Posvátné místo Lalibela

Psal se rok 1530 a Ahmad Gran, imám Zejly, táhl s vojskem proti zemi Etiopů, posledních nevěřících v severní Africe. Bylo je třeba příkladně potrestat za to, že nepřijali víru Prorokovu. Chrabrý muslimský vůdce dávno zapomněl, že sám Prorok Muhammad si vážil snášenlivosti etiopských králů ve věcech víry natolik, že pod jejich ochranu poslal své vlastní příbuzné.
Imám tedy táhl zemí Etiopů s mečem v ruce a ostatní imámové také pospíchali, aby zasadili poslední ránu křesťanské říši, která se už bránila z posledních sil.
Jednou dorazili islámští bojovníci k potoku, o němž jim průvodce řekl, že se jmenuje Jordán. Imám se ušklíbl nad tou náhodou.
"Posvátná řeka," pronesl posměšně," ale průvodce, kterého se jeho slova nijak nedotkla, vážně řekl: "Ano, je to posvátné místo. Stojí tu chrámy, jimž není rovno na celém světě."
Imám přikývl. Když není tak není. V téhle zatvrzelé zemi už viděl ledacos a byl přesvědčen, že už ho nic nemůže překvapit...

Nad městečkem Lalibela se tyčí hora Abuna Yoseif (4200 m). Na zelených úbočích se červenají skvrny sopečného tufu. Nikde žádný zázrak. Průvodce však požádal imáma, aby se s ním vydal vzhůru po svahu hory. Vojáci vyrazili kupředu, aby prozkoumali, zda se nejedná o léčku. Zatímco imám Ahmad Gran stoupal k divu, který mu průvodce sliboval, jeho ozbrojenci sehnali na široký dvůr vytesaný ve skále mnichy, starce a ženy s dětmi, kteří se schovávali v klášteře.
Před imámem stál chrám křesťanského boha. Nebyl ani velký, ani honosný, jenom červený jako celá hora.
"No, kde máš ten zázrak?" obrátil se ke svému průvodci imám.
Mniši a ženy se tiskli ke stěně. Vyděšené děti plakaly.
"Račte sestoupit z koně a vejděte dovnitř."

Imám uposlechl. Ale sotva prošel obloukem chrámového portálu, pochopil. Zůstal uvnitř dlouho, přecházel od jedné sochy ke druhé, prohlížel si reliéfy a přejížděl dlaní po sloupech. Pak dal do chrámu zavolat mnichy a ostatní. Pociťoval hořkou křivdu, že lidé vynaložili tolik úsilí a dovednosti ke chvále nepravého boha.
"Je tu jedenáct kostelů" - řekl průvodce - "jsou spojeny podzemními chodbami a galeriemi. Ráčíte-li..."
Imám mávl rukou. Nechtěl už vidět žádné kostely. Stačil mu i ten jeden, v němž bylo naprosto všechno - oblouky, sloupy, sochy i reliéfy - vytesáno do skály. Byl to opravdu věčný pomník Bohu i stavitelům chrámu.
Imám nechal přinést dovnitř suché chrastí a rozdělal na podlaze oheň. Za chvíli křivily záblesky šlehajících plamenů přísné tváře světců do groteskních úšklebků.
"Otesávat kámen pro větší slávu vašeho boha, to dokážete," řekl imám. "Ale kdo ho miluje tak, že pro něj dobrovolně vstoupí i do ohně?"
Mniši mlčeli.
"No!"
Tehdy se jedna z žen vrhla do stále silněji sálajícího ohně. Imám se odvrátil a křikl na vojáky, aby ji z plamenů vytáhli.
Leč běda - píše arabský kronikář - tvář oné ženy již z jedné strany ohořela. Imám pak rozhodl, že chrámy tyto nerozkotá, jen strhne chrámové roušky, vezme drahocennosti tam shromážděné a zohaví tváře modlám tam zpodobeným.
Tak neznámá žena zachránila od zkázy chámy Lilabely. Není pochyb, že se příběh skutečně udál, protože ho zaznamenal arabský kronikář, který měl za úkol oslavit hrdinství imáma Ahmada a nikoliv činy křesťanů...

