Dneska vás zvu do divokého lesa, mezi vznešené buky, k močálu s bludičkami, kolem viklajícího se viklanu a k bráně do jiného světa. Nemusíte se bát, že pocestujeme týden, tohle všechno najdeme na jednom jediném místě. Jmenuje se Hejk.

Jedná se o vrch a les stejného jména. Dostanete se do něj po cestě Vrchotice Na Františku – Včelákova Lhota. V okamžiku, kdy cesta dosáhne svého nejvyššího bodu a prudce se stočí vlevo, je čas z ní odbočit a vydat se stále rovně vzhůru do kopce, loukou po okraji lesa. Po několika metrech se překulíte do lesa na hlubokou úvozovou cestu, která vede stále vzhůru. Zde vás již budou vítat první majestátní buky a v případě jara či léta i svěží travička a spousta vrbiny.

Rozhlédněte se v okamžiku, kdy cesta přestane stoupat. Krásné stromy, kamenné zídky, hromádky a řady, pocit něčeho silného a neuchopitelného. A vpravo viklan. Ještě vloni u něj byl vyvrácený smrk, ale je možné, že už tam není a viklan se vám zjeví v celé své kráse. Praktickým pokustónům bych ráda vzkázala – neviklejte viklanem. Nikdy nevíte, co se může stát. Někteří spisovatelé ve svých knihách uvádějí, že parta mladých lidí někde viklala viklanem a vzápětí se kolem nich přehnalo něco připomínající načervenalý kulový blesk. Vnímavějším jedincům bude úplně stačit sledovat toky energie na tomto vršku. Může se stát, že místy budete vidět dost rozmazaně, budete ztrácet dech, kameny budou modře zářit a světýlka vás budou lákat do bažin.

Od viklanu můžete pokračovat stále mírně do kopce podrostem. Možná najdete některé opravdu ostře neónově modře zářící špičaté kameny. A pokud ne, najdete zcela jistě všichni krásný velký balvan, který vypadá, jakoby pod ním někdy vyvěral pramen. Třeba tam opravdu kdysi dávno byl, posvátná proudná voda z posvátného místa.

Kousek vlevo od velkého kamene ve stráni je vstup do jiného světa. Ať už si pod tím pojmem každý představí co chce, to místo je opravdu magické. Ve stráni je prohlubeň a v ní skalní stěna připomínající zavřenou bránu. Je zajímavá také tím, že ať ji fotíte, odkud chcete, za libovolných světelných podmínek a s libovolným nastavením fotoaparátu, vždycky je rozmazaná. Asi se nechce nechat vyfotit a já se jí ani nedivím.

Dole pod skálou a pod vrškem je nádherný starý rozložitý buk a od něj vede cesta s nízkou zídkou. Za zídkou je maličký močál, jen několik metrů čtverečních. Ale vypadá opravdu zajímavě. Já jsem na něm za bílého dne viděla tančit světýlka a zvláštní proudy vzduchu připomínaly horko nad rozpálenou silnicí. Přitom byl příjemný letní den.

Nakonec vás čeká takřka horolezecký výkon při výstupu na vršek nad bukem, močálem a skalní stěnou. Vršek je skoro celý zarostlý, ale sem tam se mezi stromy dá prohlédnout na krajinu. Přibližně jižním směrem prosvítá mezi stromy vysílač. Není to zajímavé, že se vysílače staví na energetických liniích? Možná to není ani tak zajímavé jako spíše logické. Vršek kopce je ale zvláštní ještě něčím jiným. Rostou na něm jedle bělokoré spolu s buky, původní to lesní porost místních kopců. Dvě jedle z tohoto magického místa byly kdysi dávno zasazeny na farní zahrádce v Sedlci. Přežívají tam sice dodnes, ale bojují o svůj život s lidskou hloupostí. Naopak zde, ve svém přirozeném prostředí a v místě, kam lidská noha téměř nevkročí, jsou svobodné.

Pokud jste se tedy dost vynadívali, můžete sejít například po severním svahu vršku a dostanete se zpět k velkému balvanu, od něj k úvozové cestě a na silnici do Včelákovy Lhoty nebo do Vrchotic.

Na závěr pro zajímavost – jen několik desítek metrů vzdušnou čarou od vrcholku Hejku je Holý vrch a hned za ním Monín a Dobrá voda. Všechna místa jsou propojena energetickými liniemi a je to znát.

Napsáno pro Zpravodaj Bratrstva Keltů

Falka

zpět na Stránky s nádechem tajemna