Teorie kolem Svatého grálu

Jakožto milovníka věcí či osob, kolem nichž se splétají legendy, mě nemohla nechat chladnou prosba mého milého přítele. Prý se mám kouknout na Svatý grál a Templáře a co o tom soudím. Tak jsem se koukla a vzešlo z toho následující pojednání o existenci grálu a jeho podobě.

Co je grál?

Slovo grál se odvozuje ze staré francouzštiny, ze slova graal, předtím z latinského cratalis, a to zase z řeckého crater – miska. Prý je to také zkomolenina ze Sanguis Regalis – krev královská. K tomuto výkladu se ještě vrátíme při rozboru jednotlivých teorií. Samotný grál byl prý mísa či pohár, broušený z jednoho kusu smaragdu. Byl naplněn Kristovou krví a sloužil jako unverzální lék, elixír života, kámen mudrců.

Věčné hledání

Podle jedné z nejromantičtějších teorií, ke které se váže třeba Artušův příběh, je grál střežen Králem Rybářem – častou postavou v oboru fantasy příběhů. Král Rybář je nemocný stařík, který sám nemůže být grálem uzdraven. Musí se najít rytíř bez bázně a hany, který grál najde, položí tu správnou otázku, grál dopraví na střežené místo a rány světa i Krále Rybáře budou zaceleny. Rytířů, kteří grál hledali v toku času, bylo mnoho. Třeba Parcifal s Gawainem a Borsem od Artušova kulatého stolu, nebo náš Otec vlasti Karel IV. Hledání Svatého grálu bylo oblíbeným tématem středověkých romancí a dobrodružných příběhů.

Templáři

Grál v sutinách Šalamounova chrámu prý nalezli ve dvanáctém století templáři a dopravili jej do Francie. Poté grál mizí ze scény v souvislosti se zmatky kolem zániku templářského řádu. Podle jiné teorie byl grál coby kalich jen metafora – zpodobňoval hlavu Jana Křtitele. Proto se templáři klaněli při svých obřadech vousaté hlavě, která tím pádem nezpodobňovala Bafometa, ale světce.

V současnosti existuje několik žhavých kandidátů na místo, kde je Svatý grál přechováván. Rosslyn ve Skotsku, španělská Valencia, ostrov Bornholm v Baltském moři. Na všech těchto místech bylo usilovně pátráno, všechna tato místa mají rozsáhlé podzemí, kde se může leccos skrýt. Kromě Valencie, kde vystavují kalich coby grál zcela veřejně v kostele. Dále se v této souvislosti mluví o Etiopii, španělských Pyrenejích, Kanadě, a dalších.

Templáři byli středověký křesťanský řád. Plný název zněl Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu. Jejich základním úkolem bylo chránit nově založené Jeruzalémské království a zajišťovat bezpečnost poutníků z Evropy. Řád vznikl roku 1118 po první křížové výpravě z iniciativy Hugona de Payns a Godefroye de Saint Omer. Sídlil v tzv. Šalamounově chrámu, přesněji v mešitě, která na rozvalinách Šalamounova chrámu vznikla. Templáři byli šikovní v peněžních a majetkových transakcích a rozvinuli fungující bankovní systém. Tím získali velké jmění a roku 1212 si v Paříži vybudovali své nové sídlo – Templ. Jejich bohatství a nezávislost jak na světské moci, tak na papeži, byly nakonec příčinou jejich pádu. Francouzský král Filip IV. Sličný po nich chtěl peníze na své válečné výdaje. Když mu nebyly poskytnuty, spolu s papežem Klimentem V. obvinil řád ze spiknutí a magických praktik. Většina členů řádu byla pozatýkána, mučena a zavražděna a řád zanikl. Nicméně říká se, že část templářů byla varována a uprchla s nejcennějšími poklady, mimo jiné i s grálem a Archou úmluvy, neznámo kam.

 Další vazby na Francii

Podle jiné verze pověsti grál do Francie dopravili Josef Arimatejský a Máří Magdaléna. Josef byl v Galii už vícekrát a znal to tam. Po Kristově smrti na kříži se veřejně přihlásil k jeho učení, Krista pohřbil, sbalil grál a Máří Magdalénu a vydali se do Galie.

V knize Grahama Phillipse The Search For the Grail se zase dočteme, že grál vyzvedli z Kristovy hrobky vyslanci císařovny Heleny v roce 327 n.l. a přivezli ho do Říma. Po vpádu Ostrogótů, Vizigótů a jiných Gótů do Svatého města byl grál poslán do Británie, kde jej vzal pod ochranu král Artuš. Anglie byla však obsazena Normany a grál se dostal do vlastnictví normanského šlechtice Peverila, v jehož rodě se dědil dlouhé roky. V 19. století byl ukryt a nakonec roku 1920 jej objevil jeden z potomků tohoto rodu. Jedná se velmi zašlý, asi pět centimetrů vysoký pohárek vytesaný ze zeleného onyxu.