Arabská vojska postupovala k hlavnímu městu Etiopie. Zesláblá říše už neměla dostatek sil, aby se postavila vetřelcům na odpor. Pomoc však přišla zcela nečekaně z moře, od souvěrců...
Pronikání Portugalců do Indického oceánu napsalo do dějin Východu jednu z nejkrvavějších kapitol. Koráby Vasco de Gamy i eskadry, které zanedlouho vypluly v jejich stopách, loupily a vraždily, potápěly lodě a vypalovaly indická i arabská města, ničily všechno, co se jim postavilo do cesty. Jejich cílem bylo zastrašit a ochromit hrůzou dosavadní pány oceánu. Etiopie však byla výjimka, protože ji Portugalsko prohlásilo za svého spojence. Řešení rozporů ve výkladu podrobností věrouky bylo odloženo na pozdější dobu.
Když se proto negus - etiopský císař, obrátil na Portugalce s prosbou o pomoc, vylodil se v zápětí na pobřeží jeho říše oddíl pětiset vojáků, námořníků a urozených pánů. V jejich čele stál sám kapitán Dom Cristovão da Gama, pátý syn slavného Vasca de Gamy. Byl oblečen v punčochy, kalhoty a kazajku z červeného atlasu a zlatohlavu skládaného do mnoha záhybů, pláště francouzského střihu z drahé červené látky prošívané zlatem a na hlavě měl černou čepičku zdobenou vzácnou zlatou mincí. Statečně snášel muka, které mu působilo vedro. Vždyť tu zastupoval nejkřesťanštějšího z králů, jehož vojáci porazili a rozprášili arabské imámy.

Etiopie se stala po Arménii druhou křesťanskou zemí na světě. Křesťanství zde bylo přijato za státní náboženství již ve 4. století. Portugalci během několika let zaplavili Etiopii jako kobylky. Křesťanští misionáři přicházeli jako předvoj vojáků a obchodníků. Portugalci dělali co mohli, aby proměnili Etiopii v dobrovolnou kolonii a překonávali se v horlivosti. Odpor proti povýšeným a chamtivým spojencům rostl rok od roku. Když se jezuitům podařilo přimět jednoho neguse, aby přestoupil na římsko-katolické vyznání, došlo k výbuchu. Etiopie povstala, mnozí misionáři přišli o život a sedm tisíc Portugalců, kterým se podařilo vyváznout se zdravou kůží, nakvap opustilo zemi.

Nebylo to poprvé, co se portugalští misionáři neukázali právě v nejlepším světle. Také na to doplatili. Prokázali však neocenitelné služby moderní historii. Jako zvědové byli totiž pravými mistry. Už v 16. století pronikli i do těch nejvzdálenějších koutů Etiopie, kam po nich nevstoupil žádný Evropan až do počátku dvacátého století, a zanechali po sobě podrobné popisy všeho, co viděli.

Jeden z misionářů jménem Alvarez se dostal i do Lalibely. Chrámům, které předtím málem zničil imám Ahmad Gran věnoval ve svém díle několik nadšených stránek. Považoval ovšem za nezbytné uzavřít je slovy: "A na tom již dosti, neboť jsa znaven touto prací, trvám v jistotě, že vyřknu-li více, nikdo mi dále nebude chtít popřáti sluchu, již to, co jsem napsal, pobídne mnohé, aby mne nazvali lhářem. Leč já přísahám při jménu Páně, že jsem se slovem neodchýlil od pravdy, ba nalézám mnohé, co bych tu ještě mohl dodati, kdyby mě nezdržovala obava, že budu viněn ze lži."
Potom si však patrně uvědomil, že jeho dobrá pověst je už tak jako tak pošramocena, neudržel se tedy a dodal: "Blížence chrámů lalibelských nelze najít nikde na světě."

