jadernou a fyzikálně inženýrskou fakultu Univerzity Karlovy. Nějaký
čas pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém a od roku 1990 se již výhradně
věnuje své největší zálibě - knihám, jak ve svém nakladatelství Práh,
tak i těm, které sám píše. Blízký vztah k přírodě a k horám, zejména
v souvislosti s filozofickými úvahami, jsou patrné z knih Kameny z hor (Mladá
fronta, 1989), Balada o sestupu (Rozmluvy, 1992), Pohádky Větrných hor (Knižní
klub, 1998), Antarktida na prahu konce (Práh, 2000).
Doporučuji navštívit webové stránky s pěknými
fotografiemi ze života na jižního pólu:
Gondwana
Kontinent pojmenoval geolog Eduard Suess po Gondwaně,
oblasti ve východní Indii, kde došel k určení geologického vývoje zemského
prakontinentu.
Eduard Suess se narodil 20.srpna 1831 v Londýně, v rodině
saského obchodníka. Když mu byly tři roky přestěhovala se rodina do Prahy,
avšak o 11 let později přesídlila do Vídně. O geologii se Suess zajímal
od mládí a již jako 19 letý vydává na škole v Karsbadu první noviny zaměřené
na geologii. V roce 1857 se stal profesorem na univerzitě ve Vídni a tam se
zabýval především kontinenty Afriky a Evropy, kdy došel k závěru, že
Alpy byly kdysi dnem oceánu… K velkému objevu prakontinentu mu pomohl nález
fosilií v Jižní Americe, Africe, Indii a Antarktidě (zde však k nálezu došlo
později), jež všechny obsahovaly listy kapradiny Glossopteris. Toto vysvětlil
tak, že tyto tři země byly kdysi spojeny v jediném superkontinentu. Suess věřil,
že k rozdělení došlo zaplavením zemských prostor oceány - což není tak
docela správné, neboť ve skutečnosti se země odtrhly a
"odcestovaly" pohyby zemských desek (ty však v té době ještě
nebyly objeveny). Suess je považován také za předchůdce dnešních ekologů.
Vydal knihu Das Antlitz der Erde (Obličej Země), která byla populární učebnicí
po mnoho let. V této práci zveřejnil své pojetí biosféry. Zemřel 26.
dubna 1914.
Zpět na Úkazy na
nebi a ve vesmíru
VEZA