 |
 |
 |
Když se podíváte z vrchu Kozákov směrem na skalnatou oblast mezi zříceninou hradu Valdštejn a zámkem Hrubá Skála, bude vám to území asi připadat jako malý ostrůvek divočiny uprostřed širého kraje. Pokud se ale ocitnete přímo ve skalních bludištích, asi rychle změníte názor - jak málo stačí, aby člověk změnil úhel pohledu ... Právě malebnost okolí, prolínající se s drsnou krásou hruboskalského skalního města, daly v sedmdesátých. letech devatenáctého století vzniknout názvu celého kraje. Tehdy měl kterýsi z dosud nemnohých návštěvníků prohlásit - "Ty skály, to je úplný ráj!". No a od té doby se o zdejším kraji píše a mluví jako o Českém ráji.
Někde na půl cesty mezi Valdštejnem a Hrubou Skalou, dole u říčky Libuňky, leží lázně Sedmihorky. Historie lázní se začala psát v roce 1841, kdy zde majitel hruboskalského panství, rytíř Alois z Aehrenthalu a lomnický lékař A. Šlechta, založili vodoléčebné lázně. Ty dostaly původně název Bad Wartenberg, ale zanedlouho se vžil český název Sedmihorky. To proto, že místní prameny zásobovala voda ze sedmi okolních vrchů (neboli hůrek čili horek). Základní pramen je již pod dnešním názvem Sedmihorka připomínán v roce 1702. Tento velmi vydatný pramen poskytuje dodnes lázním i blízkému kempu pitnou vodu vysoké kvality.
Sedmihorka ale není zdaleka jediný zdejší pramen. Pokud se projdete trochu po okolí, narazíte nedaleko lázní na celou řadu upravených pramenů - o těch skrytých v listí mezi stromy ani nemluvím. Není problém tuto pramennou oblast navštívit, vede tudy upravená výletní Angrova stezka. Pokud si ale chcete vychutnat klid a důstojnost lesních zátiší prozvučených jen stříbřitými tóny vody zurčící z trubek pramenů, vřele doporučuji pozdní podzim nebo časné jaro. V těch dobách je tu snad nejkrásněji - když příroda teprve chystá své barvy ve všech odstínech jarní zeleně nebo nebo naopak, bere ze své palety těžké tóny hnědozlaté a červené, poslední barvy před dlouhým spánkem. V létě je tu samozřejmě také krásně, ale ... v davu výletníků byste tu jaksi marně hledali klid a možnost relaxace.
V polovině listopadu jsem tudy šel se svým retrívrem Benýskem na túru do skal. Minuli jsme prameny v údolí vedoucím od železných schodišť a napojili se na hlavní stezku s upravenými prameny, vinoucí se po vrstevnici směrem k lázním. Tady to má Benýsek rád. Běhá za míčkem, který si svým neodolatelným prosebným kukučem doslova vydyndá a mezi tím se s radostí napije přímo z pramene a také nezapře svou profesi "vodního psa" - zima nezima, rád se vykoupe všude, kde je jen trochu možnost.
Několik desítek metrů před Josefovým pramenem Benýsek zpozorněl. Zpomalil a srst na zádech se mu naježila. Zaostřil jsem se na cestu před námi, v domnění, že se blíží nějaký pes. Ale nic takového. Benýsek navíc začal tiše a temně vrčet. V tu chvíli jsem pochopil příčinu jeho neklidu. Na kamenné obrubě prostranství před pramenem seděla temná postava v kápi. Její mystický vzhled dokreslovalo temné příšeří zatažené oblohy, ze které se sypaly sněhové vločky. Postava se nehýbala. Seděla v pozici malíře soustředěného na svůj motiv, stále bez pohnutí. Ale kdo by tu maloval, když se z nebe hustě sype sníh; byť rychle tající? Přišli jsme blíže a mně byla, na rozdíl od Benýska, nehybnost té postavy jasná - dřevění lidé se pohybují jen velmi těžko. No a tohle je figura vyřezaná ze dřeva, v životní velikosti a dokonce s knihou v ruce. Benýsek obcházel, ještě trochu vrčíc, nehybného dřevěného strážce pramene v kruzích stále menších a menších; pak se uklidnil - nebezpečí nehrozilo.
|
|
|
|
Ze zvědavosti jsem se šel podívat, co si to tam ten dřevěný pán tak zaujatě čte. Vynikající nápad! Je to zastavení naučné stezky a místo obvyklé tabule jsou informace vypálené v dřevěné knize. Je tam psáno o "vodních blechách" - drobných tvorech, kteří žijí v pramenech a jsou důkazem jejich čistoty. Opravdu originální řešení. Doufejme, že se nenajde nějaký vandal, který by na bezmocné dřevěné postavě zatoužil dokázat svou "mužnou sílu". Stejně tak jako na ostatních nápaditých zastaveních této stezky, kde jsou turisté stručně a vtipnou formou poučeni o různých lesních stromech. Ovšem ... je dřevěný strážce pramene opravdu tak bezmocný? Moc bych za to nedal, že ten, kdo na něj vztáhne ruku, si o pár kroků dále vyvrkne kotník nebo udělá z kola osmičku a z nosu bambuli. Řekl bych, že z té postavy cosi vyzařuje, co mě opravňuje tohle napsat. Jsme přece na kdysi nedotknutelném území dávných druidů, území tajemném a protkaném silami Matky Přírody.
Jo a ještě jeden tip; kdybyste sem chtěli jet vlakem, vyžadujte lístek do stanice Karlovice-Sedmihorky; pouhé "Sedmihorky" počítač nenajde.
zpět na Stránky s nádechem tajemna
JL