Lalibela - to zvláštní slovo, v němž jako by zvonily rolničky, není jen zeměpisným pojmem. Je to současně i jméno jednoho z etiopských císařů dynastie Zagve - Gebre Mesqel Lalibela, který zde vládl v letech 1182 až 1220. (Rozdíly mezi etiopským a evropským kalendářem způsobily, že se někdy můžeme setkat i s jiným letopočtem vlády.)
Negus Lalibela nijak zvlášť nevynikal nad ostatní panovníky. Díky lalibelským chrámům ho však církev nakonec prohlásila za svatého a vybavila jeho památku odpovídajícími povahovými rysy. Důvody, pro které vznikla většina stavebních památek, jsou zpravidla naprosto pochopitelná a lze je vysvětlit zcela logicky dobovými okolnostmi. Proč se však objevily chrámy v Lalibele, to zatím vysvětlit nedokážeme. Přinejmenším proto, že v Etiopii nemají žádného předchůdce. Jediný chrám na světě, který můžeme považovat za jejich předobraz či za jakéhosi příbuzného stojí na druhém břehu Indického oceánu a dělí ho od nich nejenom několik tisíc kilometrů, ale i skoro půl tisíciletí (tím je míněn skalní Kailásanáthův chrám v Indii).
Motivy císaře Lalibely nám tak bohužel zůstávají neznámé, zato však máme před sebou jejich výsledky. Někdy kolem roku 1200 se tedy král rozhodl, že na břehu potůčku s domýšlivým jménem Jordán vytvoří zázrak. Vybral si místo, kde už pravděpodobně byly jeskyně, v nichž žili křesťanští poustevníci. Tam se tedy začalo se stavbou zcela neobvyklým způsobem. V horském svahu byl vysekán čtvercový příkop, hluboký deset až patnáct metrů, který oddělil z hory obrovský kamenný kvádr. Z tohoto kvádru byl potom vytesán kostel. Autor objektu se nemusel zabývat obvyklými stavebními problémy, protože měl možnost modelovat celý chrám jako jedinou plastiku. V oněch bouřlivých časech však hrála nemalou roli i skutečnost, že některé z těchto chrámů byly vlastně ukryté v obrovské jámě. Ve skále byla navíc proražena řada podzemních chodeb, takže se dalo rychle a nepozorovaně přecházet z jednoho chrámu do druhého.

Deset z jedenácti svatyní vzniklo na popud krále Lalibely, jedenáctou dala na královu počest postavit jeho vdova. Nejsou si navzájem podobné, avšak všechny mají čistě etiopský charakter a nemohly vzniknout nikde jinde. Úspornost výrazu a přísné linie etiopské architektury se zrodily už v Aksúmu a v určitých rysech se projevují ještě dnes, takže podle nich mohou badatelé snadněji rekonstruovat staré stavby. Výraznost etiopského stylu je o to pozoruhodnější, že král Lalibela objednal i odborníky z ciziny, aby pomohli domácím řemeslníkům uskutečnit jeho velkorysé stavební plány.
Kroniky nám  uchovaly svědectví o tom, že do Lalibely přijelo pět set řemeslníků a umělců z Egypta a Jeruzaléma. Současně se však zmiňují o další zajímavé podrobnosti. Nářadí pro stavbu se sbíralo po celé zemi a narychlo zařizované dílny ještě vyráběly nové. Není divu, vždyť celá stavba trvala dvacet čtyři let.
A výsledek tohoto úsilí zůstal dodnes zachován takřka v původním stavu. Pouze některé sochy a reliéfy nesou stopy vpádu muslimských dobyvatelů. S výjimkou těchto pohnutých epizod však křesťanští mniši nikdy lalibelské chrámy neopustili a vždy o ně svědomitě pečovali.

Severní komplex nad potokem Jordánem tvoří Bét Madhane Alam (Chrám Spasitele světa),  (Chrám Panny Marie), Bét Masqal (Chrám svatého Kříže), Bét Denagel (Chrám Panen) a seskupení Bét Golgota (Chrám Golgoty), Bét Debra Sinai (Chrám archanděla Michaela) a Bét Sellasie (hrobka etiopských panovníků).
Největší lalibelským chrámem je Bét Madhane Alam - Spasitel světa. Jeho stěny, z nichž každá měří více než třicet metrů, jsou skryty za sloupořadím ze 72 pilířů. Tyto desetimetrové čtvercové sloupy jsou zdobeny jednoduchými ornamenty. Okna v dolní části mají tvar řeckého kříže, horní pak jsou vytesána v aksúmském stylu. Chrám má tři vchody, symbolizující božskou trojici: jeden je pro muže, druhý pro ženy a třetím vcházejí pouze kněží. K pokladům zde uschovaným patří i Zlatý kříž krále Lalibely. V rohu kostela lze spatřit tři prázdné symbolické hroby biblických osobností Abrahama, Izáka a Jákoba.

