(pověst z Bílých kamenů - Jitrava u Rynoltic)
Před dávnými lety se prý poblíž Sloních skal ztratila mladé pastýřce kravka. Dívka ji dlouho nemohla najít a bloudila mezi bílými bloky tak dlouho, až si povšimla, že dobytče snad zázrakem vylezlo na jednu z menších skalek. Vyděšená pastýřka se namáhavě vyškrabala nahoru a ke svému velkému překvapení spatřila vedle kravky sedět malého trpaslíka s dlouhými šedivými vousy. Dříve než mohla vykřiknout, naznačil jí ručkou, aby byla tiše a posadila se. Poté slabým hlasem promluvil: "Neboj se, nikdo ti neublíží. Potřebujeme tvoji pomoc. Vezmi si tento klíček od naší pokladnice."
Přitom vtiskl překvapené dívce do dlaně malý starobylý klíč s kovaným očkem a pokračoval: "'Časy se změnily, lesy mizí, krajina je zpustošená a lidé čím dál tím více zlí. My, trpaslíci, musíme odsud pryč, pryč ze země. Opatruj klíček dobře. Učiníš-li tak, nebudeš nikdy žít v bídě. Možná, že se pro něj jednou vrátíme, až nastanou lepší časy."
Dívka pokývala nejistě hlavou a zeptala se trpaslíka: "A kde jsou všichni ostatní, kde máš svůj lid?" Mužík zvedl ruce k nebi a zvolal: "Bratři, kapuce dolů!" Okolo pastýřky se postupně zjevovaly desítky mužíčků, posedávajících po všech okolních skalách. Trpaslík se smutně usmál, podal dívce ručku na rozloučenou a opět zavelel: "Bratři, kapuce nahoru!" Všichni trpaslíci opět zmizeli a jen tichý vzdalující zpěv dával tušit, že trpasličí lid míří kamsi do dáli směrem k Žitavě, kde se měl setkat se svými bratry z Krušných hor.
Dívka stiskla klíček v dlani a v mátohách odvedla domů kravku, která se záhadně pásla zase poblíž skal. Klíč k pokladům uschovala do duté lípy u statku a žila spokojeně až do smrti. Klíček v dutině stromu zůstal podnes, neboť trpaslíky od té doby v kraji okolo Jitravy nikdo nespatřil.
V Jalové Lhotě na samém konci vsi, kde už se chalupy opírají stodolami o les, bydlel před dávnými lety jeden moc lakomý hospodář. Až z toho celý zežloutl, jak přemýšlel, na čem by zase nějaký ten groš ulakotil. Jednou se doslechl, že nejvíce se daří tomu, kdo má ve stavení skřítka - hospodáříčka. Hned začal špekulovat, jak to zařídit, aby také on takového hospodáříčka dostal. Vyptával se, poptával, až se doptal: V deváté vesnici na západ, je prý moudrá bába, která v takových případnostech umí poradit.
Tak se za ní vypravil, nu a nezbylo mu, než vzít do košíku aspoň nějaké to vajíčko a hrudku másla. Udělal to sice s těžkým srdcem, ale měl naději, že se mu to mnohonásobně vrátí. Když tedy moudré bábě vyklopil, co měl v košíku i co měl na srdci, bába mu vskutku poradila:
„Sežeň si vejce od černé slepice a nos ho pod paží po tři týdny. Koncem třetího týdne se ti z něj vyklube skřítek - hospodáříček a ten se už postará, aby se ti všechno dařilo.“
To byla doba než sedlák ty tři týdny přečkal! Ale nic netrvá věčně, a tak se dočkal. Když poslední den třetího týdne vyňal vejce z podpaží, uslyšel v něm slabounké ťukání a škrábání a netrvalo dlouho, skořápka najednou praskla a hup – vyskočil z vejce mužíček jako za groš kudla. Jedním pohledem omrkl světnici a šup pod pec, kde si sám z hadrů, co tam ležely, udělal kutloušek.
Hospodář na něm mohl oči nechat. Nejdřív se mu hluboce poklonil a pak honem začal shánět misku, mléko a kus buchty, aby hospodáříčkovi na uvítanou připravil dobrou večeři.
A od té doby se vskutku na statku všechno změnilo. Stromy
nesly tolik ovoce, že se div větve nelámaly, krávy dojily, až dížky přetékaly a
obilí? Nikdy dřív sedlák tolik nesklidil. Opravdu, všecko se změnilo, jen
hospodář sám se nezměnil. Ba, jestli to bylo možno, byl ještě lakotnější než
dřív.
