Bílá paní není přeludem výhradně jihočeským nebo přímo rožmberským. Svou Bílou paní měli i Černínové, Berkové z Dubé, páni z Lipé, Švamberkové či moravští Žerotínové, jejichž Bílá paní se zjevovala na zámku Velké Losiny. Existovalo však mnoho dalších bílých dam, většinou obětí prokletí. A nemusela to být vždy žena urozeného rodu. V Berouně to byla služka, v Soběslavi duch Zuzany Vojířové, v Kloboucích manželka tamního pána.
Proč právě Bílá paní? Zřejmě je to připomínka pohanských dob, kdy bílý šat byl symbolem smutku. Proto také zjevení žen v bílém ohlašovalo nějakou událost, ale nejčastěji však smrt hradního nebo zámeckého pána.
Podle jiné teorie se k nám pověst o Bílé paní měla rozšířit z Francie a jejím předobrazem byla víla Meluzína. Česká podoba jejího jména je odvozena z francouzského Mere de Lusignan a měla to být pramáti významných francouzských rodů. Dokonce od ní odvozovali svůj původ Lucemburkové, díky kterým se báje o ní rozšířila i v Čechách a na Moravě.
V německých pověstech nalezneme také Bílou paní, ta však vychovávala potomky rodu a říkali jí Bertha. V Čechách byla Bílá paní nazývána Perchtou, Perutou, Parychtou, na Moravě Šperechtou. Příbuznost názvů asi není jen čistě náhodná...
Historik profesor August Sedláček (1843 až 1926) píše, že: ...pověsti o Bílé paní přišly mezi lid od bývalých pánů. Prvotním jejich jádrem je perchta, mystická bytost v pověrách germánských, která obcházejíc okolo svatých Tří králů, dohlíží na hospodářství. Od Němců dostala se ta pověra i do slovanských zemí, ale nikdy pořádně se neujala. Do rodu Vítkovců Hradeckých a Rožmberských dostala se skrze jich německé manželky ve XIII. a XIV. století, ale tu utkvěla v ušlechtilejší své podobě, sice jako laskavá, ale i přísná ochranitelkyně rodu a jeho jmění. Balbín, seznav z písemností archívu třeboňského nešťastné manželství Perchty z Rožmberka (+1476) a snad i bílou paní slyše jmenovati perchtou, velice přispěl k tomu, aby osudy obou byly spleteny v novou pověst, a domněnkami si vysvětloval, jak asi perchta do Hradce přijíti mohla. Avšak podrobným zkoumáním středověkých pamětí vyšlo najevo, že Perchta Rožmberská s Hradcem nebyla v žádném spojení; z té příčiny také osudy její vyloučeny z pověstí o bílé paní a tyto vypravovány asi tak, jak se povídávaly před Balbínem.
Nechme teď stranou teorie o vzniku fenoménu zvaném Bílá paní a podívejme se, kde všude se u nás (a nejen u nás) vyskytují. Začneme pověstmi o dvou nám nejznámějších - Bílou paní rožmberskou a Bílou paní z Jindřichova Hradce.
Jedním z našich nejznámějších přízraků je Bílá paní rožmberská, která
se občas zjevuje na všech bývalých sídlech pánů z Růže, ale nejčastěji právě na
Českém Krumlově. Podle pověsti jí byla Perchta (asi 1429 -1476), dcera Oldřicha
II. z Rožmberka (asi 1403 - 1462) a Kateřiny z Vartenberka (ta byla
vlastní sestra matky Jiřího z Poděbrad - Anny z Vartenberka).