Ve výšce tisíc metrů nad Lalibelou, pod skalním převisem kopce Ashetan Mariam, je skalní chrám Bét Mariam, věnovaný matce Ježíše Krista, kde se nachází mnoho velice starých křížů a rukopisů. Ten dal tesat král Lalibela jako první. Jeho stěny zdobí  překrásná výzdoba sestávajících kromě maleb i z různých druhů křížů. V prvním patře je sedm místností symbolizujících sedmero nebes. Na prostranství před chrámem je malý bazének, jež sloužil jako křtitelnice.V chrámu se tyčí kamenná stéla, jíž halí nejen tajemství, ale od zdola nahoru plátno (viz obrázek). Legenda říká, že Lalibelovi se zjevil sám Kristus a tohoto sloupu se dotkl ...
Pověst říká, že od té doby je na něm zapsána minulost i budoucnost světa a očím člověka je zatím zakázáno cokoliv z toho spatřit. Kdyby se sloup odkryl nastal by konec světa. Jiná legenda říká, že je zde zapsáno tajemství související s Archou úmluvy...

Nad dolním jeskyním chrámem stojí nahoře na skále chrám Panny Marie Ashetanské, jež začal vznikat ještě v době panování krále Lalibely, avšak dokončil jej později až král Naakuto Leab. Legenda říká, že tento král nezemřel, ale záhadně zmizel v chodbě spojující oba chrámy.
Nedaleko stojí kaple Bét Denagel (Chrám Panen) zasvěcená umučeným pannám v turecké Edesse za vlády římského císaře Juliána Apostaty (4. století n. l.).

Dalším velice zajímavým je chrám svatého Michaela, jež je průchody spojen s chrámem Golgota, který nechala vytesat manželka-vdova krále Lalibely, aby zde bylo uloženo jeho tělo. V chrámové lodi tři sloupy ve tvaru kříže znázorňují tři kříže na kopci Golgotě v Jeruzalémě, kde byl ukřižován Ježíš. Je zde uložen Lalibelův kříž, prsten a hůl. V malé boční kapli je symbolická hrobka Ježíše. Na podlaze je směrem na východ reliéf ležícího člověka s rukama zkříženýma přes hrudník, oděného ve velmi krátký oděv, připomínající spíše bederní roušku. Horní část reliéfu je nevýrazná - buď byla nedokončena nebo je tak ponechána úmyslně. Poblíž je ve stěně zasazena vyjmutelná deska, pravděpodobně zakrývající vchod do tajných chodeb a svatých míst, kde mohou být hroby nebo hrobky některých panovníků. Prostor této Ježíšovy svatyně je chráněn železnou mříží.
Na západním průčelí chrámu je zvláštní vchod do tzv. Adamovy hrobky. Toto je velice zajímavé a záhadné místo, o jehož původu se lze domnívat, že symbolizuje hrob Josefa z Arimatie.

V připojeném kostele (dalo by se říci spíše kapli) Bét Sellasie vede středem svatyně malé schodiště k podiu se třemi záhadnými nízkými posvátnými monolitickými sloupy, do kterých jsou vytesány ornamenty různých druhů křížů. Za nimi je ve skále vytesána lidská postava v kněžském rouše se svatozáří a křížem na hlavě. Sellasieho kaple je spojena se stejnojmennou kryptou, což je nejsvatější místo v Lalibele a nejtajnější prostor celého komplexu, neboť jsou zde zřejmě pohřbeni etiopští císaři. Bét Sellasie je přístupný pouze kněžím a bývá zřídka kdy přístupný návštěvníkům.
Do těchto tří chrámů je ženám přístup zakázán.

Kostely se nacházejí ve třech lokalitách, jež kdyby se spojily přímkami, tvořili by trojúhelník - Boží oko?

