I
poklekl statečný rytíř a pomodlil se k Bohu a hle! Strašná saň v okamžení oheň
chrlit přestala a schýlila krk svůj. Rytíř nemeškal, vyskočil a všech sedm
odporných hlav sani sťal jedním rázem. Panna vzkřikla radostí a celé město se na
znamení slávy odělo rudým hávem. Pěkná pohádka, co říkáte? A bude jich víc. Na
úvod se tahle zrovna dobře hodí. Svou symbolikou a významem. Žijeme v městském a
technickém světě. Kam proto patří rytíři, krásné panny a draci? Správně, do
pohádek. Do večerníčků pro děti a obrázkových knížek. Nelze přece takové žvásty
brát vážně a pak, v televizních novinách o tom nebyla ani zmínka, tak kdo by
tomu věřil. Ale že tomu lidé kdysi věřili, ba co víc, že v takovém světě žili,
uvidíme za chvilku. Stačí se přesunout jen pár roků do minulosti. Takže – tři,
dva, jedna, start! Historický výlet za draky a hady právě začíná.
Jistý
čeledín, jmenoval se Jura, chudý jak příslovečná kostelní myš, se doslechl o
návodu, jak získat zlatou korunku krále hadů. Safra, to by bylo peněz, pomyslel
si, a už pelášil pod skalnatou stráň, kam se do potůčku hadí král chodil koupat.
Rozprostřel bílý šátek, zaklekl za křoví a čekal. Hadí král se vyplazil se svou
družinou ze škvíry, vida šátek, odložil si na něj korunku a ponořil se do vody.
Jura nelenil, popadl šátek i s korunkou a bez ohlížení zmizel směrem ke vsi.
Jestli si myslíte, že hadí poklad přinesl Jurovi kýžené peníze, jste na omylu.
Jury s korunkou si v hospodě všimla vrchnost a korunka byla zabavena. Ale o to
teď nejde. Na téhle pohádce je zajímavé, že hadi nebo draci střeží poklady a je
možné, za určitých bezpečnostních pravidel, je o poklad oloupit. Bohužel jsem se
v žádné pohádce nedočetla, že by udatný mládenec či krásná panna za odměnu
takovému plazovi nabídli byť i jenom skrojek chleba. Je to zajímavé, nemohu se
zbavit dojmu, že dotyčný měl na hadí poklad víceméně nárok. Z jakého titulu?
Snad to vyplyne z dalších skoků do minulosti.
Obzor
plane nachem, po nebi letí roztrhané mraky. A nejenom mraky, k závěru se chýlí
veliká bitva. Sbor andělů v zářivé zbroji v čele s archandělem Michaelem právě
svrhává do propasti sedmihlavého draka, ztělesnění sedmi hříchů. Drak je pokořen
a odstraněn z nebe, jásejte andělé, dobro zvítězilo. Pěkný biblický námět na
obraz, jen co pravda. Had nebo drak je v dějinách křesťanství i v Písmu
označován jako to nejhorší, co kdy zemi mohlo potkat. Nejdřív ponoukal Evu, aby
dělala, co nemá, za to byl Bohem proklet a lidmi nenáviděn. Je vnímán jako něco
slizkého a hnusného, co útočí ze zálohy. Jako příčina nemocí a strastí. Možná se
vám to bude zdát troufalé, ale i toto pojetí má v dějinách své místo a je
vysvětlitelné jinak, než záští křesťanů k pohanům. Vyplyne to nakonec z příběhu,
takže jdeme poposkočit ještě trošku dál.
V
Lybii, ve městě Sileně, žil král s krásnou derou Ajou. Jednoho dne přiletěl
drak, usadil se v jezeře a vyhrožoval, že město zničí, nedostane-li každý den
krásnou pannu. Zrovna, když byla řada na králově dceři, objevil se nebojsa
jménem Jiří, draka po krutém boji udolal. Protože byl však křesťan, byl později
pro svou víru umučen. Jakpak se asi Jiří dostal z Lybie do Anglie? Nikdo neví.
Snad pověst rozšířili křižáci. Tak se sv.Jiří dostal do znaku Anglie jako rytíř
na bílém koni, kterak propichuje draka. Rychle teď podnikneme návštěvu u
Germánů, v prostoru, nikoliv v čase.
Jeden
mladík, Sigurd se jmenoval, dostal od trpaslíka meč, zabil draka Fafnira a
získal poklad Nibelungů. V jiné z verzí téhož příběhu si Sigurd meč vykoval sám
z „hvězdy na zem spadlé“, tj. z meteoritického kovu. Při potyčce s drakem byl
zalit jeho krví, což mu nakonec vyneslo nezranitelnost a znalost řeči ptáků.
Stíny Nibelungů byl varován před vzetím dračího pokladu, nedbal však jejich rad
a podlehl kouzlu zlata. Také skončil špatně. Málem utopil svět v krvi. Základní
fakta jsou taková, že draka lze přemoci kouzelným mečem, že jeho části mají
kouzelné vlastnosti a že poklad bývá začarován, ba i proklet. Nepřipomíná vám to
chasníka Juru ze začátku našeho výletu? A jdeme ke Keltům.