Perchta prožila šťastné mládí na hradě v Českém Krumlově a když dospěla, ucházelo se o ní mnoho ženichů. Otec ji 9.listopadu 1449 provdal proti její vůli za bohatého moravského šlechtice Jana (Hanuše) z Lichtenštejna, pána sice urozeného a mocného, přitom však velmi neurvalého a hrubého, který krátce předtím ovdověl. Ten ji po svatbě v Krumlově odvezl na svůj mikulovský hrad. Tímto manželstvím velmi trpěla a strádala. Během společného života ji i své poddané velmi trápil. Důvodem bylo nejspíš Oldřichem zdlouhavě vyplácené věno, které měl slíbeno před svatbou. Častokráte se vydá spěšný posel z Mikulova do Rožmberka, aby přinesl prosebný dopis nejen otci, ale i bratrovi Jindřichovi. Perchta v nich líčí nelehké poměry ve své nové německé rodině, bezohlednost služebnictva a hlavně své tchýně Hedwigy z Potendorfu, která měla v oblibě především dvě své dcery Alžbětu a Barboru. Perchty trpký životní osud je znám z dochovaných dopisů, uložených v třeboňském archivu. Svému manželovi porodila syna a dceru, kteří však zemřeli ještě před svou matkou. Po smrti Jana z Lichtenštejna (ve Vídni roku 1473) žila Perchta ve Vídni u své dcery a pak na Krumlově, kde 2. května 1476 zemřela ve věku 49 let.
Po své smrti se stala vlídnou ochránkyní svého rodu. Když Bílá paní oznamovala něčí úmrtí, mívala na rukou černé rukavičky, ale před radostnými událostmi, například narozením dítěte, byla naopak celá v šatě bílém, jaký nosívaly urozené vdovy a usmívala se. Často ji prý vídávalo služebnictvo v Krumlově, Třeboni a Bechyni, jak tiše kráčí zámeckými komnatami a přitom bez nesnází prochází zdí. Jak se náhle objevila tak zase zmizela.
Když se v roce 1539 narodil na Krumlově Petr
Vok, objevovala se v noci nad jeho kolébkou ženská postava v bílém oděvu a
k smrti děsila všechny chůvy. Konejšila plačící dítě a teprve, když usnulo, zase
tiše zmizela. Když se po letech Petr Vok na Krumlov vrátil, nechal si od
od své bývalé chůvy přesně popsat místo, kde tenkrát tajemné
zjevení Bílé paní zmizelo. Potom se po okolí rozkřiklo, že pan Vok odkryl ve zdi
zámecké komnaty veliký poklad, který použil na vyplacení pasovského
vojska za jeho vpádu do Čech. Špatnou finanční situaci posledního Rožmberka to
ale nevyřešilo. Pro velké dluhy byl nakonec nucen krumlovské panství prodat a
odstěhovat se na panství v Třeboni.
Rektor jezuitské koleje byl svědkem dalšího zjevení - z okna krumlovského zámku vyhlížela paní v bělostném oděvu a dům posléze opustilo sedm podivných světel, která směřovala údolím řeky k Rožmberku. Tyto úkazy byly doprovázeny hlasem zvonku nad branou.
Paní Perchta se podle pověstí na Rožmberku objevovala poměrně často, mnoho lidí se tu s ní osobně setkalo. Převážně v noci kráčela po chodbách, oblečena do bílého šatu, s vlasy zavinutými do bílé roušky, se svazkem klíčů u pasu.
Naposledy se prý Bílá paní objevila na Rožmberku za druhé světové války. Na zdejším hradě míval tehdy prázdninový tábor spolek německých dívek. Ráno chtěla dvě děvčata na zámecké věži vytáhnout na stožár prapor s hákovým křížem, avšak seběhly odtud s velkým křikem, že prý na věži Horního hradu spatřily bílou postavu, která jim hrozila prstem. Zjevení pak spatřila i jejich vedoucí, která se běžela přesvědčit. Celý případ dokonce vyšetřovalo gestapo, ale nic nezjistilo.
Český historik Bohuslav Balbín (1621 - 1688) ve svých pověstech ztotožnil tuto paní Perchtu s Bílou paní hradeckou, která se zjevovala v Jindřichově Hradci a na Telči.