Zcela stranou všech - osamocen - stojí v jihozápadní široké skalní terase Bét Giyorgis - chrám Svatého Jiří - patrona Etiopie. Není možné jej zahlédnout, dokud se nedostanete až přímo k němu. Představte si, že stoupáte po horském úbočí mezi řídkými stromy a najednou stojíte na okraji umělé strže. V této kamenné stavební jámě, hluboké dvanáct metrů, stojí chrám a střechu má na úrovni horského svahu. Jeho tvůrci počítali s tím, že každý příchozí ho nejdříve spatří z tohoto neobvyklého pohledu a proto zvolili jako půdorys rovnoramenný kříž. U nohou vám tedy leží dvanáctimetrový kříž, pokrytý geometrickými ornamenty. Kromě čtyř průčelí, která historické stavby obvykle mají, obrací tento chrám k nebesům ještě průčelí páté - svou střechu.
Sestoupáme-li dolů, ocitneme se před poměrně nízkým červeným kostelem, jehož stěny člení římsy, pilastry a především nejrůznější okna. Stavitelé se totiž nemuseli zabývat takovými podrobnostmi jako jsou okenní rámy a jejich vazba se zdivem, takže mohla vzniknout okna nejen čtvercová a oválná, ale také v podobě křížů rovnoramenných i lomených. Kromě dvanácti oken v aksúmském stylu - ty symbolizují dvanáct apoštolů, má také devět slepých oken - ty představují Noemovu archu.

Druhý komplex kostelů se nachází jižním směrem od potoka Jordán na úbočí skal a skrývá Bét Amanu-él (Chrám svatého Emanuela), Bét Marqorewos (Chrám svatého Merkuria), Bét Abba Libanos (Chrám Otce Lebana) a dvojkostel Bét Gabre él - Rufa él (Chrám archandělů Gabriela a Rafaela). Tato skupina chrámů je postavena ve dvojí úrovni nad sebou - vrchní chrámy představují imaginární ráj a spodní peklo. Všechny jsou propojeny tunely.

Zajímavé je, že chrám archandělů Gabriela a Rafaela prý původně nebyl místem svatým, ale palácem krále Lalibely. Proto se od ostatních liší a to především jen jedním vchodem (ostatní všechny chrámy mají vždy vchody tři). Na vchodových dveřích se do současnosti zachovala původní malba!

Další zajímavostí je stavba chrámu svatého Emanuela, která sestává ze tří částí: vstupního tunelu, samotné svatyně a jakého si depozitáře chrámového pokladu (zlaté zdobené kříže, prastaré ilustrované bible, rukopisy a jiné). V tomto chrámu se nachází pekárna hostií (Bethlehem), která zásobovala všechny zdejší chrámy.

Nelze opomenout chrám Abbé Libanose (obrázek vlevo dole), k němuž se váže pověst, že jeho základy nechala zhotovit matka krále Lalibely, který pak chrám zhotovil za den a noc sám, jen s pomocí andělů. Jeho řešení je zvláštní, neboť velmi malý vytesaný kostelík stojí uvnitř jeskynního chrámu..

Patronem Etiopie je svatý Jiří a jeho obrazy lze spatřit v každém kostele. Taktéž ve všech lalibelských chrámech je bohatě zdobená schránka připomínající oltář. Ta uvnitř ukrývá dřevěný nebo kamenný symbol Archy úmluvy s Mojžíšovými deskami, tzv. tabot. Podle pověsti pravé Mojžíšovo desatero vlastní Etiopská ortodoxní církev.

Dodnes jsou chrámy v Lalibele cílem poutníků a denně se zde koná několik pobožností a obřadů. V procesí lidé zpívají, bubnují, nesou kříže. Kněz jim žehná a kropí svěcenou vodou. Samotné mše trvají velice dlouho (není výjimkou sedm hodin) a nesmí se při nich sedět. Proto kněží i poutníci přicházejí v ruce s tradiční hůlkou, o níž se mohou během bohoslužby opírat.
Četné jeskyně v okolních skalách dříve sloužily jako hrobky mnichů. Dnes v nich meditují poustevníci, kteří jsou živi jen z jídla, které jim darují poutníci či obyvatelé Lalibely.

Až do konce 20. století nevedly do Lalibely žádné dobré cesty či dokonce silnice, ani sem nebyl zaveden elektrický proud. Od roku 1998 však již vede silnice až  do výšky 2600 metrů. Traduje se, že ve zdejších horách se nachází více jak dvě stě jeskynních a monolitických kostelů, avšak nejkrásnější jsou právě jen v Lalibele.

Úplně první Evropan, který uviděl chrámy Lalibely byl portugalský diplomat a cestovatel Pedro de Covilha (1460 – 1526). V roce 1520 Lalibelu navštívil další Portugalec, kněz a průzkumník Francisco Alvares. Dalším, kdo zanechal svědectví o lalibelském zázraku byl Manuel de Castanhoso, který zde byl jako voják v roce 1544. Poté uběhlo tři sta let, než do Lalibely vkročila další noha Evropana, jímž byl německý zeměpisec, cestovatel a dobrodruh Friedrich Gerhard Rohlfs (1831 - 1896), který zde byl někdy mezi lety 1865 a 1870.

