Cesta do Tibetu
Měsíce a roky trvala kdysi evropským cestovatelům a misionářům cesta do
Tibetu. V cestě jim stály nejen himalájské velehory, ale i historická tendence
Tibeťanů izolovat se před světem. Nyní jezdí do Tibetu 140 tisíc zahraničních
turistů ročně a čínská vláda se kvůli nim i kvůli rozvoji ekonomiky snaží zemi
lépe zpřístupnit novými silnicemi, leteckými linkami i železnicí. I nadále však
udržuje systém různých povolení, bez kterých se zahraniční turista do Tibetu
nedostane.
První
autentické zprávy o Tibetu pocházejí z počátku 17. století od portugalského
jezuity Antonia de Andrade. Velký zájem pak v Evropě vyvolaly zprávy jezuitů
Johannnese Gruebera a Albertad'Orvilla, kteří jako první Evropané roku 1661
dorazili do Lhasy. Později cest do Tibetu - především katolických misionářů –
přibývalo. Dosud jeden z nejlepších cestopisů o Tibetu napsal v roce 1733
italský jezuita Ippolito Desideri. Do Tibetu se více Evropanů dostalo až z Indie
s britskou vojenskou expedicí plukovníka Francise Younghusbanda v roce 1903. I
poté ale návštěva Tibetu zůstávala privilegiem omezeného počtu lidí a tibetská
vláda nepřála "cizineckému ruchu" ani v období faktické nezávislosti země od
roku 1913.
První byl bombardér
Prvním letadlem, které v Tibetu "přistálo" byl americký bombardér B - 24,
který přepravoval zásoby z Indie do Číny. Posádka ztratila orientaci a
havarovala v horách nad Cetangem, asi 200 kilometrů od Lhasy. Letcům se podařilo
vyskočit, místní obyvatelé je uvítali a pomohli jim dostat se do Lhasy, odkud
byli evakuováni domů do USA. Ovšem tomu předcházela nepříjemnost, neboť na
poslední chvíli unikli rozzlobeným buddhistům, kteří byli popuzeni tím, že
cizinci letěli v takové výšce, že se mohli klidně dívat na dalajlamu svrchu…
Dnes se létá do Lhasy denně z Pekingu i Čcheng-tu a nepálského Káthmándú -
přesně řečeno do Gongkaru, odkud čeká návštěvníky ještě 100 kilometrů po silnici
do samotné Lhasy. Číňané proto nedávno začali stavět nové tunely a mosty přes
řeku Cangpo, aby zkrátili vzdálenost od letiště do tibetské metropole na 40
kilometrů. To je však jen zlomek úsilí o rozšíření dopravní infrastruktury v
Tibetu, kde rostou další nové silnice.
Mezi hlavní čínské aktivity "Programu rozvoje západní Číny" v Tibetu patří
kontroverzní megaprojekt čchingchajsko-tibetské železnice z Golmudu do Lhasy v
hodnotě 4,2 miliardy dolarů, která protne zasněženou tibetskou náhorní plošinu,
známou jako "střecha světa", spojí město Golmud v čínské provincii Čching-chaj s
tibetskou metropolí Lhasou.
V roce
1984 byla vybudována trať až na do malého městečka Golmud, které je vzdáleno
více než 3000 kilometrů od Pekingu. V roce 2001 byla zahájena stavba 1142 km
dlouhé trati, která překonává stovky kilometrů věčně zmrzlé půdy. Železnice bude
sloužit hlavně jako strategická dopravní tepna pro armádu, na dopravu čínských
osadníků do Tibetu a pro vývoz nerostných surovin (ropa, plyn, olovo, zinek,
azbest, měď, zlato, chróm, sůl apod.) z těžko dostupných oblastí centrálního a
severního Tibetu do vnitřní Číny. Rádio svobodná Asie přinášelo svého času
informace o tom, že tibetští zemědělci žijící podél budované železnice
protestují proti vystěhování ze své půdy a výši kompenzace za přesídlení. Vláda
Tibetské autonomní oblasti (TAO) však tvrdí, že by lidé neměli mít potíže se v
nových lokalitách uživit, s tím však přesídlenci nesouhlasí.