Na hradě v Jindřichově Hradci, tak jako i na dalších sídlech jihočeských Vítkovců se od 14. století zjevuje Bílá paní. Prý to je duch Markéty z Hardegga, rozené z Leuchtenburka, manželky Jindřicha II. z Hradce, která když ovdověla předala panství svému synovi a stala se jeptiškou v krumlovském klášteře. Jako jeptiška mezi lid chodila v bílém řeholním oděvu a lidé ji podle toho nazvali bílou paní.
Pověst říká, že svého času se pan Jindřich pustil do rozsáhlé přestavby svého hradu a stále s ním nemohl být hotov. Proto jeho choť nabízela zedníkům, kameníků, tesařům a všem ostatním řemeslníkům, že když stavbu dokončí do zimy, sama pro všechny na oslavu uvaří sladkou kaši. A protože všichni podaní měli svou laskavou paní velmi v oblibě, pustili se s chutí do práce a skutečně ještě než napadl první sníh, byl celý hrad přebudován tak, jak si to přál Jindřich z Hradce.
Paní Markéta pak splnila slib a sama s pomocí
kuchtíků navařila plné kotle sladké kaše, kterou všechny počastovala. A když pak
viděla, jak všem jim uchystaný pokrm chutná, rozhodla se vařit kaši rok co rok
pravidelně pro všechny chudé a potřebné z celého Jindřichova Hradce. Ale protože
jí bylo líto, že na celou hostinu na nádvoří už padal sníh, rozhodla se
přesunout vaření kaše na jaro. Od té doby se na zámku v Jindřichově Hradci, ale
také v Telči, která rovněž patřila pánům z Hradce, ujal zvyk podávání sladké
kaše chudým vždy na Zelený čtvrtek před velikonočními svátky.
Paní Markéta dávno
už odešla na věčnost, ale jako dobrá Bílá paní dál dbala na to, aby tato tradice
byla dodržována. Zájem o kaši býval veliký. Zvlášť když vrchnost kromě kaše
rozdávala hladové chudině i polévku, ryby a pivo. V černé kuchyni
jindřichohradeckého zámku prý také jednou navařili devět tisíc porcí kaše.
Na Hradci ji čas od času vídali - celou v bílém, s hlavou zahalenou v bílé roušce - v pravé poledne shlížet z okna ve staré nepřístupné věži, do které již nevedly žádné schody. Vždy, když si jí lidé všimli a zastavovali se ukazujíc na ni prstem, začala zvolna mizet, stávala se menší a menší, jako by ustupovala, až se rozplynula docela. Často zvěstovala smrt - například hradeckého vladaře Adama Pavla Slavaty (1604-1657), stejně tak i narození nového člena rodu. Když mělo přijít na svět děťátko, objevovala se celá v bílém, když hlásala smrt, měla černé rukavice. Potkávali ji v denní i noční hodinu na chodbách hradu se svazkem klíčů u pasu, kterými postupně otvírala a zase zavírala různé komnaty. Když ji někdo pozdravil, odpověděla úklonem hlavy a přešla, aniž komu ublížila. Sloužící ji vídali hodit po zámku, tu a tam světnici otvírala neb zavírala, ale vždy v tichosti; v rozčilení se spatřovala, slyšela-li klíti neb rouhati, a tu nepřestávala na káravém podívání, nýbrž i házela věcmi, které jí přišly do ruky.
Vypráví se, že když v noci před čtvrtým dnem
měsíce ledna roku 1604 umíral poslední člen rodu pánů z
Hradce Jáchym Oldřich, sešla Bílá paní sama do města, zaklepala na dveře
jezuitské koleje, vstoupila a vyzvala jejího rektora pátera Mikuláše Pistoria,
zámeckého zpovědníka zbožné paní Kateřiny z Monfortu (matky pana Jáchyma), aby
šel rychle pána zaopatřit, protože mu zbývá již jen pouhá hodina života.
Páter, který si celý večer připravoval kázání k nastávajícímu svátku Tří králů
-zjevením značně udivený a vyděšený - ji poslechl a skutečně našel pána v posledním zápase
se smrtí.
