 |
O prázdninách navštívil jednadvacetiletý Mácha s přítelem
Hindlem poprvé zříceniny Bezdězu:
"Vyšli jsme s Hindlem roku 1832, 1. srpna ráno ve 4 hodiny…"
Zříceniny Bezdězu, kouzelná vyhlídka do kraje a večerní šero mocně na Máchu
zapůsobily:
"Večer na Bezdězí. Měsíc v nové čtvrti, kouř nad Hiršbergem,
jezera či rybníky. Jestřabí…"
Vzrušující dojmy z noční krajiny v Máchově citlivé obrazotvornosti, oživené
fantastickými postavami, vyvolávaly těžký ponurý sen. Mácha jej pak
zpracoval v Literárním zápisníku a tento výlet se stal podkladem pro povídku
"Večer na Bezdězu".
|
Bezděz 1833
V témže roce Mácha ukončil filosofická studia a
vstoupil na právnickou fakultu. A také se zamiloval - do Márinky Štechové,
dcery hajného z myslivny Želatínky při oboře Konopišťského zámku. Jeho
zamilovanost končí v lednu 1833; snad ho zaujala jiná dívčina, a tak se Mácha
nemůže dočkat jara a chystá se na velikonoční výlet:
"Jestlipak o svátcích už bude zeleno? Já toužím po kraji až mílo!..."
Přítel Mach popisuje Máchu takto:
"Mácha byl skoro velké postavy, štíhlé, obličej a nos měl
podlouhlý, čelo vysoké, vlasy černé, nosil je vpředu delší, vzadu nakrátko
ostříhané a na stranu přičesané. Oči měl tmavomodré, pohled zasmutnělý.
K tomu poněkud snědá plet jeho dávala obraz jinocha jímavého a sličného.
Vzezření jeho jevilo jakýsi vnitřní bol. Nenosil vousů, přes ale to byl
zjev muže již nad svou mladost vyvinutého, silného a rázného. Na čelisti
pod pravým okem měl podlouhlou jizvu dosti značnou, jak mi vypravoval, od pádu
se zvonu, když jako chlapec na věži u sv.Petra pomáhal zvonit. Vylezl na
lopatku zvonu a spadnuv odsud poranil se."
V jeho cestovním pasu z roku 1834 je zapsáno, že Mácha je vysoké postavy, podlouhlého obličeje, modrých očí, velkých úst, prostředního nosu a hnědých vlasů.
 |
 |
 |
Rád chodil oděn ve světle šedý, téměř bílý plášť s červenou podšívkou a s límcem červenou felbou vyloženým…A tak se stalo, že když přijel roku 1936 do Litoměřic a procházel náměstím, považoval jej hlídkující vojín u kasáren za očekávaného arcivévodu Františka Karla, který měl téhož dne přijet do Litoměřic na zapřenou. Spatřiv přicházet mladého muže v plášti, co připomínal uniformu, zavelel "do zbraně" - a Mácha zmaten raději zabočil do postranní uličky…
O prázdninách - 20.srpna 1833 ve čtyři hodiny ráno -
se s přítelem Kindlem opět vydali na cestu a druhý den již byli na Bezdězu.
"Na Bezdězí. Oblaka nade mnou co stáda beránků, za horami však černý,
hustý mrak, temnější než stíny tmavé horní. Vítr zanášel sem tam již
požloutlé listí. Krávy. Papršlek sluneční. Duha kus, jako obraz v černém
rámu. Ostrůvek na jezeru Hiršbergském, silnice - vísky. Hřib. Za horami
vycházelo slunce vzdálených světů; - naše zapadlo. Sám na noc v zříceninách.
Tišeji a slavněji lesy hučely, z dálky pes a houkání. Mnohý list sletěl
dolů, bylo mu zde samotno, smutno, pusto, aby zemřel mezi kvítím polním,
jako králové, jen studené kamení a.t.d. "
Studium Hájkovy České kroniky, Veleslavína, Paprockého, Klicpery, Lindy a pak hlavně historické romány Waltra Scotta inspirovaly Máchu napsat původní české historické romány. A tak zjara roku 1834 vychází jeho román "Křivoklad", jež má být prvním ze zamýšlené tetralogie "Kat: Křivoklad - Valdek - Vyšehrad - Karlův Tejn". Napsal však jen díl prvý a dva povídkové zlomky (jež se k dílu pojí ): "Valdice" a "Klášter sázavský".
 |
 |
Mladá Boleslav, Kokořín
V této době navazuje známost s Lori - Leonorou Šomkovou, jíž nebylo ještě ani 17 let. Byl to vztah velmi problémový, jež provázely ze strany Máchy výbuchy žárlivosti, nedůvěry, podezřívavosti, panovačnosti, střídající se s usmiřováním a projevy vášnivého citu. Navíc obě rodiny této známosti nepřály.
Dne 4. srpna 1834 ve 3 7 ráno se vydává Mácha s přítelem Antonínem Strobachem pěšky z Prahy do Itálie: 17.srpna již byli pod Brennerem - 24.srpna ponejprv viděli Benátky - 30. srpna se vydávají z Lublaně na zpáteční cestu do Prahy.