Nejvíc to ovšem odnášela čeleď. I stalo se jednou, jak tak hospodáříček navečer procházel chlévem, že uslyšel čeledína a děvečku, jak si stěžovali na hospodáře, že jim málo platí, jídlo skoupě odměřuje a ještě každé sousto, které do úst berou očima sleduje tak, až jim ani kloudně do krku nejde. Hospodáříček počkal, a když šla děvečka spát, přitočil se k čeledínovi:
„Nemysli si brachu, že se mě tady líbí. Však sám nejlíp vidím, jak to tu chodí. A nejvíc mne mrzí, že zrovna já musím takovému člověku pomáhat.“
„A proč odsud neodejdeš?“ divil se čeledín.
„Cožpak odejít, to bych odešel, jenže já nesmím. Sedlák si mne přičaroval, a tak mu do smrti musím sloužit.“
„Když se něco přičaruje, tak se to také může odčarovat“ - rozumoval čeledín. „Na to přece musí být nějaká rada!“
„Však také je“ - pokýval hlavou hospodáříček.
„Tak jí řekni!!
„Ani to nesmím, i když ji vím. To bych se prohřešil proti našim skřítkovským zákonům, ale víš co? Ty bys mi v tom mohl pomoci. Jdi zítra a požádej sedláka, aby tobě i děvečce dal takový plat, jak se dává jinde, a také stravu ať vám vylepší natolik, kolik vám přísluší.“
„To věru půjde nadarmo“ - ušklíbl se čeledín. „Napřed vím, co i řekne. Nu a co potom?“
„Potom? Sám jsi řekl, že když se něco přičaruje,dá se to i odčarovat. Nu tak tedy přemýšlej, s kým se šel hospodář o mně poradit. Víc ti říci nemohu.“
Sotva hospodáříček odešel, čeledím o tom všem důkladně přemýšlel, pak to ještě přespal, a když se ráno probudil, rovnou k hospodáři a že chce pro sebe a děvečku to a to. Můžete si pomyslet, jak pochodil! A proto hned nejbližší neděli, jak měl volno, vydal se do deváté vesnice na západ a rovnou k moudré bábě.
Co mu poradila, to mu poradila, ale když se vrátil, zamířil si to rovnou k hospodáři a povídá:
„Pantáto, jestlipak víte, co jsem se dnes dozvěděl? Že prý hospodáříček má nejraději zelený kabátek a ten náš, jak jsem viděl, žádný nemá. Možná, kdybyste mu ho dal udělat, že bude ještě štědřejší.“
Jak to hospodář uslyšel, jen mu očka zablýskala, hned si v duchu vypočítal, na kolik by kabát pro malého človíčka mohl přijít, a jen domyslel, už pelášil k sousedu krejčímu, kde mu vylíčil své přání i jakou míru má kabátek mít. Hlavně hartusil, aby mistr práci co nejdříve odvedl.
A netrvalo dlouho a sedlák si to nesl se zeleným kabátkem domů a hned k peci, kde hospodáříček odpočíval. Sotva skřítek kabát spatřil, rozesmál se, až se prohýbal:
„To se povedlo! To se povedlo!“ - volal a spěšně lezl do rukávů. „To jsi přišel na jediný způsob, jak mne osvobodit z mé otročiny. Když nám hospodář nebo hospodyně sám dobrovolně dá zelený kabát, tím nás zprošťuje služby.“ A sotva to dořekl – byl pryč.
Hospodář láteřil, až šindele na střeše poskakovaly, a hned se rozběhl za čeledínem a za jeho radu ho s kletbami vyhnal.
Když čeledín vyšel se sbaleným ranečkem přes humna do polí, koho to nespatřil, jak na něho čeká? Hospodáříčka!
Za to, že mu čeledín dopomohl ke svobodě, hospodáříček se k němu přidal a teď se zase čeledínovi začalo dařit, hodně vydělával, až si mohl koupit chalupu s polem a krávou a ani na tom nezůstalo. Do chalupy se přivedl děvečku, s kterou sloužil, jako panímámu. A když se rok s rokem sešel, mohl si dokonce koupit statek lakomého hospodáře, který ho ze služby vyhnal.
Po hospodáříčkově odchodu začalo sedlákova majetku ubývat ještě mnohem rychleji, než jak předtím přibývalo, až se nakonec lakomý hospodář dostal na žebráckou hůl.