Je předpovězeno, že Bílá paní se bude zjevovat tak dlouho, jak
bude hradecký hrad stát. Až bude jednou zbořen, zmizí i ona.
Také na zámku telčském, jenž pánům z Hradce
patříval, se Bílá paní ukazovala. I tu se sladká kaše chudým rozdávala. V ten čas,
co Švédové v Telči poroučeli, slyšeli také o tom zvyku a též se jim povědělo, že
se Bílá paní velice zlobí, jestliže se sladká kaše nerozdává. Z bujnosti tedy oficírové švédští zapověděli rozdávati kaši, těšíce se, jak
Bílou paní poškádlí.
Avšak tu noc po tom strhl se na zámku hluk jako hromobití, stráže zachyceny jsouc
mocí neviditelnou a na zemi povaleny, důstojníci vyhozeni z postelí, a zkrátka
nastala čina taková, že hned nazejtří Švédové poručili sladkou kaši rozdávati.
Červené Lhotě, jednomu z našich nejromantičtějších zámků se pojí pověst o
paní Johance, manželce někdejšího pána Gutrama Káby z Rybňan (okolo roku 1530), která byla ženou v
náboženství nestálou a vrtkavou. Zatímco za manželova života na sobě nedávala
nic znát, pravidelně se modlila a chodila do kostela, po jeho smrti odhodila
přetvářku, odcizila se katolické víře a začala vyznávat to, co léta úzkostlivě
tajila - víru protestantskou. Ve snaze zbavit se všeho, co by jí mohlo
připomínat jiné uctívání Boha, chtěla jednou v noci vyhodit z okna do jezera
památný kříž Kábů z Rybňan. V tom se nad zámkem rozpoutala prudká bouře, blesk
stíhal blesk a z černých mraků se lil déšť jak z protržených stavidel. Pak do
okna vletěl sám ďábel, popadl Johanku, která se marně bránila křížem, a odnesl
ji rovnou do pekel. Ještě před tím však udeřil několikrát hlavou nešťastné paní
o zeď a spárem namočeným v její krvi namaloval na zeď znamení kříže. Noví
majitelé ve snaze zakrýt toto znamení dali omítky celého zámku přebarvit na
červeno; od té doby zámku začalo říkat Červená Lhota.
Duch paní Johanky se tu prý dodnes občas zjevuje - chodí mlčky po chodbách a v
natažených rukou drží kříž.
Pokud navštívíte romantickou zříceninu hradu Hazmburk, nezdržujte se tu do setmění. Mohl by vás pořádně vyděsit přízrak dívky v bílém šatě s velkou krvavou skvrnou na hrudi. Bílá dívka se snese jako motýl z cimbuří Bílé věže a pak bloudí po rozvalinách až do půlnoci, kdy zmizí pro změnu v protější Černé věži. Je to prý duch krásné Lucie, dcery Mikuláše Zajíce z Hazmburka (15.století). Ten se ji rozhodl provdat za saského kurfiřta. Uspořádal proto rytířský turnaj, jehož vítěz by dostal dívčinu ruku. Měla to být jen formalita - kurfiřt byl známý svým uměním a nikdo široko daleko se mu nemohl rovnat. Stalo se však nečekané - v turnaji zvítězil někdo jiný, chudý zeman Věslav z Košťálova a srdce děvčete hned k němu zahořelo upřímnou láskou... Pan Mikuláš si netroufal vzít veřejně dané slovo zpět. Rozhodl se však, že dá nevítanému ženichovi takový úkol, který nikdy nebude schopen splnit. Pak jistě i saský kurfiřt, který ihned po turnaji ujel i s početnou družinou, zapomene na uraženou ješitnost a ještě rád si Lucii vezme. A vyřkl svůj ortel - Věslav, chce-li se stát jeho zetěm, musí přivést na hrad živého draka! Mladík se rozloučil s děvčetem a odjel do světa draka hledat. Ubíhaly týdny, měsíce a roky a nikdo o jeho osudu nevěděl. Lucie se trápila, chřadla, ztrácela se před očima - až jí ze žalu puklo srdce. Pohřbili ji ve skleněné rakvi v Bílé věži. Brzy na to se mladá Věslav vrátil a na řetězu vedl živou saň. Dovedli ho k rakvi, kde zůstal se svým zoufalstvím celou noc. A ráno i jeho našli mrtvého. Brzy potom zcepeněla i saň, truchlící po svém pánovi. Nechali ji tam, kde vydechla naposled - v hradním sklepení a tělo zavalili kamením. I její přízrak se tu občas zjevuje - létá zapřažena do kočáru kolem hradního vrchu.
