Slunečnice

Píše se rok 1958. Je poslední den v červnu, kdy děti dostávají vysvědčení a těší se na prázdniny, na různá dobrodružství, která prožijí. Někdo u babičky na venkově, jiný na táboře či osadě, ale jsou děti, které nemají kam jet, zůstávají doma a letní dny tráví běháním a hraním na ulici v partě dětí, které jsou na tom stejně. Ale ne všechny děti se mohou radovat z pohybu a letních dnů...

Velký nemocniční pokoj se zamřížovanými okny a dvanácti postelemi, na něž přivedly pacientky ve věku od sedmi do patnácti let následky po dětské obrně nebo po úrazu. Je to rehabilitační oddělení - malá pobočka proslulého Jedličkova ústavu, zvaného "Jedličkárna".

Konec školního roku v Jedličkárně se ničím neliší od ostatních a vysvědčení, které tu žáci dostanou, jsou jen poloviční, pouze se známkami z hlavních předmětů. Paní učitelka, která za námi docházela na pokoj, se svědomitě věnovala každé žákyni zvlášť. Byly tu prvňačky, ale i osmačky. Já jsem byla šesťačka. Na mém vysvědčení byly tedy jen známky z matematiky, češtiny a ruštiny. Abych mohla postoupit do sedmé třídy, musela jsem na konci prázdnin složit doplňující postupové zkoušky z ostatních předmětů, ale i z těch hlavních, snad aby se potvrdilo, že v nemocničním zařízení se skutečně vyučovalo.

Podle toho se moje prázdniny odvíjely docela jinak. Kromě učení jsem navíc vstřebávala i jakousi školu života. V tomto prostředí už mi nebylo líto, že nemohu běhat s dětmi za míčem, chodit po lesích, koupat se v rybníku. Viděla jsem tu děti, které na tom byly mnohem hůř - některé se dokonce ani nepostavily na nohy, jiné měly zase ochablé ruce, takže se učily některé úkony dělat nohama, třeba i psát... Já jsem chodila s podpažními berlemi, které jsem jednou v tělocvičně vyměnila za poloviční berličky „kanadky“, a měla jsem naději, že časem je odhodím, i když to bude trvat delší dobu.

Cvičení v tělocvičně, v bazénu, polohování... čtení, poslouchání rozhlasu po drátě, zvaného “dráťák”, občas kreslení a pro mě navíc učení k postupovým zkouškám - tak mně ubíhaly jednotlivé dny prázdnin. Někdy mě učení vůbec nebavilo, zejména matematické příklady se zlomky a procenty, Zato zeměpis, to bylo něco úplně jiného, cestovat alespoň v atlase po různých světadílech a snít o plavbách po mořích - uskutečňovat své námořnické sny, umocněné čtením verneovek. Bavila mě i botanika.

Často jsem se dívala zamřížovaným oknem zasněně ven a vzpomínala na Bolevecký rybník v Plzni a na krásné lesy v okolí.

Les u Plzně a zákoutí Boleveckého rybníka

Slunečný horký den, ale noha mě bolí a tak předpovídám rehabilitační sestřičce počasí, že určitě přijde bouřka. Radost z toho neměla, protože plánovala na neděli výlet do Českého ráje. Bouřka v neděli odpoledne skutečně přišla.

Jednou mě ze snění u okna vyrušila z "dráťáku" píseň s krásnou melodií a textem: "Tak jako slunečnice každý den, otáčí se za sluncem...", písnička pokračovala dál a zavedla mě do Florencie, až na jižní pól, ale i k Neapoli a Vesuvu ("bez Vesuvu Neapol byla bych já bez Tebe”). A do mě vjela jiskra. Vzpomněla jsem si na starou pohlednici Neapolského zálivu, kde se v pozadí tyčil majestátný Vesuv a vpředu rostla pinie s širokou korunou, připomínající deštník. Představa tohoto koutu Itálie bez Vesuvu byla smutná - záliv by byl jako téměř každý jiný a pro mě už by nebyl Neapolský. Abych si Vesuv přiblížila, otevírám atlas a na mapě Itálie si najdu Neapolský záliv a Vesuv, který si představuji v barvách. Kdesi za ním jsou Pompeje, jejichž osud na mě velice zapůsobil, když jsem se o nich učila v dějepise. Od Vesuvu cestuji pohledem na Sicílii k Etně. Ohnivé hory mají pro mě zvláštní kouzlo, podobně jako moře.

