V poslední době se mnoho píše a hovoří o Jidášově evangeliu a v souvislosti s ním i o jiných evangeliích a textech, označovaných jako apokryfní. Vzdělání poskytované v posledních desetiletích se od výkladu takových pojmů poněkud distancovalo a lidé již dnes, pokud sami nejsou aktivně věřící, v mnohých pojmech tápou. Proto jsem se pokusil ve spolupráci s encyklopedií Wikipedie sestavit co nejstručnější přehled základních pojmů. Odborníkům se předem omlouvám ... A protože věci spolu souvisí, bylo zapotřebí postupovat trochu ze široka - od křesťánství přes Bibli a její Starý a Nový zákon k evangeliím ... a přes ně pak ještě zpětně k povídání o gnózi.
Křesťanství je náboženství vyznávající jediného Boha a odvozující svůj původ od učení Ježíše Krista. Je dnes nejrozšířenějším náboženstvím na této planetě - hlásí se k němu více než dvě miliardy věřících. Slovo křesťanství pochází z řeckého χριστιανισμóς, kde χριστóς znamená pomazaný olejem.
Za křesťana je považován člověk věřící v Krista - ale hlavně v to, co hodnotící osoba či instituce považuje za základní nauky křesťanství. Názory na to, co přesně k těm základním naukám patří, se ovšem liší. Obvykle se považuje za nutné věřit v Božství, Zmrtvýchvstání a Vykupitelskou roli Ježíše Krista. Členství v církvích hlavního proudu křesťanství se získává křtem.
Křest je obřad obmytí vodou. Slovo má řecký původ βάπτισμα (ponořen); βαπτίζειν (nořit, ponořovat). Křest je považován za jednu ze svátostí; představuje očištění od hříchů a sjednocení věřícího s Kristem v jeho smrti a vzkříšení. Počátky křesťanské praxe křtít sahají k osobě Jana Křtitele, který podle Nového zákona pokřtil Ježíše v řece Jordánu. Křesťané křtí v závislosti na tradici pokropením, politím nebo plným ponořením do vody. Křest není pouze symbolickým ponořením do Kristovy smrti a vzkříšení, ale je chápán jako skutečná nadpřirozená proměna mající svou paralelu v příběhu Noema či Mojžíše a projití Izraelitů Rudým mořem. Křest tedy znamená nejen očištění; je také smrtí a vzkříšením spolu s Kristem.
Křest jest svátost, ve které člověk vodou a slovem Božím od hříchu prvotního a všech jiných hříchů očištěn a v Kristu jako nové stvoření k životu věčnému znovu zrozen a posvěcen bývá (Katech. pražský). Svátost křtu ustanovena jest Kristem Ježíšem (Mat. 28, 19) a jest svátostí nejpotřebnější, neboť bez ní nelze dojíti spasení, a nejprvnější, protože jí stává se člověk údem církve a má přístup k jiným svátostem. Ke křtu sv. užívá se vody přirozené, jež se na křtěnce leje, při čemž křestitel říká slova: »Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha sv.« Místo lití užívá se též kropení nebo potápění do vody.
(Ottova encyklopedie)
O Ježíšově křtu viz například článek - Marcellino D`Ambrosio:Ježíšův křest.
Jak je to vlastně se jménem Ježíše Krista? Bylo by chybou na jméno Ježíš Kristus pohlížet jako na jméno a příjmení z dnešního pohledu.
Jen tak na okraj - první zmínka o křesťanství pochází od syrského biskupa Ignáce z Antiochie (zemřel kolem 106 - 107 našeho letopočtu). K největším církvím založeným na křesťanském učení patří katolická církev, protestantské a pravoslavné církve.
Křesťanství se v mnoha ohledech podobá náboženství židovskému. Ze židovství přejímá křesťanství základní prvky víry (je to víra v jediného Boha a víra v příchod Mesiáše) a základní sbírku posvátných knih, Starý zákon. Rozdílem je přístup k osobě Mesiáše. Zatímco Židé na příchod Mesiáše teprve čekají, křesťané již za něj považují konkrétní osobu - Ježíše Nazaretského.
Křesťanskou víru charakterizuje vyznání víry, které by se dalo v základních bodech popsat asi takto:
Nejznámějším symbolem křesťanství je kříž, protože na něm zemřel Ježíš Kristus. V počátcích křesťanství se však také objevil jako symbol ryba, protože řecké slovo ichthys (ryba) tvoří akrostich spojení Iésús Christos Theú hyios Sótér (Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel).