Bývaly to smutné časy, když na zámku v Horšovském Týně sídlil Volf z Ronšperka (16.století). Krutě zacházel se svými podanými a ani mezi sobě rovnými nebyl příliš oblíben. Pan Volf měl dobrodružnou povahu, často ho to táhlo na válečná tažení. S manželskou věrností si hlavu nelámal - a dlouhé cesty mu poskytovaly příležitosti k milostným avantýrám.Jeho paní všechno mlčky snášela, věřila, že se její manžel ke stáří přece jenom více usadí. Trpělivě vysedávala doma a přemýšlela, čím by si muže získala. Jenomže z jedné výpravy si pan Volf přivezl milenku, mladou a krásnou ženu. A tak jak byl nelítostný k prostému lidu, stejně řešil i svůj problém. Mladé nástupkyni slíbil manželství a slib hodlal dodržet - nechal připravit tajnou svatbu v Loretě, která dodnes stojí v zámeckém parku. Ve stejné době dal první ženu zazdít do hradební zdi. Marné byli její prosby a slzy - ve chvíli, kdy si novomanželský pár řekl své ano, skončila nešťastnice navěky za temnou zdí. Od té doby její bědující bílý přízrak po nocích bloudí zámkem...
Není divu, že i pohádkový Karlštejn má svůj přízrak Bílé paní. Je jím první
Karlova manželka Blanka z Valois. Někdy se vydávána cestu i do podhradního
městečka, klepe na dveře jednotlivých stavení a ptá se, zda jsou všichni
doma.Když lidé přisvědčí, prozradí jim, kdo z nemocných se uzdraví a kdo naopak
zemře. Proto se jí Budňanští báli, v noci nikomu neotvírali a dokonce zakrývali
okna, jen aby Bílou paní ani koutkem oka nezahlédli.
Jiná pověst tvrdí, že se na hradbách v době úplňku občas zjevuje Bílých paní
dokonce dvanáct! Jde o přízraky umučených panen. Kdysi se dvanáct vojáků
rozhodlo, že je ze zakletí vysvobodí. Podmínkou bylo, že během celého roku
nesmějí opustit hrad. Slib dodržel jen jejich velitel, ostatní slovo nedodrželi
a za to je stihl strašlivý trest - jednou ráno je našli mrtvé s uřezanými
hlavami.
Záhadný a tajuplný Pernštejn, král moravských hradů, má také svou Bílou paní. Je jí údajně duch dcery hradního pána, který ji vlastnoručně uškrtil. Tehdy býval hrad v držení Poláků, kteří vtrhli na Moravu a mocí drželi část dobytého území. Moravané si to však nedali líbit a Pernštejn oblehli. Polský šlechtic, který se tu s nevelkou posádkou bránil, viděl beznadějnou situaci a dohodl se s útočníky, že jim hrad vydá, pokud jemu a jeho lidem umožní svobodný odchod. Jeho dcera, nadaná mimořádným bojovým duchem, však dohodu odmítla, vyběhla na hradby a začala z luku střílet na nic netušící Moravany. Její otec se rozlítil tak, že ji na místě zabil. Od těch dob se Bílá paní pernštejnská občas ukazuje v hradních chodbách. Chodí mlčky, zamyšleně, ničeho a nikoho si nevšímá, její kroky jsou tiché a bezhlučné, oči smutné a vyhaslé. Pokud má na sobě černé šaty, je to zlé znamení - v takovém případě vždy zvěstuje nějakou tragickou událost. V roce 1626 ji tady prý na vlastní oči dvakrát spatřil jezuita Jan Drachovský.