Za vlády Jana lucemburského se snažili čeští pánové vyvolat rozepři mezi králem a jeho synem, mladičkým Karlem. Panovníkův následník se tehdy zdržoval na Moravě, kde se snažil uvést do pořádku nejrůznější nepravosti, jež v té době bujely v zemi moravské měrou nevídanou. Jeho nepřítomnosti využili lstiví rádcové, kterým Karel pobral jejich sídla a hrady a přesvědčovali Jana, že ho syn chce zbavit vlády. Tvrdili, že sice prostý lid má Karla opravdu v lásce a přízni, ale horkokrevný mladík této náklonnosti velmi zneužívá, neboť si chce získat všechen lid v Čechách i na Moravě a krále Jana nakonec vyhnat. Jan Lucemburský netušil, že jeho rádcům nejde ani tak o královskou korunu jako o vlastní hrady, které jim Karel pobral a proto nakonec zlým slovům uvěřil. Povolal syna do Prahy a odejmul mu všechna sídla v Čechách i na Moravě, takže mladému Karlovi zbyl jen nepříliš významný titul markrabí moravského a v Čechách jediný hrad Křivoklát. Nebránil se, odjel na Křivoklát ke své manželce a snášel tu hanebnou pomluvu tak trpělivě, že Jan uznal zanedlouho svůj omyl a povolal ho znovu zpátky.
Karel nelenil a vydal se ke svému otci bez nejmenšího prodlení. Přijel však do Prahy až pozdě k večeru, nikdo jeho náhlý příchod nečekal, na Hradě bylo plno hostů, a tak se mladý markrabě rozhodl, že předstoupí před svého otce až nazítří ráno. Požádal proto pražského purkrabího Berku z Dubé, aby mu opatřil na tu jednu noc střechu nad hlavou a ochotný pan Hynek mu poskytl nocleh v domě svého purkrabství.
Karel přijal jeho ochotu s povděkem a hned se usídlil se svým komorníkem panem Buškem z Velhartic ve velké světnici, kde už byla připravena a rozestlána dvě lůžka. Pan Bušek rozdělal pod komínem veliký oheň, neboť zdi byly provlhlé a chladné, oba povečeřeli, popili dobrého vína a brzy ulehli. Nějakou chvíli spolu ještě potmě rozmlouvali, a v očekávání zítřejšího dne tvrdě usnuli.
Nespali však dlouho. Brzy je probudily spěšné kroky, jako by někdo pobíhal po světnici i kolem lůžek. Karel chvíli naslouchal a potom tiše řekl:
„Bušku, vstaň a podívej se, co se to děje!“
Komorník vylezl z postele, hodil do ohně náruč suchých
polen a rozsvítil svíce, avšak hřmot neustával. Prohledal celou světnici,
nahlédl i za staré závěsy a do zšeřelých koutů, ale nic neobjevil. Přistoupil
tedy ještě k lahvím, jež zůstaly na lavici od večeře, zahřál se douškem,
postavil prázdnou číši na stůl a znova ulehl. Znenadání však jako by neviditelná
ruka uchopila číši a mrštila ji na podlahu doprostřed komnaty. Zazvonilo to, oba
nocležníci se nemálo vylekali a bez dechu naslouchali krokům, jež neustále
pobíhali podél zdí, a teprve když hřmot ustal, ještě hodnou chvíli si šeptem
rozprávěli o příčině těch úkazů.
Když se ráno probudili, našli číši převrhnutou uprostřed světnice a znovu si připomněli noční události. Pověděli všechno purkrabímu, tázali se ho, kdo si to z nich tropil v noci šprýmy tak podivné a ptali se, proč to asi učinil. Purkrabí však pobledl ve tváři a vypověděl, že staří lidé už dříve vyprávěli o té světnici mnoho divných věcí: že tam nejspíš přebývají domácí skřítkové a že dozajista musili nenadálé nocležníky vyrušit z klidu, neboť v komnatě před nim i už dlouho nikdo nepřebýval. Sám je však nikdy neviděl ani neslyšel a považoval do té chvíle takové vyprávění jen za báchorku a zkazku sotva uvěřitelnou.
Karel i pan Bušek ho vyslechli mlčky, i když s velkým podivením; neřekli však nic a jeho vysvětlení přijali za své. Ostatně měli od té chvíli už jiné starosti – Karel se s pomocí svého věrného komorníka začal připravovat, že s nově získanou ctí i s odpuštěním svého otce opět vstoupí do síní Pražského hradu.