Bible je soubor knih, které křesťanství považuje za posvátné a inspirované Bohem. Bible je označována též jako Písmo svaté, některé církve jej označují také jako slovo Boží. Lze se také setkat s označením kniha knih. Samo slovo Bible pochází z řeckého τά βιβλíα. (čti ta biblia), což značí knihy či svitky. Toto slovo je dále odvozeno od slova biblos "papyrus". Slovo biblos pak vzniklo podle místního jména - názvu města Byblos, které leželo v blízkosti dnešního města Džebelu v Libanonu. Odtamtud se totiž (nejen) do Řecka dovážel papyrus, a tak produkt dostal jméno podle místa svého údajného původu
Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.
I řekl Bůh: 'Buď světlo!' A bylo světlo.
Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy.
Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.
První částí Bible - starší a delší - je Starý zákon. Jedná se původně o sbírku posvátných židovských knih. Tu křesťanství přejalo a je tedy oběma náboženstvím společná. Židé však neužívají pojmenování Bible; někdy se však spisy společné židům i křesťanům označují jako hebrejská bible. Starý zákon je z velké části napsaný v hebrejštině, některé části jsou i aramejsky nebo řecky.. Označení Starý zákon je výlučně křesťanské - pojmenování starý vytváří protiváhu ke druhé části Bible - Novému zákonu. Pro Židy je však Starý zákon celým Písmem - proto jej tímto názvem neoznačují, ale nazývají jej Tanach (zkratka z názvů Tóra - Neviím - Ketuvím, podle tří částí, z nichž se skládá).
Texty Starého zákona byly sepsány v průběhu zhruba osmi set let (!) let mnoha autory. Nejstarší z nich pocházejí z období zhruba tisíc let před Kristem. Starý zákon začíná vyprávěním o stvoření světa a pokračuje sledováním dějin židovských praotců a židovského národa jako zkušenosti lidí s Hospodinem až do zhruba druhého století před Kristem. Obsažené knihy jsou nejrůznějšího typu: výpravné, historické, sbírky výroků, vidění, úvahy, modlitby, písně atd.
Nový zákon na Starý zákon navazuje a je již specificky křesťanskou částí Bible. Jeho obsahem je zpráva o Ježíši Kristu a jeho osobě, která je chápána jako naplnění očekávání starozákonních spisů.
Nový zákon obsahuje 27 knih, které se všechny přímo či nepřímo týkají osoby Ježíše Krista. Jsou zde čtyři evangelia (v nichž je líčen život Ježíše Krista), Skutky apoštolů (popisují vznik Církve a misijní činnost apoštola Pavla), epištoly (listy apoštolů Pavla, Petra, Jakuba a Jana) a Zjevení Janovo (známé jako Apokalypsa). Všechny knihy Nového zákona vznikly v 1. století n. l. a byly napsány řecky.
Bible sama je to dosti tlustá kniha. V kralickém překladu má Starý zákon asi 830 stran, Nový zákon má stran asi 270. Různá vydání se o několik stran liší. Aby se to všecko vešlo do jedné knihy, bývá Bible tištěna na jemném a tenkém, kvalitním papíře, kterému se říkává biblový
Obsahem Nového zákona jsou tedy evangelia. Jak jistě víte, v Bibli jsou jen čtyři. Jak je tedy možné, že se obvykle hovoří o mnohem větším počtu evangelií?
Slovo evangelium pochází z řeckého výrazu εΰαγγέλιον (čti euangelion), což znamená dobrá zpráva. Původně šlo o dobrou zprávu ve.smyslu radostné zvěsti, kterou přinesl Ježíš lidem, ale záhy po Ježíšově smrti se význam termínu posunul do významové roviny radostné zvěsti o Ježíši. Obecně tedy jde o text pojednávající o životě a smrti Ježíše Krista. Texty evangelií pocházejí z období krátce po Ježíšově smrti. Některá z evangelií byla ve starověku přijata do kánonu katolické církve (ta nazýváme kanonickými evngelii) a jiná nikoli (ta se označují jako evangelia apokryfní). Nutno dodat, že jako apokryfy se označují i další nekanonizované texty biblického charakteru - viz například stránky Gnosis9.net.
Evangelia jsou co se obsahu týče obvykle sbírkou kratších textů nejrůznějšího charakteru, autorem (nazývaným evangelistou) shromážděných (a také upravených) do podoby kompaktního textu. Většina historiků se shoduje na tom, že dokumenty, ze kterých evangelia vychází, byly napsány ještě za živé paměti Ježíšova života. Připouští se, že evangelia poskytují dostatek důkazů (na poměry takto staré historie) o historické existenci Ježíše a základních faktech o jeho životě a smrti.