Slova portugalského misionáře Francisca Alvarese o tom, že "blížence chrámů lalibelských nelze nalézti nikde na světě", citovali mnozí a často. A přesto nejsou zcela pravdivá. Blíženec nebo jakýsi blízký příbuzný lalibelských chrámů na světě existuje a má dost nápadných shodných rysů. Je jím Kailasanathův skalní chrám v Indii.

Tradice jeskynní architektury se v Indii vytvářely už řadu století před naším letopočtem. Postupné prosazování buddhismu vedlo k tomu, že jeskynní chrámy se staly zcela běžnou záležitostí, takže na počátku středověku je už bylo možno počítat na tisíce. Nejproslulejší z nich jsou chrámy Adžanty a Éllóry. Původní skromné jeskyně buddhistických asketů se postupně proměnily ve významné stavby.
Samotný Kailasanathův chrám podobný strmé pyramidě, složitě vyzdobené sochami a reliéfy připomíná horu. Jeho vnitřní prostory, stísněné plochou masou stropu se podobají jeskyni.
V první polovině prvního tisíciletí n.l. dosahovaly jeskynní chámy obrovských rozměrů, avšak od počátku středověku už se nové jeskynní chrámu neobjevují tak často. A právě v době, která znamenala jejich ústup ze slávy, koncem 8. století, vzniká v Éllóře v jižní Indii slavný Kailasanathův chrám. Chrám zasvěcený bohu Šivovi nechal vytesat rádža Rajasimha z dynastie Pallava Ráštrakútů. Vznikl obdobným způsobem jako chrámy Lalibely. V horském úbočí byl vytesán hluboký příkop, který oddělil jednolitý blok vápencové horniny. Potom se dali do práce sochaři a proměnili ho v chrám se dvěma vnitřními sály a spoustou soch a reliéfů. V blízkosti hlavního oltáře se nachází 58 malých kapliček, stěny svatyně jsou zdobeny freskami. Během válek sloužil chrám jako královský příbytek, což naznačují prostory a únikový tunel.

Kailasanathův chrám vznikl o pět set let dříve než lalibelské chrámy a přitom je překonává jak svými rozměry, tak složitostí a vytříbeností tvarů. Asi je to tím, že indičtí stavitelé měli již mnoho zkušeností z podobných staveb, ale lalibelští museli všechno vyzkoušet sami; každý z jejich chrámů byl první a zůstal i posledním.
Představu o stavitelském umu si uděláme z porovnání. Stavební jáma v níž stojí Kailasanathův chrám je dlouhá sto metrů a padesát široká. Půdorys chrámu má šedesát jedna metrů na délku a třicet tři na šířku. Výška chrámu je třicet metrů. Mohl by tedy pojmout všechny lalibelské kostely. Rovněž soch a reliéfů má éllórský chrám víc než všechny jeho etiopské protějšky dohromady.
Naštěstí však tyto prosté počty nic neznamenají. Nelze poměřovat Lalibelu a Éllóru. Je však nanejvýš lákavé použít jejich příkladu k tomu, abychom si uvědomili, že i ty nejosobitější a nejsložitější cesty lidského myšlení mívají někdy překvapivé křižovatky.

Pro milce historických dat a legend

Lalibela

Lalibela je rozlehlé horská městečko (ve výšce 2620 metrů, asi 10 tisíc obyvatel), asi 350 kilometrů severně od hlavního města Etiopie Addis Abbeby. Typické kruhové etiopské domy, které se tu nacházejí se nazývají tupuri - někdy jsou kamenné, ale nejčastěji ze dřeva a hlíny. Netvoří ucelenou zástavbu, ale jsou porůznu rozrtoušené blíže či dále od sebe... Asi 25 kilometrů od Lalibely je letiště.

Ve 12. století za vlády krále Lalibela se toto místo jmenovalo Roha a nebyla to pouhá vesnice, ale prosperující sídelní město dynastie Zagwe a křesťanské náboženské centrum, jež mělo být druhým Jeruzalémem. V údolí  protékal potok jménem Jordán a na úbočích hor byly skupiny divukrásných chrámů.
Až teprve později byla Roha přejmenována podle vládce Lalibely. Jeskyní a skalní chrámy zde vznikly během 12. a 13. století a odhaduje se, že na nich pracovalo okolo 40 tisíc lidí.