Kdysi seděl na Landštejně pan Vilém, muž mocný, ale tvrdý a krutý a to nejen k podaným ale i ke své rodině. Jeho manželka Markéta si od chotě něco užila! Směla vycházeti jen tam kam on dovolil, jakmile se mu pohledem znelíbila nechával ji o hladu a dokonce ji i bil. Není divu, že nebohá paní poměrně brzo zemřela a ani po smrti neměla klidu. Bloudí občas po pobořených zdech Landštejna oděna do bílého roucha, jež za ní vlaje, ikdyž nefouká vítr. Kolem hlavy se jí vznáší bílý závoj, který zcela nezahaluje uplakané oči a hluboce zarmoucenou tvář. A paní Markéta vzlyká a pláče - to prý nad údělem, který jí bylo v života přetrpěti.
Hrad Borotín se poprvé připomíná v roce 1356 jako sídlo pánů z Borotína. V držení rodu byl skoro sto let, a už v roce 1623 se o něm v zápisech hovoří jako o pustém. Je pravděpodobné, že na jeho zániku má svůj značný podíl třicetiletá válka. Na zříceninách hradu se prý často objevuje bělostný přízrak duchovité dámy, kterou tu nazývají Bílá paní. Není to paní z rodu Rožmberského, ale prý to bývala pramáti rodu Landštejnského.
I hrad Prácheň, starožitný hrad u Horažďovic, má svou Bílou paní. Ale tato zjevení
nepatří k rodu Rožmberků, její rod je nám neznámý. Stejně tak není známo, proč se
zjevuje a dokonce nemá ani přesně určené strašící hodiny. Oděna v bílé roucho,
které lehce vlaje i když nefouká, zjevuje se v neurčitých chvílích a to i ve
dne.
Ví se také, že občas bloudí kolem vrchu Prácheň a někdy zajde i k osadě Svaté Pole. Jindy ji bylo vidět, jak lehce kráčí nad hladinou Otavy, aniž by smáčela jen podrážky bělostných střevíců. Jindy se vydá i dál do kraje a pak nehnutě stojí někde v lukách, s pohledem upřeným do krajiny. Protože je tváře sličné a pohledu mírného, nikoho neděsí, nenapadá, ničím nevyhrožuje. Dokonce neukazuje ani cestu k pokladu...
Zde se jedná o francouzskou Bílou paní, kdy
pověsti o ní vycházejí jednak z historie jednak nesou prvky mytologie.
Historicky je doložena postava francouzské šlechtičny (9. století),
pramatky hraběcího rodu de Lusignan a zakladatelky rodového zámku ve
stejnojmenném francouzském městě. Pojmenování Meluzína
pravděpodobně vzniklo z Mére de Lusignan nebo Mére de Lusigne - matka Lusignanu.
Hraběcí rod de Lusignan hrál velkou úlohu dějinách Francie. Meluzína prý měla
sedm synů, její potomci zasedli dokonce i na královský trůn v Jeruzalémě a na
Kypru, jako vítězové v křižáckých tažení.
Kronikář Jean z Arrasu popsal v roce 1392 historii týkající se Meluzíny jako
rodinnou báji s originálním mystickým námětem. Podle něj byla Meluzína mořská
víla. Byla však manželkou a matkou, ale protože měla své tajemství, musel jí
manžel slíbit, že v sobotu nikdy nebude vyhledávat její společnost. Doneslo se
mu ale, že jej manželka v tento čas podvádí, a tak vniknul do jejích komnat a
spatřil ji jak se koupe v kádi a místo nohou má rybí ocas. Meluzína s velkým
nářkem odlétla oknem a opustila manžela i děti. V noci se však vracela, aby své
nejmladší nakojila. Měl-li někdo z rodu de Lusignan zemřít, zjevovala se ve
smutečním obleku a vyrážela žalostné výkřiky.
