 |
 |
Pohnul se obraz na stěně -
i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i - zlé že znamení!
Znáte? Víte, odkud pochází tento úryvek? Ale samozřejmě, je ze Svatební košile od K.J. Erbena, jen jsem vás zkoušel. Pokud byste si obsah balady chtěli připomenout celý, najdete ji leckde na Internetu – stačí se podívat.
Začali jsme trochu poeticky, ale teď se podívejme trochu do světa. V podhůří Šumavy stojí městečko Velhartice. Bylo založeno ve 14. století jako rýžovnická osada postavená ve svahu nad říčkou Ostružnou; o městě se hovoří od roku 1444. Do jeho historie se smutně zapsal císařský plukovník a dobrodruh don Martin Hoef-Huerta, tvrdý zastánce rekatolizace obyvatelstva – za každou cenu. Dokonce i Řimnáčův průvodce po Šumavě z roku 1883 se o době jeho panování zmiňuje slovy "zlé paměti" - a to je co říci. Ale obecná historie nás v tuto chvíli však zajímat nebude. I když bychom se alespoň okrajově měli zmínit o zdejším proslaveném hradu, rodovém sídle známé osobnosti českých dějin, společníka Karla IV. – Buška z Velhartic.
Hrad nechal postavit sám Bušek, na skalnatém ostrohu nad Ostružnou. Jádrem stavby původního gotického hradu je věžovitý palác zvaný Rajský dům, spojený kolem r. 1430 mohutným, 32 m dlouhým kamenným mostem s jediným vchodem do věže Putna, umístěným vysoko nad zemí, což je zachovalé originální fortifikační řešení nemající ve světě téměř obdoby. Vynikajícím vlastnostem svého opevnění pak hrad vděčil za to, že v době husitských bouří tu byly několik let ukryty české korunovační klenoty převezené sem z Karlova Týna, nynějšího Karlštejna.
|
|
|
Říkáte si - nějaké nudné povídání z historie? Ještě chviličku vydržte - zvětšete si obrázek pohledu na městečko. Vlevo, těsně pod čarou obzoru, vyčnívá z lesa světlá stavba. Tam je velhartický hřbitov a ta stavba je hřbitovní kostel zasvěcený svaté Máří Magdaléně. Není jen tak ledajaký, je původně gotický a byl postaven již roku 1373.
 |
 |
 |
Příjezdová cesta ke hřbitovu vede z křižovatky dole pod městem. A na hřbitově se kdysi udál horror. Dejme na chvilku slovo učebnicím literatury - v této podobě jej zná každý absolvent základní školy ... no, tedy měl by.
Dívka se rozloučila se svým milým, který odešel na dlouhou cestu do ciziny. Před tím jí kladl na srdce, aby zasela len, spředla nitě, utkala plátno a z něj ušila svatební košile. Až bude mít vše hotové, vrátí se a bude svatba.
....až ty košile ušiješ,
věneček z routy poviješ.
Dívenka učinila, co jí bylo kázáno... Jitka Molavcová ovšem v semaforském provedení zpívá:
... věneček z routy je tu též,
panenku však už nenajdeš....
... ale to bude asi pomluva. Minuly tři roky a dívka již je znepokojena a modlí se za návrat svého milého. Až jedné noci (... již jedenáctá odbila a lampa ještě svítila ...) náhle: "klep-klep-klep!" na okno ... A ejhle - milý je tu! Slečně byl trochu divný způsob a čas jeho příchodu; také jeho vzhled nesvědčil o dobré kondici...
.... proč oči tvé jsou zlé a vpadlé,
co se ti stalo, drahý Kadle? ...
To je ovšem opět semaforská verze příběhu. Tam se také vysvětluje podivný vzhled milencův:í
... snědl jsem houbu nezralou,
byla to bedla nejedlá
a skončilo to otravou ! ...
O tom ale Erben nehovoří. Dívka je tak zaslepena svým štěstím, že jí nejsou divná ani slova:
Ho, den je noc, a noc je den -
ve dne mé oči tlačí sen!
... a na výzvu sbalí košile a vyrazí za svým nastávajícím do tmy.
... Psi houfem ve vsi zavyli,
když ty pocestné zvětřili;
a vyli, vyli divnou věc:
žetě nablízku umrlec!...
Protože dívka byla evidentně živá, dobereme se vylučovací metodou k závěru, že umlcem je dívčin milý, což psi poznali, ale ona dosud ne. Následují známé scény, kdy je postupně odhozen růženec, modlitební knihy a křížek - a pokaždé se dvojice ocitá, podobně jako balón odhodivši přítěž, o značný počet mil svému cíli.
A cílem není nic jiného než hřbitov, kam milý - umrlec táhne svou milou za účelem trvalého pobytu. A jak jste již jistě uhodli, je to právě hřbitov ve Velharticích, který se stal předobrazem závěrečné scény, kdy dívka prohlédla spády svého umrlce a nemajíce již žádné ochranné prostředky (myslím tím křížek atd... samozřejmě), hledá útočiště ve hřbitovní kapli, kde její čistá duše hledá spásu v modlitbách. Je vyslyšena. Kohout zakokrhal a bylo po záhrobní svatbě.