Jistý
král Vortigern chtěl vybudovat hrad. Dělníci tedy počali stavět; co však ve dne
postavili, v noci zmizelo. I povolal král čaroděje Merlina, aby vše vysvětlil.
Merlin měl následující vidění: pod hradem, v hloubi země je obrovská jeskyně. V
ní spolu zápasí dva draci – zlatý a červený. Král se velmi podivil a žádal o
vysvětlení. Zlatý drak prý symbolizuje Sasy, uchvatitele, červený drak potom
Velšany. Když se ovšem král zeptal, kdo zvítězí, Merlin se jen usmál. V této
pověsti drak symbolizuje národ, jeho odvahu a ducha. A také je zajímavé, že žije
v hloubi země. Vortigern stavěl hrad nad jeho jeskyní. Nedařilo se mu to. Možná
by vysvětlení našel dnešní stavitel, který se někdy pokoušel postavit dům na
silné energetické linii. Další skok, tentokráte do Řecka.
V
zahradě Hesperidek rostou kouzelná jablka. Nejsou snad kouzelná proto, že jsou
zlatá, ale přinášejí uzdravení a nesmrtelnost. Hlídá je drak Ládón. Ale jen do
okamžiku, dokud nepřijde Héraklés, jablka nesebere a draka nezabije. Nevím jak
vám, ale mě to připadá barbarské, pro pár jablek zabíjet draka. Vysvětlení si
necháme na úplný konec a poposkočíme ještě o kousíček do minulosti.
Mezopotamská Tiamat, zpodobňována jako mořská dračice, byla tvořitelkou i
ničitelkou. Její každoroční zápas s Mardukem uváděl počátek roku a obnovu světa.
Staroegyptský Ouroboros, had zakousnutý do vlastního ocasu, symbolizoval počátek
v konci a konec v počátku, věčný koloběh života.
Tím
jsme se dostali až na konec doložitelných zápisů, obrazů, vlysů a jiných
hmotných předmětů. Stojíme na půdě dohadů a pochybností. Ale pro mě z toho všeho
povídání vyplývají některé společné prvky. Lidé městští, spící v domech a za
vysokými hradbami, se přírody báli. Neměli už s ní takový kontakt, zvykli si
přítomnost vody a potravy na jednom místě brát jako samozřejmost. Každý tvor,
který by jim tuto potravu ubíral, či je dokonce ohrožoval na životě, se stal
nepřítelem. Těžko byste lidem vysvětlovali, že chcete, aby někoho či něco zabili
jen tak pro nic za nic, je tedy třeba uplatnit agitaci. Draci a hadi jsou zlí a
zákeřní, číhají na nás ve tmě, proto hr na ně! Draci a hadi mohou za lidský
hřích, jsou jeho ztělesněním, proto vzhůru do svatého boje! Takhle se podle mě
formoval názor antické civilizace i později křesťanů. Naproti tomu v Evropě
Keltové, ale i Germáni, berou tyto tvory jako fakt, který s nimi sdílí společný
životní prostor. Tu a tam sežere drak člověka, jindy zase člověk draka. Takový
je život. (Záměrně jsem v uváděných pohádkách vynechala Asii, ale tam mají
povětšinou také tento přírodě přátelský názor.) Proto byl sv. Jiří využit mnohem
později křesťany jako symbol vítězství nad „ošklivými“ pohany. Bylo to vítězství
civilizace městské nad civilizací přírodní. Se všemi důsledky, které to přineslo
a se všemi problémy s životním prostředím, které řešíme dnes a tady my.
Řeknete
si – no dobrá, nebudu se už bát hadů a jiné havěti, ale co ten drak? Troufá si
mi snad autorka článku tvrdit, že draci opravdu existují? Ale ano, v přeneseném
slova smyslu ano. Troufám si tvrdit, že drak byl a je symbolem pro nějakou
přírodní sílu. Jakou však? Draci dokázali chrlit oheň, ale žili i v moři. Létali
vysoko do nebe, ale žili i v hlubokých jeskyních. Podle mého názoru draci
symbolizovali živly. V místech, kde byl živel velmi zřetelný, silný, žil drak a
hlídal poklad. Jaký poklad? Poklad živlu, snadno přístupné síly a energie. A
proč byl poklad často prokletý? Protože moc, jak se za tisíciletí lidského
vývoje prokázalo, korumpuje. Kdo má mnoho, chce ještě víc. Pak úplně nejvíc a
nakonec špatně končívá. Měli bychom tedy, abychom nedopadli jako hloupý Jura,
využívat jen ty síly, na které stačíme a které potřebujeme. Není nutné na
zapálení ohně vyvolávat ohňostroje. Pak si možná budeme připadat jako oprávnění
uživatelé zdrojů, a ne jako nájezdníci ve stylu po nás potopa.
Napsáno pro Amairgila, jako poděkování za naši
římsko-keltskou rodinu a za to, že funguje.
zpět na Stránky s nádechem tajemna
Falka