Ke svým dvanáctým narozeninám jsem dostala dárek, že lepší jsem si nemohla přát - po třech měsících jsem byla jsem propuštěna z Jedličkárny domů. To bylo radosti, ale zároveň zaseto semínko strachu. Za tři neděle mě čekají zkoušky, jež rozhodnou, zda postoupím do sedmičky nebo budu s potupou opakovat šestku, vystavena výsměchu mladších spolužáků, že jsem propadla a navíc mohu budit posměch i chůzí o kanadkách. Čím víc se blížil 30. srpen, tím více rostl můj strach ze zkoušek. Maminka si všimla, že se jen mračím a jsem uzavřená do sebe, že můj smysl pro legraci se vytratil. A nebyl tu ani bratr, který by mě něčím rozveselil - byl v té době na vojně. Tatínek mě povzbuzoval, občas mě zkoušel a zadával početní úlohy.

24. srpna si vzpomenu si na Pompeje, tam to právě v dopoledních hodinách před 1879 lety začalo a přede mnou ožívá přírodní děj, který zahýbal krajinou a zapsal se do dějin. S Vesuvem se mi vybaví další sopky na světě. Jsou to hory mocné a zároveň štědré, napadlo mě je tak, když jsem si vzpomněla na jejich úrodné půdy, o nichž jsme se také v učili.

Neapolský záliv s pinií a Vesuvem a Neapolský záliv s loděmi v noci

Je tu 30. srpen, den, který rozhodne. Procházím vilovou čtvrtí se zahradami, hýřícími barvami květů, které vnímám jen povšechně, bez radosti - strach dokáže zkazit vše. U branek zahrádek rozkvétají fialově modré klematisy, které mám moc ráda, ale teď mi nepřinášejí radost jako dříve. Zdá se, že mi svět zčernal, že není nic, co by mě v této chvíli potěšilo. Ještě projdu kolem několika zahrádek a následuje odbočka vpravo ke škole. A pak se to stane. V předposlední zahrádce zazáří několik slunečnic a v mé mysli se najednou vynoří moje oblíbená písnička a rázem protrhne clonu strachu, tak jako když sluneční paprsky prorazí jemný závoj oblačnosti. Začínám si písničku dokonce broukat a vzpomenu si na Vesuv.

Čekám na chodbě před třídou, kde probíhají zkoušky. Je nás tam devět, jsme z různých tříd a všichni sedíme tiše a zkroušeně, jako bychom zpytovali svědomí. Nikdo z nás nechce opakovat ročník. Sedím odevzdána svému osudu, slunečnice ještě září v mé mysli, ale přece jen, tu a tam vykukují mráčky strachu - co

když špatně spočítám příklady z matematiky a neprojdu.

Otevřou se dveře obávané třídy a naše třídní učitelka mě volá. U zkoušek se střídají učitelé všech předmětů. Následují příklady z matematiky, diktát z češtiny, pár otázek z literatury, čtení a překlad ruského textu, několik otázek z botaniky o květenství rostlin, ze zeměpisu otázky, těkající po celém světě, ukazuji na mapě řeky, hory, města. Nejkratší zkoušení je z posledního předmětu, dějepisu - jen několik dat, z nichž jedno bylo osudové datum zničení Pompejí. Zkoušky jsem zvládla za jedna. Cestou domů jsem se zastavila u slunečnic a děkovala jim. 1. září jsem se zařadila mezi sedmáky a ve třídě se nikdo mým kanadkám nesmál.

Pompeje s Vesuvem v pozadí ... a slunečnice

Jana Vesuvanka, ilustrace autorky

zpět na Stránky s nádechem tajemna