Kanonická evangelia obsažená přímo v textu Nového zákona jsou čtyři a nesou názvy podle tradičních jmen svých autorů: Evangelium podle Matouše, Evangelium podle Marka, Evangelium podle Lukáše a Evangelium podle Jana. .
Bývá zvykem hovořit o Matoušově evangeliu a podobně - snad vás proto zaráží, že jejich správné názvy obsahují slovo podle. To je ovšem v pořádku - pro autory i první čtenáře existovalo jen jedno evangelium zachované ve čtyřech různých podáních podle čtyř autorů. Proto také všechna čtyři kanonická evangelia mají podobnou strukturu: Dělí se na dvě části: první vypráví o Ježíšově životě, druhá o jeho umučení, smrti a vzkříšení z mrtvých.
Evangelia podle Matouše, Marka a Lukáše jsou si ve srovnání s Evangeliem podle Jana velmi podobná a obsahují mnoho společného materiálu. Proto se nazývají též synoptickými (je možné je „položit vedle sebe a srovnávat“). Vzájemným literárním vztahem těchto tří evangelií se zabývá tzv. synoptická otázka. Evangelium podle Jana používá pravděpodobně prameny jiné, synoptickým evangeliím neznámé.
Markovo evangelium je nejprostší ze všech, skutečná „knížka pro lid”, nestarající se o přesné dogmatické formulování; o autorovi je mnoho sporů, rovněž se rozcházejí názory o stadiích, jimiž prošla forma tohoto evangelia, která se zachovala.
(Ottova encyklopedie)
Co je vlastním obsahem evangelií? Najdete tu různá vyprávění o Ježíšových skutcích, zázracích, informace o jeho učení, výrocích a také samostatné ucelené příběhy (o Janu Křtiteli, o Herodovi apod.). Evangelia podle Matouše a Lukáše obsahují též vyprávění o Ježíšově narození a dětství. Z hlediska literárního druhu nejsou evangelia jen sbírkou textů, jejichž úmyslem by bylo vyprávět Ježíšův život.
Evangelisté své spisy koncipovali především jako zvěst o spáse. Texty byly proto upravovány a doplněny s cílem přesvědčit čtenáře o tom, že Ježíš byl opravdu Mesiášem, Božím synem a Spasitelem. Tato snaha jde často na úkor historické věrohodnosti; ta je však pro evangelisty v detailech podružná.
Proč se používá pojem kánon? Hebrejské slůvko kane znamená třtina. Té se používalo jako míry. Řecká podoba tohoto slova kánon označovala původně měřítko, vlastně seznam spisů, které byly považovány za pravověrné a patřily do Bible. Pak se slůvko kánon přeneslo na Bibli samotnou jako soubor spisů, které mají být měřítkem víry a mravů, tedy spisů autoritativních, závazných.
Apokryfní evangelia jsou ta, která se nedostala do novozákonního kánonu. Důvodem mohlo být buď to, že v době kanonizace nebyla dostatečně rozšířená, nebo to, že vznikla až později. Obsah těchto evangelií je rovněž sestaven z různých textů; ovšem jejich forma je pestřejší než v případě evangelií kanonických. Většinou jsou to sbírky Ježíšových výroků. U starších evangelií se může předpokládat, že jednotlivé prvky mohou být velmi staré či autentické (např. Tomášovo evangelium), u jiných se jedná o parafrázi kanonických evangelií či výroků ve snaze jiné interpretace Ježíšovy osoby. Většina těchto evangelií pochází buď z židovsko-křesťanských sekt (pak prezentují Ježíše jako Mesiáše, nikoli však jako syna Božího a Boha), nebo z gnostických kruhů. Mezi apokryfní evangelia patří samozřejmě i "nové" Evangelium podle Jidáše.