Podle jedné z legend o králi Lalibelovi prý mnoho etiopských křesťanů toužilo navštívit Jeruzalém a spatřit místa spojená se svatou osobou Ježíše. Král měl sen, ve kterém jej navštívil Bůh a vnukl mu myšlénku postavit etiopský Jeruzalém. Údolí s potokem u tehdejší Rohy, určil král pro uskutečnění svého snu jako  nejpříhodnější místo. A zde s pomocí Boha, andělů a dvou tisíc dělníků, vytesal z kamene všechny chrámy.

Lalibela byl jako druhý v linii s právem na trůn. Legenda vypráví o tom, že jednoho dne uviděla jeho matka královna kolébku se synkem obklopenou hustým rojem včel. Připomínajíc si staré etiopské rčení, že zvířata předvídají příchod významných osobností, řekla: Ty včely vědí, že toto dítě se stane králem!  Pak synka pojmenovala Lalibela, což znamená Ten, jehož panovnické postavení uznávají včely.
(Tato etiopská pověra není nijak ojedinělá. V dějinách národů je více příkladů, kdy včela byla znakem panovnického rodu. Například v hrobě jednoho z francských králů rodu Merovejců bylo nalezeno kromě jiného i tři sta zlatých maličkých včelek. Příklad druhý: když se připravovala korunovace Napoleona Bonaparte francouzským císařem muselo být na jeho korunovační plášť vyšito i tři sta zlatých včelek. A když se později ženil s Marií Louisou Habsburskou trval na tom, že její svatební šaty musí být pošity také těmito včelkami. Vše tedy nasvědčuje tomu, že včela byla univerzální prastarý královský symbol.)

Legenda pokračuje dál takto. V době, kdy byl Lalibela ještě chlapcem, vládl za něj pravděpodobně starší nevlastní bratr, který na něj žárlil tak velice, že ho jednoho dne nechal otrávit. Lalibela upadl do hlubokého, dlouhotrvajícího spánku, během něhož ho andělé vynesli postupně do prvého, pak druhého a nakonec do třetího stupně nebes. Tam se setkal s Bohem, který mu řekl, že v nebi pro něj ještě není místo. Ale až se vrátí do svého pozemského těla, tak ať nechá zbudovat ke chvále Boží kostely nevídané krásy.
Když Lalibela procitl a vyjevil svůj sen bratrovi, ten jej prohlásil za krále Bohem vyvoleného. Lalibela pak povolal kameníky a umělce a určil místa, kde začali kostely tesat. Tak vznikly dva komplexy skalních kostelů, které byly zasvěceny svatým patronům - avšak nějak se přitom pozapomnělo na patrona Etiopie - svatého Jiří. Ten prý za Lalibelou přijel na svém bílém koni velice rozhněván.... Aby to napravil, dal Lalibela tesat kostel ze všech nejkrásnější, v němž se prý dodnes nachází vzácný etiopský kříž zvaný Sábské zlato.

Další místní legenda vypráví o exilovém pobytu krále Lalibely ve svatém městě Jeruzalémě. Krajina, město a křesťanství jej prý ovlivnilo natolik, že po návratu do Rohy se rozhodl zbudovat etiopskou obdobu Jeruzaléma. Přejmenování potoka na Jordán, svatí patroni nových kostelů a artefakty jako je Adamův hrob této legendě přidávají na věrohodnosti.

S posvátným místem Lalibelou jsou spojeny i pověsti týkající se Mojžíšova desatera. Jedna z nich říká, že v některém z chrámů je dodnes ukryta Archa úmluvy...
Jiná legenda uvádí, že posvátnou Archu úmluvy s Mojžíšovými deskami desatera přivezl z Jeruzaléma roku 1000 př.n.l. Menelik, syn krále Šalamouna a královny ze Sáby. Proto Etiopané věří, že někdy kolem roku 500 před naším letopočtem (ale i dříve) mohla být archa v dobách bojů v Egyptě a o svatou zemi přenesena do chrámu v etiopském městě Axum a že tam je ukryta dodnes. Války, nájezdy dobyvatelů a územní změny v té velice dávné době jsou však důvodem se domnívat, že mohla být ukryta i jinde a to po nějakou dobu také v odlehlé Lalibele, přímo v chrámu Bét Medhane Alem. A "bílí barbaři" slídící a hledající Archu úmluvy měli být Etiopany oklamáni tím, že v každém kostele se nacházela Archa úmluvy, avšak nikdo nevěděl a neví, která je ta pravá. Dodnes se udržuje velice významný svátek timkat, při kterém je z chrámu jednou ročně vynášen zakrytý tabot (kopie Archy úmluvy).

