Napadlo vás někdy, třeba na výletě, jak by se vám šlo, kdyby jste museli jít
na hrad či lézt na kopec s rozhlednou po čtyřech? Mne to napadlo a představa,
jak spoluputující kolem mne běží na Kokořín po čtyřech byla k popukání! Ale
smích by mne přešel, kdyby to náhle zase byla realita. Jak se to vlastně stalo?
Co bylo příčinou toho, že se člověk postavil na zadní nohy? Vždyť chodit
vzpřímeně je tak samozřejmé!
Ano, chůze patří k činnostem, které provádíme automaticky, podobně jako když
jíme nebo dýcháme. Máloco nám připadá všednější a obyčejnější, ale chůze po dvou
nohou je mimořádně komplikovaný způsob pohybu a přestože jsme ho přijali za svůj
už před miliony let, s jeho následky na zdraví se potýkáme dodnes.
Uvědomili jste si snad někdy, co všechno musíte udělat, než poprvé zvednete
nohu?
Každý
krok v sobě zahrnuje řadu drobných triků, jež provádíme zcela neuvědoměle. Když
klidně stojíte, je vaše tělo v rovnováze. Dokud ji neporušíte, nepohnete se
vpřed. Proto ze všeho nejdřív povolíte lýtkové svaly – a málem se svalíte. Když
už přepadáte dopředu, rychle nakročíte jednou nohou, abyste zabránili pádu – tak
uděláte první krok. Jen co se patou dotknete země, znovu nabudete rovnováhy,
tentokrát s jednou nohou před sebou a druhou za sebou, ale jen na okamžik. V tu
chvíli se totiž odráží druhá noha a celá váha těla spočívá na chodidle té první,
přičemž se postupně přenese z paty na palec.
Víte že…
…kdybychom byli o hodně těžší než jsme, palec by zátěž neunesl a museli
bychom chodit jinak! Je zajímavé, že ti, kdo vyrobili tisíce šlápot sněžného
muže Jettiho ve Skalnatých horách (tedy pokud je někdo vyrobil a nejsou-li
pravé), si tento fakt uvědomil. Stopy totiž vypadají tak, jako by jejich původce
přenášel váhu na všechny prsty současně. Pokud budete vážit tolik co Jetti, nic
jiného vám opravdu nezbude.
Tlaky moderního života nás nutí upřednostnit rychlost na úkor efektivity
Je zvláštní, že se chůze na první pohled jeví jako velmi riskantní podnik.
Tři čtvrtiny doby, kterou jí věnujete, balancujete na jedné noze, při větší
rychlosti je tato doba ještě delší. Zatímco kráčíte vpřed, pohybujete se
střídavě vzhůru a dolů, každou chvíli se nebezpečně předkláníte a zároveň div
nepřepadnete hned na levou a hned zas na pravou stranu. Sami u sebe si toho
nejste vědomi a nepozorujete to ani u jiných, protože vaši pozornost rozptylují
pohybující se končetiny. Kdybyste se dokázali soustředit výhradně na trup,
zaznamenali byste, že se otřásá, kroutí a pohupuje nahoru a dolu a do stran.
Rovněž váš pohyb v přímém směru je nepravidelný - střídavě se zrychluje a
zpomaluje. Nevěříte? Tak si zkuste vzpomenout, co se stane, když při chůzi
držíte v ruce talíř plný vody. Hladina se přelévá tu vpředu, tu vzadu, protože
nepostupujete konstantní rychlostí. S každým nakročením se vaše rychlost o něco
sníží; kupředu vás pohání jen noha, která zůstává vzadu a odráží se od země.
Čemu vděčíme za to, že navzdory všemu pohupování nahoru-dolů či vpřed-vzad
kráčíme dál vzpřímeně? Jen tomu, že se v pravou chvíli nepatrně natáhnou a zase
smrští ty pravé svaly.
Například
v okamžiku, kdy se jedna noha odlepuje od země a chystá se přesunout dopředu, má
vaše tělo tendenci upadnout na tu stranu, která ztratila oporu. Zabránit mu v
tom mohou jen dva hýžďové svaly. Když se pravá noha odlepí od země, nevědomky
zapneme malý a střední hýžďový sval na opačné straně a zpevníme nohu na níž
stojíme, i celé tělo. Současně s tím se mírně natočí pánev, takže se nám
prodlouží krok. Ženy, jejichž kyčelní klouby neumožňují - na rozdíl od mužských
- tak velké nakročení, musejí pánev pootočit o něco víc. Tím je dán zvláštní
způsob ženské chůze, který tak dobře znají odborníci na biomechaniku a především
„mlsní“ pánové…
(Nejkrásněji prý kroutila zadkem Marilyn Monroe a její chůze byl přímo erotický
zážitek – což můžete sami posoudit třeba ve filmu Někdo to rád horké.)