Až dodnes tyto nářky slyší pověrčiví lidé v hučení, skučení a hvízdání větru v
komíně.
Tato báje s menšími obměnami se traduje od roku 963 také v Lucembursku a Melusine je zde uváděna jako "první dáma Luxembourgu". Tato pověst se pak šířila po evropských královstvích až došla i na Střední Východ.
Snad se nebude Bílá paní na mne zlobit, když zde ještě připomenu, že o ní byl natočen skvělý film Bílá paní, kde ji s grácií zahrála paní Irena Kačírková, a nemohu ani opomenout svého času velmi populární trampskou písničku, jež také svědčí o nevšední (kladné) popularitě Bílé paní.
Na Okoř je cesta jako žádná ze sta,
vroubená je stromama.
Když jdu po ní v létě, samoten na světě,
sotva pletu nohama.
Na konci té cesty trnité, stojí krčma jako hrad.
Tam zapadli trampi, hladoví a sešlí, začli sobě notovat.
Na hradě Okoři světla už nehoří,
bílá paní šla už dávno spát.
Ta měla ve zvyku, podle svého budíku,
o půlnoci chodit strašívat.
Od těch dob, co jsou tam trampové,
nesmí z hradu pryč.
A tak dole v podhradí se šerifem dovádí,
on jí sebral od komnaty klíč.
Jednoho dne z rána roznesla se zpráva,
že byl Okoř vykraden.
Nikdo neví dodnes, kdo to tenkrát odnes,
nikdo nebyl dopaden.
Šerif hrál celou noc mariáš s bílou paní v kostnici,
místo aby hlídal, zuřivě ji líbal, dostal z toho zimnici.
.....
Nejen Bílé paní chodí po cimbuřích našich hradů a zámků, najde se i jejich opak - paní v černém. I k nim se váže nemálo pověstí...
K nejhezčím zámkům na Moravě patří Milotice. Odjakživa byl středem
společenského života, vítáni byli všichni, ať už přijížděli na hony nebo plesy,
nebo chtěli navštívit bohatou zámeckou knihovnu. Milotický pán byl zábavný
společník, zato hraběnka se hostů spíše stranila. Dětství prožila v klášteře a
také teď raději pobývala na motlitbách nebo vyšívala kněžská roucha. Byla
převelice zbožná, většinu času trávila se zámeckým kaplanem. Hrabě ji domlouval,
aby se více věnovala hostům a pořád nenaslouchala hloupým kázáním. Hraběnka ho
odbyla s tím, aby na kaplana nežárlil, že je to jen její zpovědník, kterého si
váží jako sluhy božího. Ale hrabě v sobě živil zášť a tak jednoho rána, když se
hraběnka jako obvykle setkala s kaplanem v parku, ten padl k zemi skolen jediným
přesným výstřelem. Neštěstí se nikdy nevyšetřilo, lidé se mohli jen domýšlet,
kdo byl tím zákeřným střelcem. Hraběnka onemocněla, a když konečně vstala z
lůžka, oblékla černé šaty - a již nikdy na sebe oděv jiné barvy nevzala. Proto
jí lidé začali říkat černá hraběnka. Znovu sedala u okna a vyšívala kněžská
roucha, která pak ukládala do těžké dubové skříně. Ten, kdo je měl nosit, zemřel
rukou vraha.
Hraběnka byla po většinu času zamlklá, duchem nepřítomná a tak se ani nikdo
nedivil, když brzo odešla na onen svět za kaplanem.
Noc co noc se od té doby jejich přízraky objevují v zámeckém parku. Hraběnka
přebírá kněžská roucha a kaplan slouží mši - stejně jako to bylo za jejich
života.
