Tento text navazuje svým způsobem na můj dřívější příspěvek Cesta blesku.
Popisuji vyprávění tak, jak ho zaznamenala písemně moje maminka:
Během války jsem se přestěhovala ze Sudet s rodiči na Slovensko do Kopčan. Do měšťanské školy jsem chodila do Holíče, která byla tehdy umístěna v holíčském zámku. Otec byl mlynář, a tak zakoupil v Holíči starý podzámecký mlýn. Jak jsem se dozvěděla od kamarádky, mělo tam údajně „mátat“ (strašit), prý tam chodí v noci „bílé nohy“. V minulosti tam údajně bydlela krásná dívčina, která se měla vdávat za důstojníka bydlícího na zámku. Jednoho dne si hráli na schovávanou, a ona se schovala do truhlice ve sklepě v podzemní chodbě, která vedla z mlýna do zámku. Víko se ale zaklaplo a tak ji nenašli. Tato chodba tam zůstala, ale z nás se tam nikdo nikdy neodvážil vejít, byla dosti úzká. Jestli v domě chodil její duch, to nevím, ale někdy jsem se v noci vzbudila s pocitem, že je někdo v místnosti, a i když jsem se strachem ani nepohnula, tak se peřina mírně prohnula, jako by si někdo na postel sedal! Tolik k této události. Pak jsem se vdala do Brna, kde nestraší.
Pravdou je, že když jsem tam jezdil na prázdniny, tak tam dědeček ve sklepě na nějaký temný výklenek ukazoval, že je to vchod do chodby. A také si mlhavě vzpomínám na nějaké podivné skřípavé zvuky v noci. Je to již dávno, nějakých 44 let…
Keltoman
zpět na Stránky s nádechem tajemna