Nebeský vlak vyjíždí
V sobotu 1. července 2006 vyjela z Golmudu (Na-gor-mo) první vlaková souprava
do Lhasy. Čínský president Chu Ťin-tchao při slavnosti zahájení provozu
přestřihl „startovní“ pásku a bubeníci rozvířili paličkami své obrovské rudé
bubny a tanečníci se točili ve svých rudých kabátcích s praporky a fábory. Další
souprava vyrazila v opačném směru. Prezident Chu Ťin-tchao událost označil za
zázrak ve světových dějinách železniční dopravy a za nádherný svátek pro čínský
lid. Večer místního času vyrazil další vlak z metropole Pekingu. Tato na světě
nejvýše položená železniční trať je dlouhá 4561 kilometrů a téměř jeden tisíc
kilometrů jede vlak v nadmořské výšce 4 tisíce metrů – přičemž nejvýše pojede
vlak v 5072 metrech nad mořem, čímž překoná dosavadní rekord andské železnice v
Peru. Z toho důvodu jsou ve vlaku k dispozici cestujícím kyslíkové masky a
lékařský tým a ve vagonech bude jako v letadlech uměle udržován normální
atmosférický tlak, aby se předešlo výškové nemoci. Skla oken poskytnou ochranu
před ultrafialovými paprsky ostrého slunce. Vlak zdolá vzdálenost 4561 kilometrů
z Pekingu do Lhasy za 48 hodin, což je zásadní pokrok oproti dosavadnímu spojení
autobusy. Vlak bude vyjíždět z pěti čínských měst, ale ještě se neví, zda denně
nebo jen několikrát za týden. Jízdenka z Pekingu až do Lhasy by měla vyjít na
pouhých 49 dolarů za sedadlo a 158 dolarů za lůžko, tedy podstatně levněji než
letadlo.
Uvedení "Nebeského vlaku" do provozu ale stále vyvolává kritiku mezi ochránci
přírody i mezi zastánci tibetské kultury. Tibetští emigranti žijící v Indii již
proti železnici protestovali. Přelezli plot čínské ambasády v Dillí, zapalovali
čínské vlajky a označili vlaky za "smrtelnou ránu" Tibetu. Demonstrace před
čínskými velvyslanectvími se mají konat i nadále, kdy budou exiloví Tibeťané
rovněž nosit černou pásku na znamení smutku. Tibetský mládežnický kongres uvedl,
že železnice je projevem "demografické agrese" a že Peking ji hodlá v příštích
deseti letech využít k přemístění 20 milionů etnických Číňanů do Tibetu.
Ekologové se zase obávají, že železnice ohrozí křehké horské ekosystémy. Čínská
vláda ale veškeré kritiky důrazně odmítá a zdůrazňuje, že železnice pomůže
rozvoji chudého tibetského regionu, mimo jiné usnadněním obchodování se zbytkem
čínského území a podpoří šíření tibetské kultury.
Tibetské zajímavosti
Anglický název Tibet se ujal ve většině evropských jazykových mutacích.
Původní název je však turecký (s příměsí arabštiny a perštiny) Töbän nebo také
Töbäd a znamená „výšky“. Čínský název pro Tibetskou říši - tǔfān nebo tǔbō -
pochází ze 7. až 11. století. Za čínské dynastie Oing (1644 - 1911) vznikl snad
složením dvou slov název Xīzàng, kde Xi je západ a Zang je tibetský - což se dá
interpretovat jako západní Tibet nebo Tibet na západě. V sanskrtu má Tibet název
Trivishtap.
Klášter
Džókhang ve Lhase
Klášter Džókhang, tři podlaží vysoký a plný nejrůznějších komnat, byl
postaven v roce 647 n.l. a je nejstarší stavbou ze dřeva a zdiva v Tibetu.
Panuje názor, že jej dala vybudovat princezna Wen-čeng z čínské dynastie Tchang.