Nejznámější z hýžďových svalů, tzv. velký hýžďový sval, dává této části těla
její charakteristický tvar, a navíc nás chrání před pádem na ústa - je nám
oporou zejména tehdy, když kráčíme do schodů nebo utíkáme do kopce. Při chůzi po
rovině nám pád dopředu téměř nehrozí a velký hýžďový sval jako by náhle nebyl k
ničemu; člověk by se mohl pohybovat téměř normálně, i kdyby ho měl ochrnutý.
Přesto se jedná o největší ze svalů lidského těla a je na něm dobře vidět, jak
těžko si naši předkové zvykali chodit po dvou místo po čtyřech. Šimpanzi a
gorily, naši nejbližší žijící příbuzní, mají tento sval také, ale ve srovnání s
ostatními je takřka bezvýznamný; čtvernožci nemají tak silnou potřebu
stabilizovat trup balancující na zadních.
Proces přechodu ze čtyř na dvě nohy začal před velmi dlouhou dobou a vyžádal
si řadu vývojových změn
Nejstarší
důkazy pocházejí z Afriky. Kostra malého hominida, samičky opočlověka pochází z
Etiopie - vědci si ji pojmenovali Lucy - je stará kolem tří milionů let a
vykazuje všechny znaky jedince uzpůsobeného pro vzpřímenou chůzi. Skelet se
samozřejmě liší od koster moderních primátů – podle zakřiveného palce u nohy
vědci usuzují, že Lucy ještě neztratila schopnost šplhat - ale bezpochyby k nim
nemá daleko. Lucy tedy chodila skoro jako my, avšak mozek měla ještě stále
šimpanzí.
V roce 1977 vynikající antropoložka Mary Leakey zveřejnila zprávu o nálezu
dvou párů stop otisknutých do vulkanického popela v jedné tanzanské lokalitě.
Stopy byly tři a tři čtvrtě milionu let staré a nesly všechny znaky nohy
uzpůsobené ke vzpřímené chůzi.
Proč vlastně chodíme po dvou, to zůstává záhadou
Většina současných teorií hájí názor, že hlavním důvodem bylo uvolnit přední
končetiny. Na toto téma existuje řada hypotéz, jako třeba že dvounozí hominida
mohli nosit potomky v náručí, také se lépe přizpůsobili kočovnému životu a byli
tak schopni nalézat stále nové zdroje potravy. Anebo samci chodící po dvou
dokázali sami obstarat daleko více potravy a osvobodili od této činnosti samice,
které tak mohly vychovávat větší počet dětí. To však nejsou jediná vysvětlení,
jež nám vědci nabízejí. Podle jiné teorie se předek člověka vzpřímil, aby se
ochladil - při chůzi po dvou totiž vystavoval horkým slunečním paprskům menší
plochu těla a absorboval tak o 60 procent méně tepla.
Ať už se naši předkové postavili na dvě nohy z jakékoli příčiny, s následky
se potýkáme dodnes
Potíž
je v tom, že chodíme vzpřímeně, ale naše kostra je stále uzpůsobena chůzi po
čtyřech. Pro důkazy nemusíme chodit do Olduvajské soutěsky, ani na jiná místa
fosilních nálezů. Trápí vás ploché nohy a zkroucená klenba chodidel? To je
důsledek toho, že celá tělesná váha spočívá jen na dvou nohách. Bolí vás záda?
Čtvernožci takovéto problémy neznají: u nich je zatížení rozloženo rovnoměrně na
celou páteř. Zkuste však páteř postavit svisle! Ploténky se náhle octnou jinde,
než kde mají být a trup spočine na pánevních kostech, které dosud nemusely nést
žádnou váhu. Trpíte kýlou? Nebyla by vytlačována pod kůži, kdybyste zůstali na
čtyřech. Vaše vnitřnosti by byly dál zavěšeny na vodorovné podpoře – páteři.
Dělají se vám hemeroidy? Vaše tepny jsou překrvené v důsledku toho, že jsme
místo po čtyřech začali chodit po dvou.
Je zvláštní, že takto chodíme už miliony let a přesto jsme si stále ještě
nezvykli!
Naše chůze je klátivá, kolébavá a trhaná a tělo neuzpůsobené takovému pohybu
při ní trpí. Mezitím se nám ještě ke všemu tomu třikrát či čtyřikrát zvětšil
mozek a tím došlo k dorozumívání řečí, k vytváření různých kultur a civilizací.
Vzpřímená chůze tomu všemu předcházela a pravděpodobně sehrála klíčovou roli v
tom, že umožnila předním končetinám manipulovat s různými předměty a tím
podpořila činnost mozku, který mohl růst netušeným způsobem. Snad šlo v procesu
evoluce opravdu hlavně o to, aby si člověk uvolnil ruce a jakmile byl tento
problém díky vzpřímené chůzi vyřešen, příroda už se k celé záležitosti nevrátila
a nechala ji nedořešenou.
Až tedy vyrazíte kamkoliv „po svých“ pomyslete na to, že této nedokonalé, ale
jedinečné formě pohybu pravděpodobně vděčíme za svou mozkovou kapacitu.
zpět na Stránky s nádechem tajemna
VEZA