Jaro roku 1605 bylo mimořádné chladné. Ještě v květnu občas poletoval sníh a
noční mrazíky nedovolovaly strážím na Novém Světlově jen tak spokojeně klimbat a
vyčkávat úsvit. Muži hráli v kostky, popíjeli a nadávali na Uhry, kteří zase
pozvedly zbraně nyní spolčeni s Turkem. Staří pamětníci vzpomínali na předchozí
střety a bitvy....
V dalším mudrováni jim zabránit jakýsi zvuk. Vojáci nastražili uši a rozběhli se
rychle po nádvoří, aby jim nic neuniklo. V měsíčním světle se jim naskytla
nevšední podívaná - po hradbách kráčela, spíše plynula, štíhlá a vysoká ženská
postava, celá v černém hávu oděná, černý závoj splýval jí vzadu až k patám. Z
jejích vzlyků a pláče šel takový žal a smutek, že srdce těch mužů sevřela
úzkost. Hned věděli kdo je navštívil. Však už vyslechli nespočet historek o
černé vládkyni nočního hradu, ale kdo by si pomyslel, že oni ji spatří na
vlastni oči. Všem bylo jasné, že nářek nočního přízraku věstí neštěstí - vpád
Uhrů s Turkem.
Obyvatelstvo z okolních vesnic se urychleni stahovalo pod ochranu světlovských hradeb. Bočkajovci přitáhli pod hrad záhy a chystali se hrad
obléhat do jeho vyhladovění. Znovu se zjevila plačící černá postava a úzkost
teď padla na množství lidu, nuzně nocujícího na nádvořích hradu. Hejtman a
velitel hradu ve dne v noci přemýšlel, jak vyřešit kritickou situaci. Jídlo
dojde během dvou týdnů, voda ještě dříve. Musí se zbavit lidu, který darmo ujídá
chléb obráncům. Co si předsevzal, to učinil. V noci z 24. na 25. července Černá
paní světlovská plakala naposled. Příští den, na svatého Jakuba, namluvil hejtman
lidu, že s Bočkajovci domluvil jejich volný odchod z hradu, že se jim nic nemá
státi, Pak je neprodleně vyvedl za hradby, kde byl tento křesťanský lid,
převážně ženy, děti a starci, uherskou a musulmanskou hordou bez milosti
postínán.
Dnes v těchto místech na památku onoho masakru čtyři sta duší stojí
barokní sochy světců....
Skoro o sto let později pláč a nářek Černé paní světlovské předpověděl smutný
konec Rudimjovanům, kteří, když včas nedostihli bran, byli na opačné straně
hradu pošavlováni, tentokrát uherskými oddíly Ference Rákocziho.
Naposledy se Černá paní ve smutku procházela po hradbách, aby zvěstovala vymření
rodu Serenyiů po meči.
Černá a Bílá paní na ValdekuRomantická zřícenina hradu Valdek je skrytá v temném lese nad skalnatou roklí, jíž vytéká z hlubin brdských hor Červený potok. V hradní kapli bývala přechovávána zázračná soška Panny Marie. Souvisí s pověstí o tajemném nočním „únosu“ pana Oldřicha Zajíce z Valdeka, jehož dva podivní cizinci přenesli z hradního nádvoří „vzduchem na křídlech větru“ na vzdálenou lesní louku a tam mu představili překrásnou pannu v zářící kouli, která ho požádala o postavení kláštera. Podle pověsti se však dodnes v poledne a o půlnoci ve zříceninách Valdeka zjevuje Bílá i Černá paní.
Hrady, zámky a romantické zříceniny jsou pro mnohé z nás nejoblíbenějším výletním cílem. Vylézajíc na věže, hradby či procházejíc temná zákoutí tajně doufáme, že Bílou paní někdy spatříme...
Doporučuji vaší pozornosti román Edy Kriseové Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní (vydáno v roce 2001) a ti, kdo umí francouzsky si mohou přečíst pověsti o Meluzíně (La Légende de Mélusine) na webovýché stránkách:
zpět na Stránky s nádechem tajemna
VEZA
