 |
V Morašicích byl žil jeden chalupník se ženou. Muž byl dobrák, dříví by se na něm dalo štípat, ale jeho žena – pánbůh s námi! – byla čarodějnice. Kdekdo to o ní věděl, jen její muž ne, jak už to bývá. A zatímco ona jen kvetla, chalupník se sesychal, tratil se, sám nevěděl od čeho, protože ani nepil, ani se po nocích netoulal. Dokonce pořádně jedl, když mu žaludek dobře vařil, ale co naplat, bylo ho čím dál tím méně.
Co také platné, že se dobře držel a na jídlo dbal, když zatím ztrácel síly, že by si to nebyl dovedl ani představit. Vždycky totiž, jakmile šel měsíc do úplňku - v takové noci se konal sněm čarodějnic – počkala chalupníkova žena, až muž usne, pak přinesla z maštale chomout, hodila jej spícímu na hlavu a čáry máry fuk! - byl z něho kůň, od pravých k nerozeznání.
Tehdy se na něj žena čarodějnice posadila, metlou ho uhodila a on s ní musel pádit cestou necestou mnoho mil, až ji donesl na místo, kde čarodějnice sněmovaly.
|
To se ví, že se milý chalupník po každé takové noci probudil celý schvácený a umordovaný a marně si lámal hlavu, od čeho by to mohlo být. A protože se to každý měsíc opakovalo, dá rozum, že mu sil ubývalo a za čas vypadal, jako by hrobníkovi z lopaty utekl.
Když se už sotva vlekl a bylo mu hůř a hůře, řekli mu sousedé, a se poradil s bábou kořenářkou, co bydlela v chalupě za lesem a byla známá svou moudrostí.
Tak milý chalupník šel a vyložil jí, že to a to, že neví, z čeho slábne, ale že to na něj nejvíc přijde, když jde měsíc do úplňku.
Sotva to řekl, byla bába kořenářka hnedka doma. Je s se ještě zeptala, který on je a odkud, z které vsi. Když jí to chalupník řekl, až se lekl, jak bábě oči zeleně zasvítily! Byla to totiž taky čarodějnice, ale to on nevěděl a nevěděl také, že se o posledním sněmu čarodějnic s jeho ženou pohádala, kdo má jít se satanem do tance,. Od té doby bylo mezi oběma čarodějnicemi nepřátelství, a teď tedy měla bába kořenářka konečně příležitost své sokyni se pomstít.
 |
„ Musíš mne na slovo poslechnout,“ povídá bába chalupníkovi. „Dej dneska pozor, až tvá žena usne. Pak přines z maštale chomout a navlíkni jí ho na hlavu. A přitom řekni: Ať se s tebou stane, co se mně stalo! Další uvidíš.“
Chalupník opravdu poslech a udělal vše, jak mu bába nakázala. Sotva pak navlékl spící ženě chomout na krk, přeměnila se před jeho očima v koně, který řehtal a kopytem hrabal, očekávaje, co mu chalupník rozkáže.
Ted teprve muž pochopil, jak ho jeho žena zneužívala a jak si přitom pomáhala čáry a kouzly. Proto si řekl: „Dobrá – půjčka za oplátku!“ Ženu začarovanou v koně zavedl do maštale, přivázal ke žlabu, seno jí naložil, vodu nalil a od té doby ji zapřahal za pluh i za vůz, hnůj s ní na pole vozil a nic si nevyčítal. „když já mohl sloužit tobě ve zlém,“ volal občas při práci na koně, „můžeš ty teď sloužit mně v dobrém.“
Jak to bylo dál, nevím. Jedni říkají, že chalupník jezdil s koněm tak dlouho, dokud kůň nezestárl a nezašel, druzí zase vypravují, že se za čas chalupník nad svou ženou slitoval a s pomocí báby kořenářky ji zase odčaroval.
Ale jak to
doopravdy bylo,
jsem se ani od pamětníků
v Morašicích nedoptal.
 |
Zdroj: Báje o strašidlech, zjeveních a podivných přírodních úkazech (Albatros 1984)
VEZA