Před dávnými lety žil na zámku Hrubá Skála kníže Heřman s chotí Jenovefou. Spokojený život však ukončila králova výzva k tažení do Francie. S těžkým srdcem se kníže rozloučil a právu statků zanechal příteli Dětřichovi, který mu kdysi zachránil život. Dětřich si však pánovy důvěry nevážil a poslal Heřmanovi dopis, v němž obvinil Jenovefu z hrozných věcí.
Zpráva o manželčině nevěře dorazila do vojenského ležení v době, kdy se Heřman léčil po těžkém zranění. S horečnatou myslí napsal správci dopis, v němž mu nařídil, aby Jenovefu uvrhnul do hladomorny. Správce se však obával, že jednou jeho zrada vyjde najevo a najal dva pochopy, kteří měli hradní pani zavraždit.
Nájemní vrazi se však nad paní slitovali, opustili ji v hlubokém lese a doufali, že nenajde cestu ven. Nešťastná Jenovefa bloudila v lesích, až se dostala k jeskyni, kde porodila dcerku Bolmíru. Bála se, že dítě zemře hladem, a proto se obrátila s motlitbou k bohu. Od té chvíle přicházela denně k jeskyni laň a krmila nešťastnice mlékem.
Po několika letech se kníže vrátil domů z vojenského tažení. V hladomorně našel jen kosti. Dal je s úctou pohřbít, ale trápilo ho svědomí a stále častěji se vydával na toulky divokou přírodou. Jednou v lese narazila lan se zářícím křížem na čele. Sledoval ji až k jeskyni, před níž klečela žena s malou holčičkou. Obě se modlily a kolem nich seděli zajíčkové, srnky, okolo poskakovali skřítkové a vzadu stála lan – planoucí kříž na její hlavě právě pohasínal.
„A nyní se ještě pomodlíme za tvého otce, knížete Heřmana, který byl oklamán zlým člověkem, nástroje Satanovým,“ obrátila se matka k dcerce.
Kníže už nevydržel čekat. Vrhl se ženě k nohám a prosil ji za odpuštění.
Návrat na zámek byl radostný. Posádka jásala nad objevením ztracené paní a obdivovala se kráse malé princezny. Zatímco se manželé veselili, lid se shromáždil na zadním nádvoří, chopil nenáviděného Dětřicha a vhodil ho do hladomorny, jejíž otvor byl v zápětí zazděn.
Zachráněná kněžna se brzy zotavila z prožitých útrap a kníže jí s láskou splácel způsobená příkoří. S vlídností zacházel se svými podanými, jejichž postrach, správce Dětřich a hladomorna Peklo, zmizel ze světa. Jen Jenovefina jeskyně se v Českém ráji ukazuje dosud.
Jednou si dva trpaslíci T. a S. vyjeli na myších do světa. Dokud se pohybovali v říši trpaslíků, cesta ubíhala bez nehody, ale jakmile se dostali do světa lidí, bylo zle. Přiletěl krahujec a myšky jim utekly. Celí vyplašení a poškrábaní se dopotáceli k prameni Stebenky, vyrobili si z větviček vor a vypluli po proudu. Ale ani plavba neprobíhala hladce, převrátili se v mlýnském splavu a celí promáčení zalezli do mlýna, kde se uložili na peci. Ráno se však museli schovat před kočkou. Jejich záchranou se stala nůše s houbami, připravenými na trh do Turnova. A tak byli i s houbami prodáni staré panně Oterince. Ta se nejdřív strašně polekala, když je při krájení objevila, ale protože byla hodná, postavila jim v okně domeček a nechala je u sebe bydlet.