Klášter několikrát vyplanili mongolští nájezdníci a značné škody také utrpěl
za čínské okupace Tibetu v roce 1959.
Budova prodělala několik přestaven a úprav, zejména za vlády pátého dalajlámy
v sedmnáctém století. Značná část dekorací pochází z osmnáctého a devatenáctého
století a většina soch z konce dvanáctého.
Staršího data je však jedna plastika, kterou mnozí považují za nejváženější
modlu v Tibetu – posvátná Socha Džowo Šákjamuniho, jemuž se také někdy říká
Jišinorbu (Klenot plnící přání). Nalézá se ve svatyni Džowo Lhakhang,
představuje dospělého Buddhu a je z kovu. Je tradičně považována za jednu z mála
soch, která byla odlita ještě za Buddhova života. Vytvořil ji božský umělec
Višvakarman podle pokynů boha Indry. Kdysi patřila králi Magadhovi (z Bengálska
v Indii), který ji daroval otci princezny Wečeng, císaři čínské dynastie Tchang.
Hlavně kvůli Džowo Šákjamunimu je klášter Džókhang nejnavštěvovanější svatyní
v Tibetu. Chrám nebyl nikdy v rukou jediné tibetské buddhistické sekty a je
proto vysoce uctívaným místem přívrženců všech sekt, stejně jako vyznavačů
bönismu, domorodého tibetského šamanistického náboženství. V Lhase existují tři
okruhy, které poutníka k soše Džowo Šákjamuniho dovedou. Velký Lingkhor vede
okolo starého svatého města; jím probíhá i okruh Barkhor, který vede okolo
chrámu Džókhang, a nakonec je zde Nangkhor, rituální chodba kolem vnitřních
kaplí uvnitř Džókhangu. Po těchto třech okruzích denně projdou tisíce poutníků,
kteří si prozpěvují, modlí se a točí modlitebními mlýnky; někteří cestou i
mnohokrát padnou k zemi.
Posvátná hora Kailás
Hora
Kailás se nalézá v jihozápadním Tibetu, kde je se svými 6714 metry je nejvyšším
vrcholem pohoří Kailás, jež se v délce asi sedmi set kilometrů táhne podél
Himaláje.
Jeden z příběhů o stvoření hory je odvozen z Rámájany (v sanskrtu Příběh o
Rámovi). Aby mohl Hanumán (opičí spojenec prince Rámy) oživit raněné a mrtvé
Rámovy vojáky, poslali hop na horu Kailás pro saňdžíviní, bylinu, která
navrací život. Hora byla nedaleko mýtického ráje Šambhaly. Hanumán však nemohl
rostlinu najít, a tak s sebou přinesl celou horu. Když se byliny posbíraly,
hodil horu zase zpět na původní místo, ale netrefil se, a tak hora stojí na svém
nynějším místě.
Přední tibetský jógin Milaräpa, jenž se narodil v roce 1040, meditoval v
jeskyni na hoře Kailás, než dosáhl dokonalého osvícení. K této události se váže
příhoda o soutěži mezi Milaräpou a bönským knězem Nara-Bončungem o horu Kailás.
Pánem hory se měl stát ten, kdo první dosáhne vrcholu. Kněz vyrazil brzy a
cestou bubnoval na bubínek, ale Kilaräpa počkal až do západu slunce. Dojel na
vrchol na slunečních paprscích a svého soupeře porazil. Kněz upustil bubínek a
stopy po něm lze na hoře vidět dodnes. Oba se smířili když dostal Nara-Bončung
svolení pobývat na sousedním vrcholu.
Hora má význam jak pro hinduisty tak pro tibetské buddhisty. Hinduisté ji
považují za příbytek boha Šivy, a někteří dokonce za samotného Šivu ve stavu
věčné meditace. Tibetští buddhisté v ní zase vidí horu Suméru, kosmický střed
vesmíru. Z tohoto důvodu buddhisté z úcty nestoupají až na vrchol. Tibetští
buddhisté věří, že hora je domovem Demčoga, boha se čtyřmi tvářemi, který chodí
oblečen v tygří kůži a na hlavě má korunu z lidských lebek. Hora je posvátná i
pro džinisty a bönisty. Džinisté věří, že Kailás je Astapada, místo, kde dosáhl
osvícení jejich první světec Ršabha.