Ahmad Gran
Ahmad ibn Ibrahim al-Ghazi, (ale ponejvíce známý jako Ahmad Guray či Ahmad Gran - levoruký) bylo jméno somálsko-muslimského vojevůdce a imáma z Harrary a Adalu (to obé bylo území Zeily), velké osobnosti 16. století. Narodil se roku 1506 jako syn generála Ibrahima na dvoře sultána z Adalu. Jako čtrnáctiletý se roku 1520 žení s dcerou bývalého sultána Bati del Wambara, za pět let nato přebírá titul imáma z Adalu a v roce 1527 jako jednadvacetiletý se znova zapojuje do dobyvačné Adalsko-Etiopské války.

Etiopský křesťanský císař Lebna Dengel (David II. - obrázek nahoře vlevo) se pokoušel ovládnout Somálsko, aby získal přístup k mezinárodním vodám. Pokoušel se dobýt i Zeilu, ale byl roku 1529 poražen Ahmadem Granou v klíčové bitvě u Shembera Kure. V roce 1535 Ahmad Gran dobyl další křesťanské území: Dewaro, Shewa, Amhara, Lasta a Tigray a násilím přiměl stovky tisíců křesťanů konvertovat k islámu. Křesťanská aristokracie byla chytána jako lovná zvěř. Z císaře Lebny Dengela se stal pouhý uprchlík a doprovázen jen věrnou skupinkou stráží přebíhal z jednoho úkrytu do druhého, a to až do roku 1540, kdy zemřel. Avšak ještě před svou smrtí stačil požádat portugalského krále o vojenskou pomoc.

V únoru 1541dorazilo do přístavu Massawy v Eritrei čtyři sta velmi dobře vyzbrojených portugalských mušketýrů, vedených Domem Christovao de Gama, který se spojil s vojskem nejmladšího syna zemřelého císaře Asnafem Sagadem I.(Claudiem Etiopským). Tato intervence Portugalců pak změnila běh událostí.
V bitvě u Wofla (jezera Ashenge) byl 28. dubna 1542 Ahmad Gran zastaven a jeho muslimské ozbrojené síly se rozprchly a zmizely. Avšak v srpnu téhož roku se Ahmad Gran vrátil s větší armádou (sebranou ze všech koutů Somálska) a porazil spojené etiopsko-portugalské bojovníky vedené Domem Christovao de Gamou. V této bitvě byl portugalský velitel Christovao de Gama zajat a sťat.
Císař Claudius Etiopský však sestavil nové vojsko, kterým 21. února 1543 v bitvě u Wayna-Daga (jižně od jezera Tana) porazil Ahmadovy muslimské bojovníky. Etiopská strana měla 8 tisíc etiopských pěšáků, 500 etiopských a 60 portugalských koní, 70  portugalských mušketýrů. Ahmad Gran měl 14 tisíc pěšáků, 200 tureckých mušketýrů, 1200 koní. Jak se traduje, byl Ahmad Gran zabit jedním z portugalských mušketýrů, když v bitvě bojoval v předních řadách svého vojska.

Války se přehnaly Etiopií, císaři se střídali na trůnech, ale Lalibela žila svým křesťanským životem dál. Žije tak i v současné době, kdy se o tom můžeme už přesvědčit na vlastní oči, což nám umožňuje nabídka zájezdů cestovních kanceláří. Ty nabízejí poznávací zájezdy do Etiopie vč. Lalibely za 62 až 76 tisíc korun a okruh jižní Indií vč. Éllóry za cca 51 tisíc. Kdo na zájezd nemá finance či odvahu, tak se spokojí s pěknými fotografiemi těch šťastných, co se do těchto krásných míst dostali. Fotografií je na webu překvapivě hodně, zvláště doporučuji galerii obrázků na Seznamu.

zpět na Stránky s nádechem tajemna