 Další příběh tvrdí, že grál je jen metafora a tentokrát se drží pravěké symboliky. Kalich je zde symbolem ženského lůna oplodněného mužským semenem, tj. symbolizuje Marii Magdalénu, čekající s Ježíšem dítě a prchající do Francie po boku Josefa Arimatejského, což je prý Ježíšův bratr Jakub. Proto měli templáři v úctě ženu coby bytost hodnou vzývání a na její počest dělali sochy a obrazy černých madon, které měly symbolizovat Máří Magdalénu. Z tohoto důvodu se také francouzský rod Merovejců a poté i skotský rod Stewartů pokládá za právoplatné Kristovy dědice. Merovejci proto, že jsou spřízněni s Magdaléninými dětmi, které zůstaly ve Francii a Stewartové proto, že tam templáři utekli (tedy myslí se opět s nějakým tím Kristovým potomkem) při zániku řádu a pomáhali Robertu Bruceovi v bitvě u Bannockburnu proti Angličanům. Oprávněnost dětí Krista na královský trůn je podpírána již výše zmíněným výkladem pojmu grál jako Sanguis Regalis nebo Sang Raal, královská krev. Chtělo by se namítnout, že Kristus nikdy králem nebyl a veškeré vládnutí odmítal, ale prý pochází z rodu Davidova, tak byl králem a basta.

Artuš

Podle pravidla královské krve je zřejmá  také návaznost na Artuše – Viviana z Avalonu prý byla Artušovou babičkou, matkou jeho matky Ygerny a potomkem Marie Magdalény. Artuš prý pocházel z Kristova rodu dokonce dvakrát – jeho otcem byl Uther (Aedern) Pendragon, vládce Argyllu ve Skotsku, potomek Josefa Arimatejského. Pendragon byl navíc vysvěcen sv. Columbou na představeného Keltské církve, která byla posléze zlikvidována sv. Augustinem. Když pominu, že autor této teorie zřejmě nic neví o keltské církvi ani o koncilu ve Whitby, zní to rozhodně zajímavě. No řekněte sami, být králem i veleknězem zároveň… Tolik legendy a mystéria a my se přesuneme do další oblasti, tentokráte silně neromantické.

Pohár na pití

Podle racionálního pojetí je grál prostě pohár, co z něj pil Ježíš při poslední večeři. Tudíž nějaký zdobený kalich z domácnosti matky Jana Marka, kde se večeře konala. Není jasné, z jakého materiálu pohár byl – v úvahu připadá kamenina, bronz, dřevo i drahé kovy a navíc je zde otázka, kdy se stal tento kalich posvátnou relikvií. Podle pověsti v okamžiku, kdy Josef Arimatejský do něj zachytil krev umírajícího Krista. Nikdo už dneska zřejmě nezodpoví, jestli by se přes římské stráže ke kříži vůbec dostal, jestli by ho nechali dělat to, co dělal a zda by ho nechali svobodně odejít. Pokud byl grál poté ukryt v Šalamounově chrámu či jinde, ten byl do doby, kdy se sem dostali Templáři, několikrát vypleněn. Jednak za císaře Tita kolem roku 70 n.l., potom za Hadriána kolem roku 135 n.l. Titův vítězný oblouk v Jeruzalémě neobsahuje po grálu nebo např. po Arše úmluvy ani zmínku, zatímco jiná kořist je tam spodobněna ve velkém množství. Zůstává zde malá pravděpodobnost, že chrámoví služebníci věděli, co střeží a doličné předměty dobře ukryli.

A co na to církev?

Z různých odpovědí církevních činovníků v diskuzích na křesťanských serverech vyplývá, že Kristus byl ženatý s církví, jeho děti jsme my všichni (pardon, pouze tedy všichni křesťané) a grál existuje v trojím vydání. Jako pohár s Kristovou krví, jako relikviář (tedy mísa), v němž bylo složeno tzv. Turínské plátno a symbolicky je Svatým grálem každý kalich při každé mši, v němž se přepodstatňuje víno v krev Kristovu.

 Pradávné nádobí

Dávno před Kristem a před jeho učením, dávno před církevními otci a tím, co z toho nakonec vzniklo, existovaly posvátné nádoby, kotlíky, poháry, kalichy květin, které měly zázračnou moc. V orientální literatuře je často zmínka o lotosu, do kterého padá krůpěj krve a květ získá zázračnou moc. Také známe čarovný kotlík, o který pečovalo devět panen a který ukazoval budoucnost. V Egyptě měli kotlík s ohněm Isidini zasvěcenci. Oheň symbolizoval boha – životní sílu, která se nachází v každém z nás.

V řeckých bájích jsou zase stařeny, sedící kolem kotle a poskytující rady odvážným hrdinům.

Čarovné kotlíky jsou také časté u Keltů – Ceridwen v něm oživovala mrtvé bojovníky, Dagdův kotel zase nakrmil všechny okolo. Brigit je zobrazována s kotlíkem plným ohně, Branův kotel také oživoval. Podle jedné velšské pověsti se vydal Artuš do podsvětí hledat Cauldron z Arawnu – také oživovací kotlík. Irský Diancécht léčil ponořením do studánky, galská Epona je zase zpodobněna s rohem hojnosti, ze kterého vypadává jídlo… myslím, že bychom mohli takto pokračovat ještě dlouho.

Kotlík či jiná nádoba zde symbolizuje ženské lůno, které dává život. Ovšem ne jen tak samo od sebe, ale musí být oplodněno, iniciováno, či jak to jinak nazvat, mužským prvkem – krví, semenem, slunečním paprskem. A v tomto zázraku zrození tkví podle mě přitažlivost a mystika všech pověstí kolem grálu. Nesmrtelnost, nekonečná moudrost i bohatství, to vše může potkat i vás. A bez grálů.

Co si můžete přečíst

 Několik starých legend, které nevím, kde se dají sehnat a jestli existují překlady do češtiny

 Pár odkazů na netu

Falka

zpět na Stránky s nádechem tajemna

Zpět k Mostu ?