Hora
Kailás je proto už dva a půl tisíce let velmi důležitým poutním místem, ale v
polovině 20.století k ní čínská vláda podstatně omezila přístup. V nedávné době
se situace poněkud uvolnila; ročně smí vykonat pouť 200 tisíc Indů a od roku
1984 i určitý počet Evropanů a dalších národností. Poutní cesta, jež vede okolo
hory, je dlouhá 5486 metrů a do stejné výšky se také očekává výstup poutníků,
kteří mají hoře vyjádřit úctu. Kolem Kailásu, který stojí osamoceně, vede 55
kilometrů dlouhá stezka; je na ní řada menších mohyl a čhörtenů
(památníků), a je ozdobena modlitebními praporky. Cestou lze také obdivovat
několik klášterů. Stezku většinou používají tibetští buddhisté, kteří věří, že
jedna parikrama je pokáním za hříchy celého života a že po 108 obchůzkách
člověk dosáhne osvícení neboli nirvány. Většina z mála indických návštěvníků
zjišťuje, že pro jejich víru stačí navštívit nedaleké jezero Mánasaróvar.
Indičtí poutníci jsou považováni většinou spíše za poustevníky než za obyčejné
lidi, kteří hledají místo k motlitbě a uctívání; panuje názor, že pro obyčejného
poutníka není snadné do tohoto kraje cestovat a že je odrazuje nebezpečí
přepadení bandity.
Omezení, jež zde kdysi platila, se trochu zmírnila a Jeho Svatost Šrí
Džajéndra Sarasvatí Svání, šedesátý devátý Šankaráčárja z Káňčí Kamakóti Pítamu,
získal spolu s 12 úředníky povolení vykonat slavnost Vjásapúdža na den
Gurupúrnimá (9.července 1998) na březích posvátného jezera Mánasaróvar přímo pod
horou Kailás.
Vjásapúdža
představuje začátek 4 měsíčního období zvaného čaturmása, kdy sannjásinové
(mniši) přísahají, že zůstanou delší dobu na jednom místě. To proto, aby
nezašlápli hmyz, který vylétává v monzunovém období. Obřad mezi sebou dohodly
vlády Indie, Nepálu a Číny. Čínská vláda za Šankaráčárjou vyslala speciální
delegaci, která mu prokázala patřičnou úctu a po celou dobu návštěvy jej
provázela. Číňané také na úpatí hory Kailás povolili postavit sochu Ádišankary,
jehož někteří Indové považují za největšího filozofa, mystika a básníka.
O
jezeru Mánasaróvar se soudí, že je vytvořil Brahma a že jsou v něm tírthy
(koupaliště a přechody, vedoucí do říše bohů) posvátných řek gangy, Jamuny,
Sarasvatí a Bhagíratny. Asi 80 kilometrů od jezera se nalézají prameny čtyř
největších jihoasijských řek, směřujících do Indie: Cang-po/Brahmaputra, Indus,
Satladž a Karnali. Vypráví se, že déšť z nebe padá nejdříve na boha Šivu (Kailás),
aby nepadal tak zprudka a pak teprve odtéká do posvátné Gangy. Po smrti Mahátmy
Gándhího v roce 1948 byla část jeho popela rozprášena i do jezera Mánasaróvar.
Toto jezero je kulaté a představuje prý slunce. Nedaleko je další posvátné
jezero Rakastál, jež má tvar půlměsíce. Obě jezera tudíž údajně představují sílu
sluneční (vnitřní vědomí člověka) a měsíční (temnější démonickou). Mystický
aspekt celé oblasti ještě zesilují dvě prostorné dutiny v hoře, jež jí z
určitého úhlu dodávají vzhled lebky shlížející na nížiny pod sebou.
zpět na Stránky s nádechem tajemna
VEZA