Trpaslíci šmejdili po domě, záhy jim dům nestačil a vyráželi do okolí. Poznávali zlé i dobré lidi, nakoukli do školy, tam se jim zalíbilo, brzo uměli víc než děti, dokonce po nocích psali úkoly prvňáčkovi, který na ně zapomněl. Neštěstí však na sebe nedalo dlouho čekat. Chytil jer zlý Krejzlův syn, který je chtěl dát do klece. Zachránil je Michal, syn chudého dělníka, a ten je u sebe schoval. Záhy se však Kotlerova rodina ocitla na ulici, vyhnána domácím, který přišel na to, že Michal si myslí na jeho dceru Hedvu. Michal plakal, ale v tom ho trpaslíci zatahali za nohavici: "Za to, žes nás zachránil, se ti odměníme. Dej si nás pod čepici, budeme ti říkat, kam máte jít.“
Záhy došli na Kozákov a chodbou ve starém lomu vstoupili do podzemí. Sloje se jen hemžily trpaslíky, kteří vozili drahokamy k safírovému jezeru. V největší jeskyni seděl na trůnu z nejkrásnějších drahokamů šedovlasý stařec – král Granát. Vyslech si, jak se do podzemí dostali a pronesl: “Jen jednou za sto let smí do naší říše vstoupit smrtelník. Zůstaňte zde, naučte se vše potřebné, vezměte si odměnu z našeho pokladu a vraťte se na svět.“
Kotlerovic se od trpaslíků trpělivě učili kamenářskému řemeslu, ale po světě se jim přece jenom stýskalo. Když vypršela lhůta, byli bohatě odměněni a směli svět trpaslíků opustit. Tajným vchodem, studánkou Radostnou, je trpaslíci vyvedli na povrch. Kotlerovi jim poděkovali a vrátili se do Turnova. Od bývalého domácího si koupili dům, zařídili první kamenářský závod, jehož granátové výrobky platili kupci zlatem. Michal se oženil s dcerou bývalého domácího hedvou a nad Jizerou vystavěl letohrádek s věží. Přijdete-li do Turnova, najdete letohrádek vlevo nad „hrubým“ mostem.
Nedaleko Turnova se vypíná vrch Kozákov, naleziště drahokamů, které hlídají duchové hor – trpaslíci. Před dávnými dobami přišlo na kozákov dvanáct cizinců, kteří otevřeli šachtu, do níž nikoho nepouštěli. Když o nich chtěl něco bližšího zjistit turnovský brusič kamenů Lamač, byl nalezen v lese s vypíchnutýma očima.
V blízké vesnici žil hajný Jirošík, který vlastnil dvě zlé věci – ženu a lásku k pití. Když měl špičku, rozmlouval se stromy i zvířátky, ale domů se neodvážil, aby mu žena nenatloukla. Jednou se v povznesené náladě potácel lesem, líbal pařezy a objímal stromy, vyprávěl Měsíci o zlé ženě a hrozné žízni, až se dostal k šachtě cizinců. Ani si nevšiml, že ze šachty vylezly postavy se špičatými klobouky a dýmkami a že ho sledují. Záhy se postavy znovu ztratily v šachtě, odkud vylezl obrovský bradatý kozel, nabral Jirošíka na rohy a vrátil se s ním do šachty.
Když se hajný vzpamatoval, ležel v krásné zahradě s letohrádkem. Všude kolem se lesklo zlato a třpytily drahokamy. Cizinci, prý z vlašské země, se smáli, napájeli ho pitím všeho druhu a on jim musel vyprávět veselé historky. I přes svou opilost si však všiml, že cizinci nakládají kozlovi těžké vaky na záda a kozel s nimi vždy někam odběhne.
Po čase se hajnému zastesklo nejen po světě, ale i po zlé ženě Barboře. Jednou potkal ve sloji zamračeného trpaslíka, který mu pohrozil a zašeptal: "Odejdi, nebo zahyneš!“ Jirošík vyčkal, až se objeví Vlachové a prosil je, aby ho vrátili na svět. Ti se jen smáli, nacpali mu do kapes drahokamy a kozel ho donesl před chalupu.
Jirošík si jen pomyslel: „Teď to schytám, tři dny jsem nebyl doma!“ Nakoukl dovnitř a ulekl se. Ve světnici seděla Barbora v černém šátku a zástěrou si otírala oči. Nejistě se šoural do světnice a sladce spustil: „Barunko, odpust mi, služebně jsem se zdržel.“ Barbora se mu ale vrhla kolem krku s takovou radostí, až mu dýmka vypadla. Teprve pak se dozvěděl, že byl pryč tři roky.
Od té doby nepil, drahokamy prodal v Turnově a na turnovském náměstí si koupil dům, kterému se říkalo na staré rychtě. Stal se nejbohatším brusičem kamenů. Jednou si vyšel na Kozákov, ale šachtu už nenašel. Jen od místních lidí se dozvěděl, že se s hrozným lomozem propadla i s cizinci.
Přijdete-li na Kozákov, můžete se pokusit ve starém lomu ještě nějaký ten drahokam objevit.
zpět na Stránky s nádechem tajemna
VEZA