 |
 |
Na ten výlet se mi ale vůbec nechtělo. Ne z lenosti, mám výlety na kopečky ráda, ale už v noci mne začalo bolet tu i onde, a ráno jsem byla totálně bolavý "celej člověk". Duševně jsem byla na dně, protože Honza naplánoval a prosazoval sobotní výstup na Lovoš (570 m n/m), který je sice pověstný nejkrásnější vyhlídkou na Českém středohoří, ale já měla úplně jiné starosti, než koukat z nějakého kopce. Byla jsem přesvědčena, že tam prostě nemohu dojít.
|
|
Ze svého záměru neustoupil, a nacpal mne do auta se slovy: "To rozchodíš!" Ale mne bolelo i to sezení v autě a říkala jsem si, že tohle nemám zapotřebí, že takováhle necitelnost k trablům druhého je důvod k rozchodu… Dojeli jsme pod Lovoš, s hekáním jsem se vykulila z auta, nahodila brašnu s kamerou přes rameno, připoutala na vodítko naši Nelinku (minipudl) a vyšli jsme po zelené značce cestou, která měla končit "skoro v nebi". Po půl kilometru jsem vypustila na svobodu Nelinu, po chvíli mého hekání mi Honza vzal brašnu s kamerou, nicméně se mi stále chtělo umřít, bolest mi skákala po částech těla jak tenisový míček - z chodidla hup do ramen, pak hup do břicha a na záda na páteř… Po kilometru strmého stoupání jsem proklínala Honzu a chvíli, kdy jsme se seznámili…ale nebylo mi to nic platný, Honza šlapal 50 metrů přede mnou a v předtuše hromobití se radši ani neohlížel. Spojku dělala jen Nelinka, která běžela za ním a vracela se ke mně, když jsem kleslá na duchu i na těle stála opřená o strom a chytala druhý dech. Kritická byla chvíle, když jsem si na ukazateli přečetla, že vrchol je vzdálen ještě 1,5 kilometru. Zoufalstvím se mi chtělo brečet a jen ta psí kamarádka mne svou radostí ze života přiměla, že jsem šla za ní, nahoru na Lovoš.
Po kilometru začal porost řídnout a otvíraly se pohledy do krajiny; ani jsem jim nevěnovala pozornost, jak jsem byla vyčerpaná bolestí, námahou a horkem. Po dalších metrech už jsem slyšela jak na mne Honza volá: "Už tam budem, už je to jen kousek!" Ale ten kousek byla pěšina vzhůru - kolmo k cestě! Bezradně jsem stála, ale v tom Honza volá: " Pojď dál po cestě do zatáčky, tudy to jde obejít." Odevzdaně jsem se courala za ním, oči upřené na cestu - třeba najdu nějaký pěkný kamínek - moje myšlénky letěly za mými drahými zesnulými, už mi bylo všechno jedno. Na cestě, v černé suti a prachu, na krok přede mnou se něco zalesklo. To mám štěstí - to bude ten pěkný kamínek! Špičkou boty jsem to něco vyhrábla, vzala do ruky, promnula od černoty a nevěřila svým očím: byla to tři centimetry velká soška Panny Marie. Třebaže byla zatlačená do černého prachu cesty, po které jezdí chatař v gazíku, tak byla nepoškozená, stříbrně svítila jako nová, jako by ji tam někdo zrovna dal minutu před tím než jsem došla. Sevřela jsem jí v ruce, ruku dala do kapsy a za chvilku už jsem seděla na lavici u stolu na vyhlídce u chaty. Stále jsem myslela na tu nalezenou sošku a říkala si, zda-li to není znamení a jestli ano, tak jaké: dobré či zlé? Hmatatelné dobré znamení bylo to, že Honza přinesl colu a kávu. Hned jsem mu řekla o svém nálezu; údivem kroutil hlavou a řekl, že to je asi pro štěstí.
 |
 |
 |
Rozhlížela jsem se po kraji pode mnou. Pohled na Lovosice a Labe, na Hazmburk a Košťál byl jak z letadla. Na obzoru Milešovka, Říp, v dálce Ralsko a Ještěd, nekonečná krása. Po půl hodině jsem se s Nelinkou přesunula na nejvyšší bod Lovoše - ke starému vrcholovému kříži. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se hýbám a jdu bez bolesti. Co se stalo? Že by mne vyléčila ta cola nebo káva? Nebo mi pomohla od bolesti nějaká vyšší moc? Hned mne napadlo: to ta nalezená Panna Marie? Nevím, mohu se jen domnívat - mohu si pohrávat s myšlénkou, že se stal nečekaný zázrak… Skutečností však je, že všechny mé bolesti byly opravdu pryč a já ještě ten den, nejen jak kamzík seběhla z Lovoše dolů, ale ještě vyšlapala bez potíží další kilometry ke zřícenině hradu Koštálova.
"Něco"mezi Zemí a nebem musí být…
Pro všechny turisty a přátele Českého středohoří mám dobrou novinu - turistická chata na vrcholu Lovoše má nyní již své vlastní webové stránky, kde najdete nejen zajímavosti o Lovoši a okolí, ale i odkaz na webovou kameru, jejíž pomocí si můžete prohlédnout krásné panoráma výhledu z hory. Ten výhled opravdu stojí za to a necháte-li se jím přilákat k osobní návštěvě, nebudete zklamáni. Nemusíte se bát, výstup není příliš náročný.
zpět na Stránky s nádechem tajemna