Na jaře roku 1835 se Mácha zase chystá na putování českými
kraji:
"… budeme se toulati po boleslavském kraji."
Přítel Hindl mu píše pozvání a udává jakým směrem se má vydat:
"Až do Mladého Boleslava jděte po silnici, z Mladého Boleslava ale
po Jizeře řece, a tak přijdete na zbořeninu Michalovicskou a pak Zvířetickou
(Sveretic neb Dalešic na mapě), pak k městečku k Bakovu, a odtud za hodinu
jste v Klášteře, tím si jen hodinu cesty zajdete, a za to dvě zbořeniny
uvidíte."
 |
Zvířetice 1833
Mácha se vydává na cestu o Velikonocích a okouzlen chodí od hradu ke hradu a nemůže se dosti vynadívat do dalekých obzorů. Do jeho zápisníku přibývají nová jména hradů spatřených a nové kresby. V polovině roku 1835 již dokončuje báseň Máj.
"Následující báseň jest oučel hlavní, slaviti májovou přírody krásu; k tím snadnějšímu dosažení oučelu tohoto postavena jest doba májová přírody proti rozdílným dobám života lidského. Tak u příkladu v čísle prvním tichá, vážná a.t.d. láska v přírodě proti divoké, vášnivé nezřízené lásce člověka; tak též jiné vlastnosti májové přírody proti podobným života lidského dobám v číslech ostatních. Pověst tedy čili děj básně této nesmí se co věc hlavní považovati, nýbrž jen tolik z děje toho v báseň přijato, jak daleko k dosažení oučelu hlavního nevyhnutelně třeba. Děj se koná u města Hiršberg (Doksy) mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštejn, Houska a v dálce Roll (Ralsko), k východu západu, polední a půlnoci okazují - ostatních co se účelů dotýče, jakož i sententia moralit z celého snadněji se vyrozumí."
Námět pro svůj Máj získal Mácha při své návštěvě Bezdězu v létě 1832, když sem přišel s přítelem praktikantem Eduardem Hindlem. V hospodě vyslechl příběh otcovraždy, která se stala v Dubé u Doks, asi 50 let předtím. Mladík jménem Hynek Schiffner zabil svého otce, protože ten mu bránil v lásce. Schiffnerovi byli dosti zámožná rodina, pěstovali a prodávali chmel. Jejich jediné dítě - syn Hynek (* 1753) se zamiloval do dcery zdejšího kováře a pravděpodobně z rozdílnosti majetkových poměrů otec nesvolil k jejich sňatku. Neshody mezi otcem a synem vyvrcholily v prvních májových dnech roky 1774. Tehdy se asi zoufalý Hynek rozhodl řešit patovou situaci odstraněním otce. V sobotu 7.května odešel otec pracovat na chmelnici ve Sviňském dole. Syn se vypravil za ním a ubil ho tam kusem chmelové tyče. Mrtvolu pak skryl ve skalním úvozu a doufal, že ji tam nikdo nenajde. Ale proběhlo pátrání a zavražděný byl nalezen. Neklamné stopy na vinici usvědčily z činu Hynka. Byl magistrátním soudem obviněn z vraždy, ke které se později přiznal. Byl eskortován do Mladé Boleslavi, kde byl více jak dva měsíce vězněn ve sklepě pod kulatou věží tehdejšího kriminálního soudu. Tato budova se v Mladé Boleslavi nachází podnes (ikdyž trošku přestavěná). Mácha ji ve svém Máji ovšem umístil na břeh jezera… Soud odsoudil Hynka k smrti lámáním kolem. Jeho žádosti o milost byly zamítnuty a veřejná poprava se konala 19. 7. 1774 nedaleko Mladé Boleslavi v místě dodnes zvaném Na spravedlnosti. V době, kdy Mácha navštěvoval tento kraj, ještě v Doksech žili příbuzní Schiffnerů. Bratranec popraveného Hynka byl v Doksech hospodským a je tedy možné, že se s Máchou setkal a jemu příběh vyprávěl.
"Od svého otce v svět vyhnán
v loupežnickém tam roste zboru.
Později vůdcem spolku zván,
dovede činy neslýchané,
všude jest jméno jeho známé,
každémuť: "Strašný lesů pán!"
Až posléz láska k růži zvadlé
nejvejš roznítí pomstu jeho,
a poznav svůdce dívky padlé,
zavraždí otce neznaného.