No, takhle nějak to je podle pana Erbena - promiňte mi ten trochu zlehčující tón, ale je to ještě tak trochu reakce na povinnou mimočítankovou četbu... A byl to prý právě hřbitov ve Velharticích, jeho kostel a pověst, kterou Karel Jaromír zde slyšel, co nakonec způsobilo zrod balady Svatební košile. Nakonec, K.J.E. si také příběh upravil a navíc zveršoval, což já nedokážu. Jak to tedy mohlo být doopravdy?
Teď přijde ke slovu kniha Tajemná místa Pošumaví od pana Pavla Kozáka, kde je příběh v kapitole Velhartická svatební košile podán takto. Milenec dotyčné dívky odešel kamsi do boje, kde byl zabit. Pohřben byl zde. O dívku pak velmi usiloval jiný muž, ona ale stále myslela na zemřelého a nikdo další ji nemohl zaujmout. Ten druhý ji nakonec začal nenávidět a pojal úmysl se jí pomstít. Učinil to pomocí obřadu černé magie, při kterém mrtvého oživil, aby svou milou unesl, což muselo skončit i její smrtí. To by se také stalo, kdyby v poslední chvíli nezasáhla jedna z vysokých duchovních bytostí a neoddělila mrtvého a živou od sebe. Buď jak buď, místo kde byli, když "zakokrhal kohout", lze nalézt v určitém úseku dnešní hřbitovní zdi.
 |
 |
 |
Podle pana Kozáka je velmi zajímavým místem kříž v předsíňce kostela. V jeho horním rameni je silový bod. O něm se v knize píše: Patřil by mezi ty obvyklé, nepřijímá však jeden druh kosmické energie a sice onen nejvyšší. Polarita jeho energie prošla kdysi během krátké doby změnami, vyvolanými událostmi v blízkosti místa. Ty bylo možno zjistit virgulí v následující obecné časové posloupnosti. Někdy za dob velké Moravy začalo být toto místo užíváno jako pohřebiště. Nedlouho na to bylo znesvěceno černou magií a došlo tu k ohrožení života jakési ženy, která však byla zachráněna vyšší mocí. Negace tu nicméně zůstala a bylo proto brzy několikrát po sobě odstraňována vysokou duchovní bytostí, zřejmě při zjevení.
 |
 |
 |
K obrázku vlevo pan Kozák píše: Jestliže nemusíte navštívit některý hrob v jihovýchodní části hřbitova, kde jsou za zdí modříny, nikdy tam nechoďte. No, je fakt, že v levé části snímku jsou při zvětšení a zesvětlení vidět podivné mlžné útvary, které v tomto případě nevznikly reflexy protisvětla v čočkách, tedy alespoň podle mého názoru.
Zajímavá je i mrtvá třešeň za zdí poblíž vchodu. Bizarně pokroucené větve jakoby celý život s něčím bojovaly a byly svědkem zlých věcí. Přitelkyně Morgana, aniž věděla o co jde, strom charakterizovala tak, že jí připadá jako by uhýbal před výronem něčeho zlého. Stojí totiž právě poblíž místa, kde by měl podle pověsti umrlec svou dívku táhnout na hřbitov.
A zde naši pouť za hrůzyplným příběhem průniku říše mrtvých a živých ukončíme. Pokud budete mít někdy cestu, zastavte se v těch místech a třeba napište, jak na vás působila.
Citace jsou z knihy P. Kozáka - Tajemná místa Pošumaví, kterou vydalo nakladatelství MH v Berouně v roce 2000.
V časopise Magazín 2000 (15/2006) vyšel na str. 27 článek Tvář na zdi, který se tématicky velice dotýká našeho povídání. Je to o tajemné tváři, která se objevuje na průčelní zdi nad hlavním vchodem do hřbitovního kostela sv. Máří Magdalény ve Velherticích. kostel je to prastarý - z roku 1373; má proto jistě právo na nějako tu zvláštnůstku. Posuďte ostatně sami:
 |
 |
 |
Z bočního pohledu od vchodu na hřbitov to není ten pravý vchod - ten je vpravo, tam jak je na prvním obrázku větev. Zřejmě se příliš neotvírá a do kostela se vstupuje předsíňkou proti vratům - přes znamení kříže, před kterým pan Kozák v knize Místa působení varuje ...
Obrazec v trojúhelníkovém štítu je přirovnáván k dívčí tváři. Ztrácí se po opravách omítky, ale jak běží čas, vždy se znovu objeví. Je to náhodný jev způsobený vlhkostí a nerovností omítky, je to vzpomínka na tajemný příběh, ztvárněný panem Erbenem ve Svatební košili? Nebo je to obličej zcela jiný, vázaný k nějaké tragédii, co se zde odehrála? Ponechme pole k představám čtenářům dobrodružněji založeným - i skeptikům.
Fakt je ten, že obrazec na omítce tvář opravdu připomíná ....
 |
JL
zpět na Stránky s nádechem tajemna