K apokryfním se řadí také Evangelia dětství - ta vyprávějí o Ježíšově narození a dětství. Patří sem především Tomášovo evangelium dětství (nezaměňovat gnostickým Tomášovým evangeliem), Protoevangelium Jakubovo či Matoušovo evangelium dětství (nezaměňovat s kanonickým Matoušovým evangeliem). Jedná se o texty pozdní, vzešlé z lidové představivosti, která vytvářela legendy o té době Ježíšova (či Mariina, jako v případě Jakubova evangelia) života, o níž kanonická evangelia z valné části mlčí. Z hlediska křesťanských církví jsou tyto texty považovány stejně jako jiná nekanonická evangelia za apokryfní a obsahují často prvky pro křesťanskou víru zcela nepřijatelné. A to i přes to, že tato evangelia byla ve středověku velmi ceněna, stála u zrodu mnoha uměleckých námětů a děl a „známe“ z nich např. jména rodičů panny Marie.
Poznámka - množství apokryfních textů v angličtině najdete na stránkách The Gnostic Society Library.
Gnóze je duchovní směr vnímající Boha jako nepersonifikovatelnou entitu vtělenou tímto světem. Gnóze je cesta duchovního růstu, cesta prožitkem Boha. Gnostik je přesvědčený o tom, že jedinou cestou, jak poznat Boha, je vlastní nezprostředkovaný duchovní zážitek. Tím ovšem odmítá víru v oficiálním křesťanském pojetí - podle ní není Gnostik věřícím, protože Boží existenci neřadí mezi nezpochybnitelné a neprůkazné axiomy.
Zaímavé je, že na gnózi lze nahlížet i jako na duchovní stav; gnostikem je pak člověk, který má vlastní pozitivní zážitek Boží existence. Ovšem pozor - přestože by se dalo říci, že vešel do kontaktu s Bohem, gnostik stále není věřícím. Na rozdíl od věřícího křesťana se jeho vnímání Boží existence totiž neopírá o víru, ale o vlastní zkušenost - a to je veliký rozdíl!.
Prameny gnóze se dají vysledovat v duchovních hnutích v Orientu ve druhém a prvním století před Kristem. Vliv zde měly zřejmě židovské myšlenkové proudy zpochybňující některá dogmata. Mnoho společných myšlenek najdeme mezi gnózí a učením Pythagora, gnostické myšlenky lze pozorovat i u starých Gallů či řeckých novoplatoniků. Klíčové gnostické texty pocházejí z období života Ježíšových žáků - Tomášovo evangelium, Evangelium Filipa, Evangelium Jana a několik dalších textů. Mezi „esenciální“ gnostické texty můžeme řadit i Píseň o perle a několik novozákonních apokryfů.
Po Nicejském koncilu r. 325 došlo k definitivní roztržce mezi oficiálním proudem křesťanství a gnózí. Církev gnózi odsoudila, její stoupenci byli pronásledováni a gnostické texty ničeny.
Gnóze není víra ani náboženství, nepotřebuje chrámy ani církev a její dogmata. Prožít Boha může jen každý sám. Je to cesta duchovního růstu, realizace. Člověku mohou pomoci knížky nebo učitelé, ale gnostik nikdy není následovníkem učitelů, protože i ti nejlepší se mohou mýlit.
V postoji k Bohu je pro gnostika Bůh věčný a trvale přítomný. Nevyskytuje se však mimo tento svět; není tedy stvořitelem „zvenčí“. Tento svět není jeho dítětem, hračkou ani odrazem, tento svět je jeho vtělením. Bůh proto není zosobnitelný a není možné na něj přenášet lidské kvality a vlastnosti. Neočekává od nás nic; netrestá nás ani nechválí, nepřikazuje ani nezakazuje. Bůh není všemohoucí v obvyklém významu tohoto slova. Lidská duše je součástí Boha. Obsahuje jeho jiskru, matematickou terminologií by se dalo říci fraktál. A naopak - lidská duše je ta část Božího vtělení, která mu umožňuje růst a sebepoznání. Není možné „najít“ Boha či se k němu vrátit, protože je trvale přítomný a my jsme součástí jeho vtělení. Ale je možné najít pro sebe cestu, jak ho v sobě najít, jak ho poznat a zažít. Gnóze je cesta za poznáním a touha po prožitku Boha. . .
Gnostik nevěří věcem, kterým nerozumí nebo je neprožil, gnostik hledá cestu k poznání. Všechno poznání vede k Bohu, i „věřící“ sledují stejný cíl, je otázka, která cesta je přímější. Pro Gnostika je každá cesta k Bohu prostě cestou k Bohu, žádná z nich nevede mimo něj, protože není nic mimo Boha.
V tomto článku byly použity informace z internetové encyklopedie Wikipedia (Bible, Starý zákon, Nový zákon, Evangelium, Křesťan, Křesťanství a Gnóze).
JL
zpět na Stránky s nádechem tajemna