Protož jest u vězení dán;
a kolem má být odpraven
již zítra strašný lesů pán…
Nápad udělat z Hynka "strašného lesů pána Viléma" získal Mácha také podle skutečné osoby, kterou byl Václav Kumr (* 1767 ve Vísce, jižně od Bezdězu). Byl nemanželským dítětem, proto si vysloužil hanlivou přezdívku "Webrův Vašek" (podle svého skutečného otce, který byl panským mušketýrem). Byl to násilník, rváč, zloděj a pytlák. Koncem 18. století již byl vůdcem obávané loupežnické bandy a byl na něj vydán zatykač. K zatčení došlo v květnu 1789 v dokské hospodě Na šancích. Byl odvezen do Prahy a pak "bručel" 20 let na Špilberku v Brně. Jako stařec se vrací domů do Vísky a zde 6. března 1843 umírá. (Zemřel tedy až 7 let po Máchově smrti…) Kumr jako loupežnický hejtman se stal v kraji legendou, zdejší lidé ho znali osobně a tak přítel Hindl na jeho životní příběh nejspíš Máchu upozornil. Ten pak Hynka Schiffnera a Václava Kumra sjednotil do jedné osoby - Viléma - a oba děje soustředil v jedno místo - pod Bezděz k dokskému jezeru. Sem umístil bílou věž budovy kriminálního soudu v Mladé Boleslavě i popravní pahorek, na jehož menším vrchu stál kůl a popravčí kolo a na druhém vyšším vrchu bílá kaple.
Místa Vilémovy popravy i Jarmiliny sebevraždy můžeme vidět ještě dnes. K šibeničnímu vrchu, kde skonal Vilém (asi 3 km od dnešního Máchova jezera), vede březová "alej vzdechů". Samotný pahorek už ale pozměnila probíhající železniční trať, ale stále tu je a na člověka zde padá tíseň. "Jarmilinu skálu" omývají vody Máchova jezera. Je tak zvána odedávna, ikdyž je to jen pověst, že právě zde ukončila svůj život. Takto tedy vznikl tragický příběh milenců, do jehož děje vstoupil i sám Mácha - vtělil do poutníka Hynka, který k jezeru přijde až po tragédii a zamýšlí se zde nad svým vlastním osudem.
I v smutném zraku mém dvě vřelé
slzy stály,
co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály;
neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy - ach, nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému útěchy jaké dá?
Bez konce láska je! - Zklamánať láska má!
Mácha miloval děsivé příběhy a emoce. V Máji pak vyžaloval i všechny bolesti své duše, zraněné zklamanou láskou, beznadějností zániku, pochybnostmi o životě posmrtném, smutkem nad marností všeho, steskem po uplynulém mládí, ale současně zde vystavil nehynoucí pomník jarní přírodě.
 |
 |
 |
Valečov, Valdštejn, Houska
23.dubna 1836 držel Mácha první výtisky svého Máje v
ruce a 25.dubna již nemá ani jediný exemplář - vše prodáno. Dal tedy
tisknout dalších 600 exemplářů "veršovaného románku". Jeden sešit
stál 14 kr v stříbře. Mácha byl s prodejem spokojen, jeho vrstevníci byli
Májem nadšeni, zato u současné kritiky se setkal s absolutním nepochopením.
Jaroslav Vlček výstižně napsal:
"A sotva r.1836 Máj se objevil, nastala hromadná kritická poprava,
jakých v dějinách nové naší poesie není mnoho."
Oficiální česká kritika se vrhla na Máj a na Máchu,
nepochopila jej, odmítla, zatratila. Josef Chmelenský v Musejníku na rok 1836
píše:
" Máj p.Máchy nechci posuzovati; nedospělať tato báseň ještě pro
kritiku; ale z té příčiny přece dlužno na ni poukázati, protože ze všeho,
cožkoli p.Mácha ve svém Máji podal, poesie vysvítá. Až po druhé - totiž
tenkráte o p. Máchovi šířeji promluvíme, až nám pěknější příležitost
k tomu podá. Jeho Máj - aspoň mne příliš uráží; neboť od oběšence a
anjela tak nepoeticky padlého s nechutí oči obracím…"
Nejpotupnější kritikou ovšem zůstává článek Slavomíra Tomíčka v České
Včele na rok 1836:
"… jeho báseň jest škvára, která z vymřelé sopky vyhozena mezi
květiny padla. Ve květinách můžeme míti a máme zalíbení, nikoli ale v
chladném mrtvém meteoru, který z rozervaných útrob vyvržen byl. V tomto
nenalézáme nic krásného, oživujícího, nic básnického…Básník ale
liboval si v kontrastech, na svém místě nejsoucích, on raději povrhnul důstojným
jménem básníka a snížil se k bídnému rymotepci…"
 |
Kost
Mácha v té době prožíval nejtěžší krizi svého života a tak s počátku přijímal odsuzující kritiku Máje s rezignací. Dne 8.srpna 1836 obdržel závěrečné vysvědčení z právnických studií a rozhodl se oženit s Lori. V září odchází z Prahy za prací do Litoměřic. Z Máchovy litoměřické korespondence je patrno, jaké starosti jej tížily - především nedostatek peněz a starost o zařízení bytu pro Lori a dítě. Dne 2. října 1836 se v Praze narodil Máchův syn Ludvík. Mácha (*16.11.1810) se však nikdy s Lory neoženil. Zemřel náhle (pravděpodobně na tyfus nebo choleru) v Litoměřicích 8.listopadu 1836 - ten den měl mít v Praze svatbu.
 |
Hazmburk
Úryvky použity z knihy: K.H.Mácha - Výbor z díla, Praha 1942 a obrazy hradů od K.H.Máchy: Hrady v Čechách, na Morave a ve Slezku.
zpět na Stránky s nádechem tajemna
VEZA